ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1978.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 1978/2022-381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, s adresou pro doručování Územní pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova 1202/5, PSČ 371 03, proti žalovanému Družstvu věřitelů , se sídlem v Českém Krumlově, Vyšný 132, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 25182277, zastoupenému Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Tří lvů 252/13, o zaplacení částky 748 691 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 245/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020, č. j. 25 C 245/2019-222, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2022, č. j. 22 Co 1459/2020-329, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 2020, č. j. 25 C 245/2019-222, ve výrocích I, III, IV a V, se zastavuje .
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2022, č. j. 22 Co 1459/2020-329, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání je podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“], mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I, III, IV a V zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, ve kterém dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen zamítavý, tedy pro dovolatele příznivý výrok pod bodem II rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné; z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, pod číslem 28). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I, může být přípustné pouze podle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srovnej již usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách, a dále usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“).
Má-li být pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej R 4/2014).
V poslední větě textu pod bodem I dovolání dovolatel ohlašuje, že „důvody, ve kterých spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání“, vymezuje následovně, avšak vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. odpovídá podle obsahu jen text posledního odstavce bodu II, podle něhož „ohledně způsobu vzniku a určení výše bezdůvodného obohacení žalovaného tak, jak k tomuto dospěl nalézací i odvolací soud, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozhodnutí vedená pod sp. zn. 25 Cdo 2578/98, sp. zn. 32 Odo 1120/2004, sp. zn. 33 Odo 49/2006, sp. zn. 28 Cdo 443/2014). Předmětná částka tak byla plněním, které žalovaná obdržela od společnosti Farma Přídolí s. r. o., a nikoliv od žalobkyně. Od žalobkyně obdržela žalovaná plnění v podobě možnosti užívání a požívání zemědělských pozemků, tedy plnění, které nelze vrátit.“
Tato argumentace však k závěru o přípustnosti dovolání nevede, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1120/2004 neexistuje (ani rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1120/2004, a pod pořadovým číslem 1120/2004 je vedeno usnesení ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 1120/2004, v němž se Nejvyšší soud k otázce bezdůvodného obohacení v žádném ohledu nevyjadřoval) a od ostatních odkazovaných rozhodnutí se odvolací soud neodklonil. V otázkách, komu a na čí úkor vzniklo bezdůvodné obohacení, v čem spočívalo a na co má ochuzený právo, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, je jeho právní posouzení naopak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu v souladu.
V rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněném pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že „v případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc. Na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy. Tato úvaha se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného“.
Ve zde souzené věci ale odvolací soud neřešil vztah mezi stranami neplatné pachtovní smlouvy, nýbrž vztah mezi vlastníkem věci a osobou užívající a požívající věc (prostřednictvím třetí osoby, jíž věc přenechala neplatnou podpachtovní smlouvou) na základě neplatné pachtovní smlouvy uzavřené s původním (předchozím) vlastníkem. K otázkám, které dovolatel zřejmě otevírá (jejich formulace je z hlediska srozumitelnosti problematická), se podrobně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém předchozím, kasačním rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021. Předně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Pro posouzení bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace) není přitom rozhodné, jak je užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována a přináší-li konzumentovi zisk. Závěr vyslovený v předchozím (zrušeném) rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož je prospěch žalovaného představován úplatou, již reálně získal za dočasné přenechání předmětných nemovitostí (ve vlastnictví žalobkyně) jiné osobě, Nejvyšší soud posoudil jako nesprávný, rozporný s judikaturou, a uzavřel, že obohacení, jehož se žalovanému dostalo na úkor žalobkyně, i v tomto případě spočívá v plnění v podobě výkonu práva užívání a požívání cizí věci (k němuž žalovaný postrádal právní důvod), nikoliv snad v obdržené úplatě za přenechání věci další osobě (jíž lze vypořádat v poměru mezi žalovaným a touto další osobou – Farmou Přídolí spol. s r. o.). Plnění v podobě výkonu užívacího a požívacího práva nelze in natura vrátit, pročež má žalobkyně (ochuzená) právo na peněžitou náhradu, jejíž výše se odvíjí od hladiny obvyklého pachtovného (§2999 odst. 1 o. z.). S těmito závaznými závěry dovolacího soudu a skrze ně i s jeho ustálenou judikaturou je řešení předmětných otázek hmotného práva odvolacím soudem v souladu.
V rozsudku ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006, a v usnesení ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, Nejvyšší soud zdůraznil poté, co shrnul ustálenou judikaturu stran bezdůvodného obohacení, že předpokladem vzniku závazku z bezdůvodného obohacení není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení. Od těchto závěrů se odvolací soud rozhodně neodchýlil (odchylka by ostatně svědčila právě dovolateli).
Ve zbývající části dovolání dovolatel k tam uvedené kritice právního posouzení věci odvolacím soudem a jeho procesního postupu, jejímž prostřednictvím vymezuje dovolací důvod, nikterak nevymezuje – ani z hlediska obsahového – předpoklad přípustnosti dovolání (dovolání v tomto rozsahu postrádá argumentaci odpovídající některému z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř.). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež v dotčeném rozsahu brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., dílem pro nepřípustnost (stran otázky vymezené v posledním odstavci bodu II dovolání), dílem pro vady (ve zbytku).
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu