ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2169.2021.3
sp. zn. 23 Cdo 2169/2021-464
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Sdružení pražských provozovatelů TAXIslužby z.s. , se sídlem v Praze 5, Košíře, Vrchlického 1321/5b, identifikační číslo osoby 02447657, zastoupeného Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému Bolt Technology OÜ , se sídlem Tallinn, Vana-Louna tn 15, Estonsko, registrační číslo 12417834, zastoupenému JUDr. Ing. Michalem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 17/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 3 Cmo 71/2019-431, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 15 Cm 17/2017-153, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 2. 2019, č. j. 15 Cm 17/2017-175, uložil žalovanému povinnost zdržet se na území hl. m. Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Taxify, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, osobami, které nejsou držiteli oprávnění řidiče taxislužby a neprokázaly znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby ve smyslu obecně závazné vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, a provádějí přepravu osob vozidlem, které není viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a jménem a příjmením, popřípadě obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem vozidla, které není vybaveno měřicí sestavou taxametru a není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným zamítl návrh na nařízení prvního setkání se zapsaným mediátorem (první výrok) a návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (druhý výrok), zastavil řízení v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zdržet se na území hl. m. Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Taxify, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, osobami, které neprokázaly znalosti místopisu, znalosti právních předpisů upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele a znalosti obsluhy taxametru řidiči taxislužby ve smyslu obecně závazné vyhlášky č. 23/1998 Sb. hl. m. Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy, ve znění pozdějších předpisů, a provádějí přepravu osob vozidlem, které není viditelně a čitelně označeno střešní svítilnou žluté barvy s nápisem TAXI na její přední a zadní straně a jménem a příjmením, popřípadě obchodní firmou nebo názvem dopravce umístěným na vozidle tak, aby měl cestující možnost seznámit se s tímto údajem před jednáním o přepravě s řidičem vozidla, které není vybaveno měřící sestavou taxametru, a v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil (třetí výrok). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil v rozsahu povinnosti žalovaného zdržet se na území hl. města Prahy, prostřednictvím mobilní aplikace Bolt, provozování a zprostředkování osobní dopravy pro cizí potřeby, kterou se zajišťuje přeprava osob včetně jejich zavazadel vozidly určenými k přepravě nejvýše 9 osob včetně řidiče a která není linkovou osobní dopravou, mezinárodní kyvadlovou dopravou nebo příležitostnou osobní silniční dopravou, řidiči, kteří nejsou držiteli oprávnění řidiče taxislužby a provádějí přepravu osob vozidlem, které není zapsáno v evidenci vozidel taxislužby, a zároveň jsou uživateli mobilní aplikace Bolt (čtvrtý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (pátý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a dostatečná pro posouzení věci a jež v odvolacím řízení nedoznala změn. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení odvolací soud se souhlasem žalovaného podle ustanovení §222a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Ve věci samé odvolací soud považoval v první řadě za významné posouzení, zda činnost žalovaného je pouhou službou informační společnosti nebo službou v oblasti dopravy. Odkázal zde zejména na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále též jen „Soudní dvůr“) ze dne 20. 12. 2017, ve věci Asociación Profesional Elite Taxi proti Uber Systems Spain, SL, C-434/15. Uvedl, že provozování služby má zcela „v rukou“ žalovaný, nikoliv řidiči fakticky vykonávající přepravu osob na základě objednávky. Je to právě žalovaný, který obě strany smluvní přepravy prostřednictvím aplikace propojí, jelikož bez registrace u žalovaného řidič jízdu nevykoná, ani zákazníkovi nebude zajištěno vozidlo, ani sama přeprava na jím určené místo. Žalovaný také může omezit nebo znemožnit využití služby zákazníku i bez vědomí řidiče. Z těchto skutečností je pak zřejmé, že je to žalovaný, který ovlivňuje podmínky reálného provádění taxislužby. Uzavřel, že činnost žalovaného je proto třeba považovat za zprostředkování taxislužby, jež podléhá regulím upraveným zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 339/2020 Sb. (správně č. 115/2020 Sb.) s účinností od 1. 7. 2020. Tyto podmínky žalovaný neplní, získává tak nedovolenou soutěžní výhodu, spočívající v logickém snížení nákladů, které by mu jinak vznikly, pokud by stanovené podmínky dodržoval a respektoval. Dle odvolacího soudu je tedy zřejmé, že jsou splněny všechny předpoklady nekalé soutěže, tedy existence soutěžního vztahu, možnost vzniku újmy jinému soutěžiteli a rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy soutěže v důsledku nedodržování podmínek poskytování jeho služby podle zákonné úpravy pravidel silniční dopravy. Ve vztahu ke změně právní úpravy vyvolané novelou zákona o silniční dopravě, a to zákonem č. 115/2020 Sb., upozornil, že předmětem řízení (po částečném zastavení) zůstaly pouze povinnosti, které by měl žalovaný plnit i po 1. 7. 2020.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu čtvrtého výroku žalovaný dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešených. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud čtvrtý výrok rozsudku odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá, případně tak, že zohlední ochrannou lhůtu v trvání 15 dnů podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 7. 2020.
Žalobce se k dovolání žalovaného dle obsahu spisu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Otázka, zda služby poskytované žalovaným, tj. zprostředkování taxislužby provozované profesionálními řidiči a bez kontroly žalovaného nad cenou poskytovaných služeb, kvalitou a chováním řidičů a kvalitou vozidel, je třeba považovat za „služby informační společnosti“ nebo „služby v oblasti dopravy“, přípustnost dovolání nezakládá. Formulaci této otázky totiž dovolatel založil na vlastních skutkových tvrzeních týkajících se charakteru poskytované služby žalovaným (že žalovaný neurčuje cenu přepravy a nekontroluje kvalitu vozidel ani kvalitu či chování řidičů, že taxislužba je poskytována profesionálními řidiči), které však neplynou ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (resp. soudem prvního stupně). Co se týče povahy služby poskytované žalovaným, z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vyšel naopak z toho, že provozování služby má zcela „v rukou“ žalovaný, který určuje podmínky přepravy jak pro řidiče, tak zákazníky, inkasuje cenu služby a výhradně určuje i výši této ceny, ovlivňuje požadavky na řidiče a jejich vozidla, umožňuje vyloučení jednotlivých řidičů z možnosti provádět přepravní služby, že tedy žalovaný významně zasahuje do přepravní činnosti jednotlivých řidičů. Dále vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že od roku 2017 je přepravní služba poskytována neprofesionálními řidiči. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání předestřená otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019).
Ze shora uvedeného pak vyplývá, že k dovolatelem požadovanému předložení v dovolání vymezené otázky, týkající se právní povahy služeb poskytovaných žalovaným (zda se jedná o službu v oblasti dopravy nebo o službu informační společnosti), jako otázky předběžné Soudnímu dvoru není důvod, neboť uvedená otázka není významná pro řešení projednávané věci. Na řešení dovolatelem formulované otázky, která je hypotetická, když vychází z premisy odlišného charakteru služeb poskytovaných žalovaným a služeb poskytovaných společností Uber, totiž napadené rozhodnutí nezávisí, a není tak pro posouzení dovolání významná. Soudní dvůr má, jak plyne z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace unijního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu unijního práva a že výklad takové otázky je zásadní pro vyřešení dané věci. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad unijního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 11. 3. 1980, ve věci Pasquale Foglia proti Marielle Novello, 244/80, a ze dne 16. 7. 1992, ve věci Wienand Meilicke proti ADV/ORGA F. A. Meyer AG, C-83/1991).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že posoudil-li odvolací soud (jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí a jak již bylo uvedeno shora) služby poskytované žalovaným jako srovnatelné se službami poskytovanými společností Uber, jak jsou tyto popsány v rozsudku Soudního dvora ze dne 20. 12. 2017, ve věci Asociación Profesional Elite Taxi proti Uber Systems Spain, SL, C-434/15, a ze dne 10. 4. 2018, ve věci trestního řízení proti Uber France SAS, C-320/16, pak odpověď na dovolatelem vymezenou otázku již byla objasněna judikaturou Soudního dvora, jde tedy o tzv. acte éclairé (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, ve věci Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanita, 283/81).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že Nejvyššímu soudu nevznikla povinnost k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru.
Přípustným nečiní dovolání ani otázka, zda za situace, kdy jsou služby žalovaného srovnatelné se službami Uber, je takové služby zároveň třeba považovat za provozování taxislužby a žalovaného tudíž za dopravce (provozovatele taxislužby) dle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném před 1. 7. 2020.
Takto nastolenou otázku totiž odvolací soud v projednávané věci neřešil. Dovolatelem tvrzený závěr, že žalovaný má být považován za dopravce (provozovatele taxislužby) dle ustanovení §2 odst. 4 ve spojení s §21 zákona o silniční dopravě (ve znění účinném před 1. 7. 2020), odvolací soud nevyslovil. Z napadeného rozhodnutí se podává, že pro posouzení věci odvolacím soudem byl rozhodující jeho závěr, že celkový způsob provozování přepravy žalovaný významně ovlivňuje, čímž významně zasahuje do přepravní činnosti jednotlivých řidičů, přičemž činnost žalovaného je zprostředkováním taxislužby, a proto podléhá regulím upraveným zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění jeho novely provedené zákonem č. 115/2020 Sb. s účinností od 1. 7. 2020. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) posoudil službu žalovaného jako ekonomicky provázanou s faktickou přepravní službou pro cizí potřeby, tj. službou v oblasti silniční dopravy. Pro rozhodnutí odvolacího soudu tak nebylo podstatné, zda žalovaný sám je (byl) dopravce (provozovatel taxislužby) dle definice ve smyslu zákona č. 111/1994 Sb. Ve vztahu k aplikaci zákona o silniční dopravě byl pro danou věc relevantní naopak závěr v tom smyslu, že služba poskytovaná žalovaným je službou v silniční dopravě, resp. že se žalovaný provozování takové služby účastní.
Z výše uvedeného tak vyplývá, že na otázce předložené dovolatelem není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, její řešení nebylo pro odvolací soud určující. Podle dikce §237 o. s. ř. je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5777/2017).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda odvolací soud může žalovanému uložit zdržení se porušování veřejnoprávních předpisů bez toho, aby bylo tvrzeno a v řízení prokázáno, že žalovaný porušuje i novelizované veřejnoprávní předpisy. Tato nastolená otázka je vystavěna na předpokladu žalovaného, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalovaný porušuje i novelizovaný zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, tedy ve znění jeho novely provedené zákonem č. 115/2020 Sb. Odvolací soud ale v napadeném rozhodnutí vyšel naopak z toho, že bylo v řízení prokázáno, že žalovaný neplní podmínky zákona o silniční dopravě, ve znění účinném od 1. 7. 2020. Žalovaný tak ve skutečnosti uplatňuje námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů. Avšak zpochybnění skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů soudem, jež se opírá o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Navíc žalovanému nebyla uložena povinnost zdržet se porušování veřejnoprávních předpisů na úseku silniční dopravy, nýbrž povinnost zdržet se jednání v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže k újmě jiných soutěžitelů podle §2988 o. z., a to v rozsahu, v jakém hrozí, že bude vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem věci (jež podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají) ze strany žalovaného k takovému jednání docházet.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. konečně není schopna založit ani otázka, zda může odvolací soud v rámci zdržovacího nároku uložit žalovanému i povinnosti přesahující rámec veřejnoprávních předpisů (spočívá-li nekalosoutěžní jednání žalovaného v jejich porušování).
Takto formulovanou otázku odvolací soud v napadeném rozhodnutí neřešil. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by snad odvolací soud dospěl k závěru, že taková možnost tu je. Ve vztahu ke změně, vyvolané novelou zákona o silniční dopravě č. 115/2020 Sb., uvedl, že v jejím důsledku byly zjednodušeny podmínky pro provozování taxislužby, tudíž některé původně uložené povinnosti žalovanému soudem prvního stupně již vymáhat po 1. 7. 2020 nelze. Konstatoval, že ohledně uložení těchto povinností žalovanému však bylo řízení odvolacím soudem zastaveno a předmětem řízení tak zůstaly pouze povinnosti, které je třeba při provozování taxislužby a jejím zprostředkování plnit i po 1. 7. 2020. Odvolací soud tedy oproti mínění dovolatele vyšel z toho, že povinnosti ukládané žalovanému výrokem rozsudku odvolacího soudu nepřekračují rámec zákona o silniční dopravě ve znění účinném od 1. 7. 2020. Napadené rozhodnutí tedy nespočívá ani na řešení této otázky.
Jak již bylo shora řečeno, skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Navíc rozsah povinností zprostředkovatele taxislužby vyplývá z ustanovení §21e zákona o silniční dopravě (ve znění účinném od 1. 7. 2020) a žalovaný tak ve své argumentaci zaměňuje samotné podmínky stanovené pro (řádné) provozování služby zprostředkování taxislužby s podmínkami vzniku přestupkové odpovědnosti tohoto zprostředkovatele podle §35 odst. 6 zákona o silniční dopravě (ve znění účinném od 1. 7. 2020).
Vytýká-li žalovaný neurčitost, případně i nevykonatelnost, výroku rozsudku odvolacího soudu, jedná se o námitku tzv. jiné vady řízení, k níž může dovolací soud přihlížet, jen je-li dovolání jinak přípustné (§242 odst. 3 věta 2. o. s. ř.). Pokud tedy dovolací soud neshledá dovolání přípustným na základě jiné v dovolání vymezené otázky, nelze k vadám řízení bez dalšího přihlédnout a není možné pouze jejich prostřednictvím přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Z toho důvodu se Nejvyšší soud nemohl zabývat ani ostatními dovolatelem namítanými vadami řízení.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu