ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1894.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1894/2022-662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně ROPI, s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, třída Míru 68, identifikační číslo osoby 25922831, proti žalovanému M. Š., narozenému XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Vladimírem Zimou, advokátem se sídlem v Pardubicích, Na Drážce 1549, o zaplacení 494 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 95/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2022, č. j. 4 Cmo 186/2017-621, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 29. 8. 2017, č. j. 57 Cm 95/2010-470, zamítl žalobu o zaplacení částky 715 440 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému částku 284 536 Kč (výrok II) a státu částku 15 615 Kč (výrok III).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím (poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 7. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 186/2017-504, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 7. 2019, č. j. 4 Cmo 186/2017-526, částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 4120/2019 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 494 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II (první výrok), ve výroku III jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 12 241 Kč (druhý výrok) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku 62 524 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním) včasné dovolání, které ve lhůtě pro podání dovolání též doplnila. Namítala nesprávné právní posouzení věci a „absenci spravedlivého procesu ve vztahu k žalobci“. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí v celém rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Žalobkyně se v dovolání výslovně nevyjádřila k tomu, v čem spatřuje přípustnost dovolání (který ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněný). Uplatnila několik námitek proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem a námitku porušení práva na spravedlivý proces, čímž vymezila důvod svého dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je však odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje, aby se dovolatel také vyjádřil k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. bod 39 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů). Uvedené přitom platí i pro tvrzený dovolací důvod spočívající v tvrzeném porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
I přes výše uvedené však lze z obsahu dovolací argumentace a z odkazů na rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání obsažených dovodit, že žalobkyně při uplatnění některých dovolacích námitek zřejmě měla za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalobkyně předně uvedla, že „předmětem … následné etapy řízení bylo tedy jen posouzení toho, zda aplikace ustanovení §136 o. s. ř. byla v tomto případě namístě … “, přičemž odkazovala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, včetně předchozího zrušujícího rozsudku dovolacího soudu v této věci (rekapitulovala jejich závěry), týkající se aplikace §136 o. s. ř., k nimž dodala, že „podle přesvědčení žalobce mělo tedy v intencích tohoto závěru dovolacího soudu být pokračováno v odvolacím řízení zjišťováním toho, zda existují, a pokud ano, provedením důkazních prostředků k prokázání výše nároku žalobce po předchozím posouzení, zda a případně do jaké míry jsou skutková tvrzení žalobce o rozsahu bezdůvodného obohacení žalovaného prokázána“. Měla-li tímto (obtížně srozumitelným) vyjádřením žalobkyně na mysli, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (včetně předchozího zrušujícího rozsudku v této věci) v otázce aplikace §136 o. s. ř., taková námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud k aplikaci §136 o. s. ř. nepřistoupil za situace, kdy na základě obsahu tvrzení žalobkyně a provedených důkazů dospěl k závěru, že i přes poučení poskytnuté žalobkyni podle §118a o. s. ř. nebyl v řízení zjištěn rozsah činnosti provedené žalobkyní pro žalovaného (určitý rozsah kompletních bezvadných prací) takovým způsobem, aby hodnota takových konkrétních prací mohla být určena (resp. že žalobkyně v tomto směru neunesla procesní břemena). Jinak řečeno odvolací soud neaplikoval §136 o. s. ř., neboť neměl za prokázaný ani základ nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tj. jaké konkrétní práce (jejichž obvyklá hodnota by mohla být zjišťována při určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného) provedla žalobkyně pro žalovaného v rámci stavebního projektu (v řízení bylo zjištěno, že žalobkyně zjevně nepožadovala úhradu za veškeré práce provedené v rámci stavebního projektu, pouze za část z nich, a že práce na stavebním projektu pro žalovaného byly prováděny i jinými subjekty). Odvolací soud se tak při řešení otázky naplnění podmínek pro aplikaci §136 o. s. ř. (kterou i vzhledem k závěrům svého předešlého rozhodnutí a zrušujícího rozsudku dovolacího soudu zjevně též implicite posuzoval) neodchýlil od žalobkyní citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které je postup podle §136 o. s. ř. možný při hodnocení výše nároku jen tehdy, je-li základ nároku prokázán a nejde-li výši nároku zjistit vůbec nebo bez přiměřených potíží dostupnými důkazními prostředky.
Z dalších výtek žalobkyně vůči rozhodnutí odvolacímu soudu lze též dovodit, že se patrně domnívala, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, tím, že v rozporu s jeho závěry se při hodnocení znaleckého posudku jen „spokojil s posouzením formálních náležitostí posudku a se závěrem, že znalec je patřičně kvalifikován a zapsán v seznamu znalců, ačkoli v tomto směru žádné pochybnosti nebyly“, a dále též tím, že měl „buď uložit znalci doplnění znaleckého posudku, nebo vyžádání revizního posudku, a to případně i znaleckého ústavu, protože znalec sám ve svém posudku zmínil možnost ocenění dle ÚRS a KROS, ale ocenění žádné neprovedl“.
Tyto námitky nesprávného hodnocení znaleckého posudku a nesprávnosti postupu odvolacího soudu spočívajícího v tom, že si odvolací soud nevyžádal doplnění znaleckého posudku či revizní znalecký posudek (i kdyby je bylo možno posoudit jako řádně vymezené otázky procesního práva), nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud v rozporu se závěry citovaného rozsudku nepostupoval. Tvrzení žalobkyně, že se odvolací soud omezil toliko na přezkum formálních náležitostí posudku, neodpovídá obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud kromě posouzení jeho formálních náležitostí komplexně hodnotil též znalcem vyjádřené závěry co do jejich hodnověrnosti, přesvědčivosti, a to i ve vztahu k dalším provedeným důkazům. Za situace, kdy při tomto hodnocení neměl žádnou pochybnost o úplnosti a správnosti vyjádření znalce (o důvodech, pro které nelze provést požadované ocenění prací), nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ani v tom, že si nevyžádal doplnění znaleckého posudku, či revizní znalecký posudek.
Pouze pro úplnost lze dodat, že se žalobkyně mýlí, má-li za to, že závěr odvolacího soudu ohledně hodnocení „ne/úplnosti podkladů pro vypracování znaleckého posudku“ je rozporný. Pokud se odvolací soud vyjádřil v bodě 16 odůvodnění napadeného rozsudku tak, že „podklady pro znalecké posouzení lze považovat za úplné“, zjevně tím popisoval skutečnost, že znalec obdržel pro znalecké zkoumání veškeré relevantní podklady, které byly založeny do spisu (srov. též bod 17 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Pokud následně při hodnocení závěrů znalce odvolací soud uvedl, že „učiněný znalecký závěr (nedostatek podkladů, resp. absence výkazů výměr jako klíčový faktor pro ocenění žalobcem fakticky provedené zemní práce), není v rozporu s dalšími důkazy provedenými v řízení“, takové vyjádření s předchozím konstatováním odvolacího soudu nekoliduje. Odvolací soud tedy měl za to, že znalec učinil závěr o nemožnosti uskutečnit požadované ocenění prací provedených žalobkyní, neboť nebylo zřejmé, jaké konkrétní práce byly žalobkyní provedeny, na základě veškerých dostupných důkazů o rozsahu žalobkyní provedených prací a že tento závěr odpovídá dalším provedeným důkazům. Podle odvolacího soudu to přitom byla právě žalobkyně, kdo neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k rozsahu takových konkrétních prací.
Zpochybňovala-li žalobkyně v dovolání samotné posouzení otázky neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, nevymezila k takové námitce žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. V uvedené části tak její dovolání trpí vadou absence obligatorních náležitostí dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Uvedené námitky navíc představují polemiku s výsledkem hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, tedy se zjištěným skutkovým stavem. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Uvedla-li proto žalobkyně v dovolání, že „odkazuje na všechna svá písemná podání v tomto sporu učiněná a své výhrady tedy jen shrnuje a doplňuje“, postupovala v rozporu s výše citovaným ustanovením a dovolací soud nemohl zkoumat naplnění obligatorních náležitostí dovolání a jeho přípustnost v rozsahu, ve kterém žalobkyně odkazovala na svá dřívější podání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2775/2014).
Podle obsahu dovolání napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu i v té části jeho prvního výroku a ve třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení (namítala nesprávnou aplikaci §141 odst. 1 o. s. ř.). Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné (dílem pro vady).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 7. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu