ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2362.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2362/2021-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce S. S. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze, Francouzská 75/4, PSČ 120 00, proti žalovanému V. K., se sídlem, IČO XY, zastoupenému Mgr. Janem Gebouským, advokátem, se sídlem v Benešově, Tyršova 182, PSČ 256 01, o zaplacení částky 481 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 198/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, č. j. 26 Co 56, 57/2021-225, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Gebouského, advokáta, se sídlem v Benešově, Tyršova 182, PSČ 256 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 23. 12. 2020, č. j. 11 C 198/2020-182, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 481 750 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 2. 2. 2021, č. j. 11 C 198/2020-199, pak Okresní soud v Benešově dále rozhodl o zamítnutí žaloby co do částky 1 200 Kč představující náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky (výrok pod bodem I) a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ohledně doplňujícího rozsudku (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 26 Co 56, 57/2021-225, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že ačkoliv dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, je z obsahu dovolání zřejmé, že zpochybňuje toliko výrok o věci samé. Dovolací soud se proto nezabýval výroky o nákladech řízení. V uvedeném rozsahu by ostatně dovolání bylo objektivně [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předestírá k řešení otázky „možnosti novace závazku v podobě termínu pro předání díla v souvislosti s platností sjednané smluvní pokuty“ a „možnosti zjištění obsahu závazku v podobě sjednání termínu předání díla zjištěného dle příslušných zákonných kritérií výkladu, opět ve vztahu k souvislosti s platností sjednané smluvní pokuty“, jakožto otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Konkrétní námitky dovolatele se vztahují předně k závěru soudů obou stupňů o neurčitosti ujednání o smluvní pokutě a v této návaznosti rovněž o neurčitosti ujednání o smluvní povinnosti, kterou má smluvní pokuta zajišťovat, resp. utvrzovat. Dovolatel je toho názoru, že smluvní ujednání ve znění „dokumentace pro potřeby řízení bude vypracována do 30. listopadu 2018”, není neurčité, neboť soudy mohly za použití výkladových metod překlenout významovou neurčitost zde uvedeného pojmu „vypracována“. Soudům obou stupňů vytýká nedostatečné přihlédnutí k prokázaným skutečnostem – mimo jiné k následnému jednání samotného žalovaného. Z předložené e-mailové komunikace bylo podle dovolatele beze zbytku prokázáno, že užitým výrazem bylo žalovaným myšleno předání díla, přičemž takto i žalobce předmětnou formulaci subjektivně a logicky chápal. Dovolatel rovněž poukazuje na možnost využití interpretačního pravidla zakotveného v §557 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť mezi stranami nebylo sporu o tom, že dotčenou formulaci užil jako první žalovaný, který vyhotovil objednávku díla. Dovolatel pak rovněž připojuje výtky týkající se následné komunikace účastníků, jejímž prostřednictvím mělo podle dovolatele dojít ke změně závazku co do ujednání termínu předání díla, jakož i významu této změny – jde-li o platnost, resp. určitost ujednání o smluvní pokutě.
Výše předestřená argumentace však přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dospěl k závěru, podle kterého založí-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Proto obstojí-li jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku dovolatele nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovoláním žalobce nebyl zpochybněn závěr, který odvolací soud učinil ve shodě se soudem prvního stupně, a to závěr o tom, že návrh smluvních sankcí učiněný žalobcem dne 13. 12. 2018 ani nebyl ze strany žalovaného akceptován. Byť se dovolatel ve své polemice s právními závěry a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů dotýká rovněž i tohoto závěru, nenapadá jej způsobile, neboť v této souvislosti nepředkládá žádnou konkrétní otázku vyhovující požadavkům §237 o. s. ř. Činí-li tak z přesvědčení, že pro rozhodnutí odvolacího soudu není tato část odůvodnění právně významná, neboť podle tvrzení dovolatele není zřejmé, zda soud prvního stupně tento závěr, s nímž se odvolací soud následně ztotožnil, skutečně učinil, pak mu nelze přisvědčit – z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je jednoznačně zřejmé, že s uvedeným závěrem soudu prvního stupně souhlasí, přičemž nijak nesnižuje jeho význam pro řešenou věc ani jej neoznačuje za toliko bezvýslednou úvahu soudu prvního stupně.
Jelikož dovoláním žalobce nebyl (úspěšně) zpochybněn výše uvedený závěr odvolacího soudu, nemohou v dovolání formulované otázky týkající se určitosti (platnosti) dotčeného smluvního ujednání, resp. následného ujednání o smluvních sankcích založit přípustnost dovolání.
Poukazuje-li přitom dovolatel na nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně na užívání nejasných formulací o pochybnostech soudu, přičemž namítá, že ze strany odvolacího soudu nedošlo ke zhojení těchto nedostatků, jedná se v této části toliko o námitky možných vad řízení. K těm by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout v situaci, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem ve zde projednávané věci není naplněno. Tvrzení o procesních pochybeních odvolacího soudu tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, a to i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, či ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3728/2018).
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu