ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1925.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1925/2022-462
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně K + K General Corporation, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Výškovice, Charvátská 569/16, PSČ 700 30, IČO 25376713, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční 730/3, PSČ 702 00, proti žalované S&T AG se sídlem v Rakouské republice, Linz, Industriezeile 35, PSČ 4021, zapsané v knize firem vedené příslušným soudem v Linz pod č. 190272m, zastoupené Dr. Alexanderem Haschem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Sirkárny 467/2a, PSČ 370 04, o vzájemném návrhu ze dne 20. 5. 2015 a jeho rozšíření ze dne 10. 11. 2015, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 197/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2021, č. j. 8 Co 65/2020-412, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 64 130 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 C 197/2016-357, zastavil řízení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně se domáhala zaplacení částky 850 134,68 EUR jako nároku vyplývajícího ze smlouvy uzavřené mezi účastnicemi dne 26. 1. 2010. Tento nárok žalobkyně původně uplatnila jako vzájemnou žalobu v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 65/2013, kde vystupovala na straně žalované. Řízení o tomto nároku bylo výrokem III rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2015, č. j. 42 Cm 65/2013-348, vyloučeno k samostatnému řízení s tím, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2019, č. j. Ncp 215/2016-40, bylo pravomocně rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný okresní soud; místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě pak byla pravomocně určena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 25 Nd 87/2018, přičemž ústavní stížnost žalobkyně proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 1901/18.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 197/2016 vznesla žalovaná v podání ze dne 2. 8. 2019 doručeném soudu dne 5. 8. 2019 námitku podle §106 odst. 1 o. s. ř. s tím, že uplatněný nárok má být projednán v řízení před rozhodci. Soud prvního stupně k námitce žalobkyně, že žalovaná vznesla námitku nedostatku pravomoci soudů opožděně, neboť ji měla uplatnit již v původním řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 65/2013, uvedl, že žalovaná námitku uplatnila včas při svém prvním úkonu ve věci samé. Prvním úkonem ve věci samé bylo vyjádření žalované ze dne 2. 8. 2019, které bylo reakcí na výzvu soudu k vyjádření k žalobě. Soud dále uvedl, že v původním řízení nebyl vzájemný návrh žalobkyně vůbec meritorně projednáván, tudíž prvním úkonem ve věci samé bylo až výše uvedené podání žalované, v němž včas uplatnila námitku nedostatku pravomoci soudů. Soud prvního stupně dále posuzoval, zda se jednalo o spor, o němž může být uzavřena rozhodčí smlouva, a také platnost samotné rozhodčí smlouvy. Dospěl k závěru, že podmínky dle §2 a 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), byly naplněny; jedná se o spor, o němž lze uzavřít rozhodčí smlouvu a ta byla v řešeném případě uzavřena platně. Soud prvního stupně proto řízení zastavil.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. 8 Co 65/2020-412, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně o včasnosti námitky žalované o nedostatku pravomoci i o naplnění podmínek §2 a 3 zákona o rozhodčím řízení. K argumentaci žalobkyně, že soud prvního stupně nerespektoval závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 1901/18, podle něhož byla založena pravomoc českých soudů, uvedl odvolací soud, že citované usnesení Ústavního soudu, ani jemu předcházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 25 Nd 87/2018, neobsahují žádné právní závěry rozhodné pro nyní řešenou otázku nedostatku pravomoci soudů z důvodu existence platné rozhodčí smlouvy, která byla žalovanou včas uplatněna. Z citovaných rozhodnutí pouze vyplývá, jaký konkrétní soud je věcně a místně příslušný k vedení řízení o vzájemné žalobě.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka je dle dovolatelky rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Dovolatelka měla za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aplikace §106 odst. 1 o. s. ř. a neřídil se závazným právním názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 1901/18. Rovněž namítala, že odvolací soud potvrdil nesprávné závěry soudu prvního stupně, které nepřihlédly k procesním podáním žalobkyně, a že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkou vad řízení, která směřovala proti procesnímu postupu soudu prvního stupně. Závěrem navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání reagovala na námitky dovolatelky a uvedla, že odvolací soud se nemohl odchýlit od dovolatelkou citovaného usnesení Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, neboť v prvotní fázi řízení bylo rozhodováno o místní příslušnosti soudu a Ústavní soud se nijak nezabýval případnou námitkou uzavřené rozhodčí smlouvy. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (k tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatelka k přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž posuzování se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, a že dovolacím soudem je předmětná právní otázka rozhodována rozdílně.
Takové vymezení přípustnosti se ovšem navzájem vylučuje, neboť dovolatelka důvody přípustnosti uvedla alternativně (odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozdílné rozhodování téže otázky dovolacím soudem), ačkoliv oba důvody přípustnosti vztáhla k téže otázce týkající se aplikace §106 odst. 1 o. s. ř. Takové vymezení přípustnosti se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014 , ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2016, sp. zn. 32 Cdo 2266/2016).
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud podotýká, že dovolatelčina námitka nerespektování závazného právního názoru uvedeného v usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. I. ÚS 1901/18, jemuž předcházelo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 25 Nd 87/2018, je v řešené věci irelevantní. Uvedená usnesení řešila otázku, který soud je místně příslušný k rozhodování o nároku žalobkyně. Pro posouzení námitky nedostatku pravomoci soudů z důvodu existence platné rozhodčí smlouvy, která byla vznesena poté, co byl citovanými rozhodnutími určen místně příslušný soud k projednání věci, jsou závěry těchto rozhodnutí irelevantní, na což k námitce žalobkyně správně poukázal také odvolací soud.
K dovolatelčině námitce, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s její argumentací a s namítanými vadami řízení, dovolací soud připomíná, že jde o námitku vad řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání. K vadám řízení totiž dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu