ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2092.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2092/2021-94
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně CDS s. r. o. Náchod, se sídlem v Náchodě, Kladská 286, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 60110244, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 300/31, proti žalované Generali České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, PSČ 110 00, identifikační číslo 45272956, o zaplacení částky 235 224 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 115/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 19 Co 185/2019-65, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2019, č. j. 19 Co 185/2019-65, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2018, č. j. 30 C 115/2017-37, se zrušují , a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se ve zde souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 235 224 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 13. 7. 2017 do zaplacení, jako pojistného plnění za zničení přípojného vozidla – návěsu požárem dne 16. 8. 2013, a to na základě pojistné smlouvy č. 508555-18 ve spojení s pojištěním odpovědnosti za škodu podnikatele, uzavřené dne 30. 11. 2011.
2. Žalovaná v rámci své procesní obrany namítla, že žalobkyně není věcně legitimována, neboť neprokázala úhradu škody, a namítala též výluku pojistného plnění dle doložky V73 pojistné smlouvy, neboť se jednalo o věc převzatou v rámci přepravních smluv.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 30 C 115/2017-37, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 30. 11. 2011 uzavřena pojistná smlouva o pojištění odpovědnosti za škodu podnikatele (dále jen „pojistná smlouva“), jejíž obsah se řídí Všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění odpovědnosti za škodu VPPOS 2005 (dále jen „VPPOS“) a Doplňkovými pojistnými podmínkami DPPP 2005 (dále jen „DPPP“). V čl. 3 odst. 1 písm. b) DPPP si účastníci sjednali výluku vztahující se na škodu vzniklou na věcech převzatých pojištěným, jež mají být předmětem jeho závazku. Dle doložky V73 pojistné smlouvy došlo k připojištění této škody s vyloučením škody na věcech převzatých v rámci přepravních smluv. Dále vzal za prokázané, že mezi společností E. C. C., jako objednatelem (dále jen „E. C.“) a žalobkyní jako dopravcem byla uzavřena dne 7. 6. 2007 smlouva o přepravě zboží, v jejímž čl. III. byl náklad definován jako návěs se zbožím či prázdný bez zboží, přičemž dodatek č. 3 smlouvy ze dne 1. 7. 2013 toto ustanovení zrušil. Ke škodní události došlo v rámci sjednané přepravy palet s pivem na trase Lieshout (NL) – Jažlovice (CZ), která se měla uskutečnit ve dnech 16. 8. 2013 až 19. 8. 2013. K přepravě žalobkyně použila přípojné vozidlo - návěs tovární značky XY, reg. zn. XY (XY) ve vlastnictví nizozemské společnosti E. C. C. (dále jen „vlastník“ nebo „E. N.“), která ho pronajala společnosti E. C. Dne 16. 8. 2013 došlo při přepravě k požáru nákladního vozidla včetně vozidla přípojného, které bylo v důsledku požáru zcela zničeno a následně zlikvidováno. Výše škody byla stanovena dle znaleckého posudku Vlastimíra Tihoně ve výši 194 400 Kč včetně DPH. K úhradě škody ze strany žalobkyně vůči poškozenému nájemci, společnosti E. C., mělo dojít zápočtem vzájemných pohledávek.
5. Soud prvního stupně posoudil pojistnou smlouvu a podmínky pojistného plnění s přihlédnutím k přechodnému ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ZPS“). Uplatněný nárok posoudil jako nárok z pojištění škodového, na nějž se vztahuje §43 a násl. ZPS, a dovodil, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována dle §44 odst. 3 ZPS, neboť neprokázala svá skutková tvrzení o úhradě škody poškozenému, a to ani po poučení dle §118a odst. 1, 2, 3 občanského soudního řádu. Zároveň konstatoval, že dle doložky V73 pojistné smlouvy byla z pojištění vyloučena škoda na věci převzaté v rámci přepravních smluv, a dospěl k závěru, že návěs lze posoudit jako náklad, tedy jako věc převzatou, neboť je vlečen hlavním vozidlem (tahačem).
6. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která po zopakování dokazování doplnil.
8. Ze změny pojistné smlouvy zjistil, že doložka V72 se vztahuje na pojištění odpovědnosti za škodu na věcech užívaných pojištěným a odchylně od čl. 6 bodu 1 písm. g) VPPOS ujednává, že se nadále pojištění vztahuje i na věci, které pojištěný užívá. Výluka se vztahuje pouze na škody vzniklé opotřebením, nadměrným mechanickým zatížením, chybnou obsluhou a pohřešováním věci. Limit pojistného plnění byl sjednán do výše 2 000 000 Kč. Naopak doložka V73 se vztahuje na pojištění odpovědnosti za škodu na věcech převzatých pojištěným, jež mají být předmětem jeho závazku. Tato doložka odchylně od čl. 3 bod 1 písm. b) DPPP ujednává, že pojištění se vztahuje na odpovědnost za škodu na věcech převzatých pojištěným, jež mají být předmětem jeho závazku. Naopak se nevztahuje na škody vzniklé pohřešováním věci a na škodu z přepravních smluv. Pojistné plnění bylo sjednáno se sublimitem do 100 000 Kč.
9. Z čl. 17 bod 5 VPPOS odvolací soud zjistil, že pojem „užívání věci“ je zde definován jako stav, kdy pojištěný má věc movitou či nemovitou ve své moci a užívá její užitné vlastnosti.
10. Z úředního překladu listiny označené jako Prohlášení o postoupení a datované dnem 11. 3. 2015 pak zjistil, že v této listině finanční ředitel společnosti E. N. J. T. V. R. nejprve rekapituloval okolnosti předcházející postoupení pohledávky, tedy, že mezi E. N. jako vlastníkem a pronajímatelem a E. C. jako nájemcem byla uzavřena nájemní smlouva, jejímž předmětem bylo používání předmětného přívěsu, že tento přívěs shořel dne 16. 8. 2013 na německé dálnici a že odpovědný přepravce, ČSD Náchod, uplatnil škodu. Následně potvrzuje, že E. N. postoupila a postupuje všechna práva na nárokování inkasa a vypořádání příslušných škod od a s SCDS Náchod. Současně však uvedl, že pro případy, kdy to bude potřebné nebo praktické, postupuje E. N. příslušnou částku na E. C., jako kdyby se jednalo o její vlastní částku, a postupuje na ni právo příslušnou částku buď vyinkasovat, nebo vypořádat způsobem, který uzná za vhodný.
11. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobkyně. Ztotožnil se s právním názorem soudu prvního stupně, že v dané věci se jedná o nárok vyplývající z pojištění škodového, na který se vztahuje §43 a násl. ZPS, a že dle §44 odst. 3 ZPS může pojištěný po pojistiteli vymáhat škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému, v případě, kdy tuto škodu poškozenému uhradil. Navázal úvahou, že je proto třeba zabývat se tvrzeným postoupením nároku z E. N. na E. C. a následně úhradou škody žalobkyní společnosti E. C. formou započtení. Konstatoval judikatorní závěry Nejvyššího soudu, příkladmo rozsudku ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 333/2012 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu níže citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), podle nichž otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem a postupitel nemusí dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo; oznámením o postoupení pohledávky adresovaným dlužníku postupitel vyvolá změnu osoby oprávněné přijmout plnění, přičemž není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Uzavřel, že žalobkyně však neprokázala, že došlo k postoupení tohoto konkrétního zažalovaného nároku na náhradu škody na společnost E. C. ve výši 235 224 Kč. Prohlášení o postoupení pohledávky ze dne 11. 3. 2015 vlastníkem přípojného vozidla podle jeho názoru nepotvrzuje, že smlouva o postoupení již byla uzavřena, kdo je postupník a co bylo předmětem postoupení. Prohlášení o postoupení je dokonce částečně koncipováno tak, že právě touto listinou teprve k postoupení dochází, čemuž odpovídá termín „postupuje“. Osoba postupníka není jednoznačně vymezena; nejprve je označena společnost SCDS Náchod (pravděpodobně CDS Náchod - žalobkyně), „která uvedené ani sama netvrdí“, a alternativně (pokud to bude potřebné nebo praktické) společnost E. C. Postoupená pohledávka není vymezena vůbec, když je uvedena jako „právo nárokování, inkaso, vypořádání škod“. Žalobkyně tak neprokázala, že došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky v žalované výši z titulu škody na přípojném vozidle ve vlastnictví společnosti E. N. na společnost E. C. S ohledem na uvedené pak nebylo nutné zabývat se započtením tvrzené postoupené pohledávky oproti pohledávkám žalobkyně, uskutečněným dne 14. 8. 2014.
12. Stran vlastního nároku odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil s odkazem na čl. 41 odst. 1 a čl. 1 odst. 2 Úmluvy CMR (jde o vyhlášku ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě), že bez ohledu na čl. III přepravní smlouvy, která za náklad označuje návěs se zbožím či prázdný bez zboží, nelze návěs – přípojné vozidlo považovat za předmět závazku a nelze proto aplikovat doložku V73, ale je třeba postupovat dle doložky V72 pojistné smlouvy. V případě aktivní věcné legitimace by tak žalobkyni vznikl nárok na pojistné plnění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak že řešil otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
14. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno postoupení předmětného nároku na náhradu škody na společnost E. C. Vytýká odvolacímu soudu, že prohlášení ze dne 11. 3. 2015 nehodnotil v souvislosti s dalšími důkazy, zejména s daňovým dokladem č. 241300035 a jednostranným zápočtem, a tím se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013 (první otázka).
15. Vedle toho dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul interpretační pravidla stanovená v §555 a násl. o. z., prohlášení ze dne 11. 3. 2015 posuzoval pouze z jazykového hlediska, nikoliv podle jeho obsahu, a nepřihlédl k úmyslu jednajícího, zejména k tomu, co právnímu jednání předcházelo, a rovněž ani k následnému právnímu jednání stran, které daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Tím se měl odvolací soud odchýlit od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007, ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016. Podle názoru dovolatelky z prohlášení ze dne 11. 3. 2015 jasně vyplývá, že předmětem postoupení byla pohledávka na náhradu škody z pojistné události ze dne 16. 8. 2013 a že tato pohledávka byla postoupena společnosti E. C. Dovolatelka zdůrazňuje, že pro oznámení o postoupení dlužníku není stanovena žádná forma, proto prohlášení nemusí obsahovat přesnou částku, když výše škody byla specifikována fakturou a byla postupiteli, postupníkovi i žalobkyni zřejmá. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 61/2017 (uveřejněného pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2019“ a „Sb. rozh. obč.“), cituje závěr, podle něhož pro výklad adresovaného právního jednání je určující skutečná vůle jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem, a prosazuje názor, že k postoupení pohledávky došlo, což má vyplývat z toho, že byla o postoupení pohledávky vyrozuměna, byla jí doručena faktura společnosti E. C. č. 241300035 a prohlášení o postoupení ze dne 11. 3. 2015, a je zřejmé též z chování postupitele, který pohledávku nevymáhal, i postupníka, jenž provedl jednostranné započtení pohledávky (druhá otázka).
16. Dovolatelka též vytýká odvolacímu soudu, že citoval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 333/2012, avšak je neaplikoval a dovodil, že uzavření smlouvy o postoupení pohledávky neprokázala (třetí otázka).
17. Dovolatelka dále argumentuje, že §44 odst. 3 ZPS je třeba aplikovat i na případ, kdy pohledávka z titulu náhrady škody byla postoupena postupníkovi a tomuto postupníkovi byla škoda pojištěným nahrazena. Uvádí, že „tato otázka“ nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena (čtvrtá otázka).
18. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
19. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, že prohlášení ze dne 11. 3. 2015 je neurčité, jeho obsah neprokazuje, že smlouva o postoupení pohledávky byla již uzavřena, a osoba postupníka v něm není jednoznačně vymezena. Argumentuje, že oznámení postupitele dlužníkovi musí být v režimu nového občanského zákoníku určité a srozumitelné, a co se týče formy, je třeba mít na zřeteli zájmy dlužníka tak, aby mu při záměně věřitelů nevznikla újma, a postoupení notifikovat prokazatelným způsobem. Vedle toho se žalovaná vymezuje též k názoru odvolacího soudu stran samotného vzniku nároku na pojistné plnění.
III. Přípustnost dovolání
20. Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Na řešení otázky v pořadí první napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí; oznámení věřitele o postoupení pohledávky dlužníku není v českém právním řádu pouhým listinným důkazem, jehož prostřednictvím lze zjistit, zda došlo k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, a nejde tu tak o otázku hodnocení důkazů, nýbrž o otázku výkladu právního úkonu (právního jednání) a o posouzení jeho účinnosti.
23. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustné pro řešení otázky druhé a třetí, neboť dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je zároveň důvodné.
25. Nejvyšší soud uzavřel již v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2010“), že oznámil-li postupitel dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, pak dlužník nemá (až na zákonem stanovené výjimky) vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Vysvětlil, že změnu osoby oprávněné přijmout plnění postupitel vyvolá oznámením o postoupení pohledávky, adresovaným dlužníku; právní skutečností, na kterou právo váže změnu osoby oprávněné přijmout plnění, je oznámení postupitele dlužníkovi, a není podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně či vůbec došlo. Otázku, zda pohledávka byla skutečně postoupena a zda postoupení bylo platné, lze řešit jen ve sporu mezi postupitelem a postupníkem. Proto také nemusí postupitel dlužníkovi prokazovat, že k cessi došlo; pro vztah mezi dlužníkem a postupníkem je to lhostejné.
26. V usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, uveřejněném pod číslem 21/2018 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud dovodil, že účinky oznámení o postoupení pohledávky vzniklé před 1. 1. 2014 se i po tomto datu řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014.
27. Odvolací soud, který právní posouzení v otázce aktivní věcné legitimace zjevně založil na tuzemské právní úpravě, jestliže citoval závěry rozhodnutí R 61/2010, se těmito závěry neřídil a v rozporu s nimi ve věci, v níž nejde o spor mezi postupitelem a postupníkem, řešil otázku, zda byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky, a zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně postoupení předmětného nároku na náhradu škody neprokázala.
28. K tomuto závěru odvolací soud dospěl prostřednictvím posouzení prohlášení společnosti E. N. o postoupení pohledávky, datovaného dnem 11. 3. 2015, jako neurčitého. Učinil tak, aniž se pokusil zjistit obsah tohoto prohlášení (odstranit jeho neurčitost) výkladem. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi dovozuje, že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel (srovnej např. rozsudek ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, rozsudek ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1044/96, uveřejněný tamtéž pod číslem 2 přílohy, a důvody rozsudku ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod č. 35/2001 Sb. rozh. obč.). Ustanovení §553 o. z. pak výslovně stanoví, že nejde o právní jednání, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.
29. Uvedené skutečnosti by samy o sobě vedly k závěru, že v otázce právních účinků oznámení o postoupení pohledávky dlužníku je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné a v otázce posouzení oznámení ze dne 11. 3. 2015 jako neurčitého je neúplné a tedy rovněž nesprávné. Právní posouzení, na němž spočívá závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, je však neúplné a tudíž nesprávné již z toho důvodu, že odvolací soud přehlédl, že posuzované oznámení učinila právnická osoba se sídlem na území jiného státu, v Nizozemském království, a že ke škodě, za niž žalobkyně odpovídá, došlo na území Spolkové republiky Německo. Bylo tedy třeba vyřešit především otázku, jakým právním řádem (hmotným právem kterého státu) se vůbec postoupení předmětné pohledávky a související problematika řídí. Jestliže to odvolací soud neučinil, nemůže jeho rozhodnutí obstát.
30. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka takové vady řízení nenamítala a nepodávají se ani z obsahu spisu.
31. Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není ze shora uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř., spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tudíž zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
32. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
33. O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu