ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2379.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2379/2022-290
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobkyně H.R.S., a. s. , se sídlem v Praze 8, Libeň, Světova 523/1, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 26268329, zastoupené Mgr. Janem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova 1729/12, proti žalované B. Ch. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Lucií Jonášovou, advokátkou se sídlem v Břeclavi, Národních hrdinů 12/1, o určení vlastnictví nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 105/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2021, č. j. 14 Co 86/2021-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 C 105/2017-195, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti jeho rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. 6 C 105/2017-184, pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázky procesního práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než je tomu v jeho dosavadní rozhodovací praxi. Jako rozhodnou předkládá otázku výkladu přechodného ustanovení v čl. VI. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, při volbě časově příslušného znění ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Dovolatelka prosazuje názor, že Nejvyšší soud by se měl odklonit od závěrů přijatých v usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, a polemizuje též s názory vyjádřenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
V usnesení ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že zákon o soudních poplatcích v §4 odst. 1 stanoví, kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a) vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání, podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti. Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání či kasační stížnosti. Z toho dovodil, že poplatková povinnost založená odvoláním [§4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích], které bylo podáno v době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb.
V usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že z jazykového výkladu §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve vazbě na §7 je nutno pro účely tohoto zákona dovodit samostatnou/oddělenou povahu řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, neboť každé z těchto řízení je z pohledu zákona o soudních poplatcích zahajováno samostatně učiněním specifického úkonu, který je plně v dispozici této osoby, a právě na doručení tohoto úkonu soudu je vázán vznik poplatkové povinnosti a splatnost poplatku. S argumentací dovolávající se rozhodnutí Nejvyššího soudu, která považují řízení až do právní moci rozhodnutí odvolacího soudu za nedělitelný celek, se vypořádal tak, že citovaná rozhodnutí nejsou pro projednávanou problematiku přiléhavá a týkají se jiných otázek procesního práva. Vysvětlil, že zásada jednotnosti občanskoprávního řízení se při výkladu poplatkových otázek neuplatní; úprava poplatkové povinnosti je pro svou povahu relativně autonomní a samostatná, když v ní zákonodárce promítá i jiné regulační a fiskální zájmy nežli ty, které se vztahují ke smyslu procesního práva. Zdůvodnil též, proč je chybné dovozovat z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., že zákonodárce vnímal řízení před soudy obou stupňů jako jeden celek.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí a také již opakovaně konstatoval, že neshledává důvod se od nich odchýlit (srovnej např. usnesení ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1025/2019, ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3591/2019, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3168/2019, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4422/2018, či ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 305/2021, jež jsou – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná – veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách). Byť bylo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4079/2018 zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 510/19, uveřejněným pod č. 27/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, stalo se tak pro ústavní nekonformitu jiného právního názoru.
Důvod k odklonu od uvedených svých judikatorních závěrů Nejvyšší soud v argumentaci dovolatelky nenalézá. Dovolatelka neuvádí na podporu svého názoru nic relevantního, s čím by se dovolací soud ve zpochybňované rozhodovací praxi dostatečně přesvědčivě nevypořádal. Argument, že bez pevných vazeb na procesní úpravu je zákon o soudních poplatcích naprosto vyprázdněným předpisem, který prakticky nelze aplikovat, je v daných souvislostech zjevně neopodstatněný. Není zřejmé, a dovolatelka se ani nesnaží vysvětlit, jak by skutečnost, že zákon o soudních poplatcích oproti občanskému soudnímu řádu nevychází ze zásady jednotnosti občanského soudního řízení, mohla mít za následek vyprázdnění a neaplikovatelnost zákona o soudních poplatcích.
Lze dodat, že správnost dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu v této otázce je patrná také z §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, neboť při akceptaci dovolatelkou prosazovaného opačného závěru by nezaplacení soudního poplatku za odvolání či dovolání, mající podle tohoto ustanovení za následek zastavení řízení, vedlo k zastavení celého (dle dovolatelky jednotného, nedělitelného) soudního řízení, tedy vždy též řízení před soudem prvního stupně a v případě nezaplacení soudního poplatku za dovolání také pravomocně skončeného (sic!) odvolacího řízení. Ústavní soud i Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňují, že je nepřijatelný takový výklad právního předpisu, který by vedl k absurdním důsledkům. Dovolatelka tak zjevně prosazuje řešení, které není v souladu s vůlí zákonodárce,
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedené judikatorní závěry, dovolatelkou zpochybňované též prostřednictvím axiologické argumentace, obstály v testu ústavnosti. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3492/19, dostupném na jeho webových stránkách, odmítl ústavní stížnost podanou proti shora citovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1025/2019. Konstatoval, že ve své rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který zakládá vznik poplatkové povinnosti a který je interpretován tak, že za řízení je považováno „řízení o žalobě“, „řízení o odvolání“ či „řízení o dovolání“, když pojmově je zde řízení vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje. Citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) – c)]. Z uvedeného vyplývá, že návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích zákonná právní úprava pod pojem „návrh na zahájení řízení“ nepodřazuje, což je patrné i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. §6a odst. 3, §7 odst. 2, §9 odst. 1, §10 odst. 3). I podle Ústavního soudu je z kontextu citovaných ustanovení zřejmý úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení a opravnými prostředky. Výklad pojmu „řízení“ v přechodném ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. je tak třeba interpretovat v souladu s výkladem téhož pojmu v čl. 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Protože napadené rozhodnutí je v otázce výkladu přechodných ustanovení části třetí zákona č. 296/2017 Sb. v souladu s výše označenou ustálenou judikaturou a protože Nejvyšší soud neshledal důvod se od této judikatury odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání, není dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení, přípustné.
Přípustnost dovolání proti té části napadeného rozhodnutí, pokud jím odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu