ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2270.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2270/2021-2170
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce města Rakovník , se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 27, PSČ 269 01, IČO 00244309, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, proti žalované K & K dřevostavby s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Vršovická 927/56, PSČ 101 00, IČO 26214440, zastoupené Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Jana Masaryka 252/6, PSČ 120 00, o zaplacení částky 980 953,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 4 228 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 270/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 12 Co 325, 326/2020-1972, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 33 928 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 10 C 270/2004-1873, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 826 105 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 7. 2. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 154 848,20 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 3. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II), nepřipustil změnu vzájemného návrhu žalované ze dne 16. 3. 2015, kterým se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 515 650 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení za vypracování projektové dokumentace zak. č. 2221 vypracované K & K dřevostavby s.r.o. – J. Š. (výrok pod bodem III), zamítl vzájemný návrh žalované v části, ve které se po žalobci domáhala zaplacení částky 515 650 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem IV), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 427 949,29 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem V), zamítl vzájemný návrh žalované v části, ve které se po žalobci domáhala zaplacení částky 3 284 681,71 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VII, VIII a IX). Usnesením ze dne 7. 10. 2020, č. j. 10 C 270/2004-1932, soud prvního stupně rozhodl o výši nákladů řízení státu, které hradí žalobce.
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 12 Co 325, 326/2020-1972, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 826 105 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), potvrdil výroky pod body II, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem II a IV), změnil výrok pod bodem V rozsudku soudu prvního stupně tak, že vzájemný návrh se co do částky 230 167,29 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, VI a VII).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Podle žalované spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011.
Žalovaná namítá, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci a dosud nebylo prokázáno, jaké dílo bylo zhotoveno a jaké práce byly provedeny. V důsledku toho odvolací soud nesprávně hodnotil právní otázku výše bezdůvodného obohacení, k němuž na základě odstoupení žalobce od smlouvy o dílo na jeho straně došlo. Podle žalované Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku vydal závazné stanovisko, že „v řízení musí být prokázáno, jaké dílo bylo zhotoveno, jaké práce byly provedeny.“ Podle žalované Nejvyšší soud směrem k soudům nižších stupňů učinil pokyn, že je nutné „prokázat a zjistit výši peněžité náhrady představující protihodnotu toho, co nelze vydat, podle hodnoty plnění (obvyklé ceny) v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno“. Odvolací soud se ani nepokusil stanovit obvyklou cenu a výši bezdůvodného obohacení stanovil jako kupní cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. Žalovaná zdůraznila, že cenu obvyklou je možné zjistit jako souhrn obvyklých cen skutečně provedených prací na základě průměrných jednotkových cen ve stavebnictví, které v České republice určují směrné ceny ÚRS Praha nebo RTS Brno a současně připomněla, že navrhovala zpracování nového znaleckého posudku. Takto bylo možné stanovit cenu obvyklou. Žalovaná odmítá jakýkoliv jiný způsob určení výše bezdůvodného obohacení. Žalovaná nechala vypracovat znalecký posudek a v dovolání poukazuje na závěry v něm obsažené.
Podle žalované je smlouva o dílo od počátku neplatná pro nemožnost plnění, v tomto směru však soud prvního a druhého stupně neprovedl potřebné důkazy, ačkoliv se touto možností podle poučení Nejvyššího soudu zabývat měl. Odvolací soud se podle žalované omezil pouze na revizi uzavřené smlouvy o dílo bez zhodnocení reálného stavu nebo žalovanou poskytnuté projektové dokumentace, a to konkrétně tím, zda prováděcí projektová dokumentace je pokračováním projektové dokumentace pro stavební povolení, tedy zadávací projektové dokumentace, nebo se jedná o projektovou dokumentaci novou, se zcela jiným předmětem díla. Případná neplatnost smlouvy o dílo je taktéž významná pro rozhodnutí ohledně smluvní pokuty.
Podle žalované odvolací soud odkazoval na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která ale nejsou relevantní za situace, kdy již Nejvyšší soud rozhodoval přímo v této věci a dal soudům nižších stupňů zcela jasné vodítko a odborný názor, co je v řízení nutné zjistit a brát při rozhodování v úvahu.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobce je povinen žalované uhradit bezdůvodné obohacení ve výši 6 448 840,50 Kč.
K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, podle nějž žalovaná nesplnila zákonné předpoklady pro přípustnost předmětného dovolání, a dovolání by mělo být odmítnuto, případně jako souladné se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že i když žalovaná ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze výroky o věci samé, konkrétně výroky pod body I, IV a V rozsudku odvolacího soudu, přičemž v případě posledně uvedeného výroku zjevně toliko v části, v níž odvolací soud změnil výrok pod bodem V rozsudku soudu prvního stupně tak, že vzájemný návrh žalované se co do částky 230 167,29 Kč s příslušenstvím zamítá. Dovolací soud se proto nezabýval nákladovými výroky, jakož i potvrzujícím výrokem pod bodem II a tou částí výroku pod bodem V, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně vzájemného návrhu žalované. V uvedeném rozsahu by ostatně dovolání bylo objektivně (do nákladových výroků – srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.), respektive subjektivně (do výroku pod bodem II a do vymezené části výroku pod bodem V – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998), nepřípustné.
Nejvyšší soud pak připomíná, že obligatorní náležitostí dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. je požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti mimořádného opravného prostředku, tedy vymezil, které z hledisek v §237 o. s. ř. má za naplněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).
Dovolatelka uvedla, že přípustnost dovolání spatřuje v posouzení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně“. Výslovně tak formuluje předpoklady přípustnosti dovolání, které se navzájem vylučují, neboť dovolatelka oba z těchto předpokladů vztahuje k týmž otázkám. Dovolatelka však nepoukazuje na jakákoliv rozdílná řešení konkrétních právních otázek v judikatuře dovolacího soudu. Z obsahu jejího podání lze seznat, že rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje za patřičně dostávající závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu vyřčenému ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011. Uvedené tvrzení logicky nemůže nikterak svědčit o naplnění druhého z dovolatelkou formulovaných předpokladů přípustnosti dovolání, v této souvislosti tedy dovolatelka neuvádí údaje představující způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu výše citované judikatury.
Odkazuje-li přitom dovolatelka na výše označené rozhodnutí Nejvyššího soudu a na závěry zde vyslovené, pak v této souvislosti předně namítá, že se oba soudy při zjišťování skutkového stavu věci nedržely závazného stanoviska Nejvyššího soudu. Skutkový stav tak byl podle žalované soudy obou stupňů zjištěn neúplně, když dosud nebylo prokázáno, jaké dílo bylo zhotoveno a jaké práce byly provedeny.
Tyto námitky dovolatelky se však týkají zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany soudů, Nejvyšší soud však již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
K předmětné námitce žalované lze pouze pro úplnost podotknout, že pokud Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, uvedl, že je nezbytné zjišťovat, jaké dílo bylo zhotoveno, jaké práce byly provedeny, tak tomuto požadavku soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu věci dostál. Odvolací soud se pak se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Ze skutkových zjištění soudů opřených především o znalecký posudek vypracovaný Znaleckým ústavem stavebním s. r. o. se podává, že bylo zjištěno, jaké dílo bylo zhotoveno, přičemž znalec vypověděl, že podklady, které strany znalci předaly a odsouhlasily, odpovídají tomu, jak byla stavba skutečně zrealizována, přičemž uvedl, že dílo bylo zhotoveno podle projektové dokumentace vypracované J. Š. Znalec rovněž stanovil hodnotu tohoto díla.
Předkládá-li dále dovolatelka námitky ohledně způsobu určení ceny obvyklé, přičemž považuje za jediný správný postup pro její určení (a následně určení výše bezdůvodného obohacení) zjištění souhrnu obvyklých cen skutečně provedených prací na základě průměrných jednotkových cen ve stavebnictví, které v České republice určují směrné ceny ÚRS Praha nebo RTS Brno, pak i tyto námitky jsou svou povahou skutkovými. Domáhá-li se současně žalovaná toho, aby Nejvyšší soud přihlédl k závěrům znaleckého posudku, který byl vyhotoven po vydání rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, lze v této souvislosti dále doplnit, že podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Žalovaná rovněž namítala, že odvolací soud ani soud prvního stupně neprovedl potřebné důkazy k tvrzení žalované, že smlouva o dílo je od počátku neplatná pro nemožnost plnění. Touto námitkou však žalovaná směřuje do vad řízení, k nimž dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z obsahu dovolání se však podává i konkrétní námitka vztahující se k právnímu posouzení ze strany odvolacího soudu – dovolatelka zde uvádí, že odvolací soud se ani nepokoušel stanovit cenu obvyklou a výši bezdůvodného obohacení určil v rozporu s právním názorem dovolacího soudu jako kupní cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. Dovolatelka současně v této souvislosti odkazuje na relevantní část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, v níž Nejvyšší soud s odkazem svou dřívější judikaturu vyslovil, že cena díla, resp. cena jeho jednotlivých částí, sjednaná v zaniklé smlouvě, je právně nevýznamná pro zjištění, oč se objednatel obohatil (viz §544 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník – dále jen „obch. zák.“), tedy oč se plněním zhotovitele zvýšil jeho majetkový stav (popřípadě oč se nesnížil, ač by se tak jinak stalo); rozhodná je cena obvyklá v okamžiku, kdy bylo obohacení získáno, ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů.
Ani touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení otázky určení výše nároku zhotovitele podle ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. na úhradu toho, oč se objednatel obohatil zhotovováním věci, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Odvolací soud se – jak již bylo poznamenáno výše, ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, ten přitom učinil konkrétní skutková zjištění ohledně obvyklé ceny díla. Ve vztahu k námitkám žalované plédujícím za vyšší ohodnocení svého nároku pak poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudky ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3964/2014, a ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2152/2015. Již v prvně zmíněném rozhodnutí přitom Nejvyšší soud vyložil, že ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. poskytuje ochranu především objednateli v situaci, kdy (za splnění dalších podmínek) závazek k provedení díla zanikl z důvodu, za který objednatel neodpovídá. Proto se v případě zániku závazku provést dílo z tohoto důvodu nemůže dostat ten, kdo smlouvu porušil (zhotovitel), do výhodnějšího postavení než v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla řádně splněna. Toto hledisko nelze při výkladu ustanovení §544 odst. 1 obch. zák. pominout, a proto výše nároku zhotovitele na úhradu toho, o co se objednatel zhotovováním věci obohatil, nemůže přesáhnout cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. V druhém označeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud na uvedené navázal.
Odvolací soud uvedená hlediska zohlednil a výši nároku žalované jakožto zhotovitele omezil na cenu díla sjednanou ve smlouvě, přičemž tímto rovněž logicky vypořádal námitky žalované týkající se výše bezdůvodného obohacení. Nelze tak přitakat argumentaci dovolatelky, neboť odvolací soud neurčil výši nároku zhotovitele na základě výše úplaty sjednané ve smlouvě. Sjednanou úplatu pouze hodnotil – v souladu s výše uvedenými závěry, jakožto kritérium určující horní mez nároku zhotovitele podle ustanovení §544 odst. 1 obch. zák.
S dovolatelkou přitom nelze souhlasit ani v navazujícím tvrzení o tom, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o nepřípadné odkazy na judikaturu dovolacího soudu, neboť výše uvedené závěry jsou přiléhavé i ve zde projednávané věci, kdy k zániku závazku došlo v důsledku vadného plnění, tedy poté, co žalovaná neodstranila vady díla ani v dodatečně stanovené lhůtě a žalobce tak uplatnil nárok z vadného plnění ve formě odstoupení od smlouvy. Stavět žalovanou v dané situaci do výhodnějšího postavení než v jakém by byla v případě, kdyby závazek nezanikl a smlouva byla řádně splněna, by tak postrádalo racionální opodstatnění i v poměrech nyní projednávané věci.
Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu