ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2391.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2391/2021-708
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně Metrostav, a. s. , se sídlem v Praze 8 – Libeň, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 2828/151, proti žalovanému Městu Horní Jiřetín , se sídlem v Horním Jiřetíně, Potoční 15/1, PSČ 435 43, identifikační číslo osoby 00265942, zastoupenému JUDr. Ing. Radkem Jurčíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Obilní trh 312/6, o nahrazení projevu vůle, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 127/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 4 Cmo 152/2020-675, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 60 306,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“].
Dovolání žalobkyně, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání nezaloží dovolatelkou předkládaná výtka, že odvolací soud se při výkladu předmětné smlouvy o dílo odchýlil od závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, např. „Sou R NS 22/03, 33 Cdo 4937/2015 a 33 Cdo 1767/2019“, podle nichž sporné pojmy musí být vždy vykládány k tíži strany, která je použila poprvé. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že §266 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), lze aplikovat pouze v případě, že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, tedy podle úmyslu jednající osoby, a nelze jej vyložit ani podle odstavce 2; kombinovat postupy podle §266 odst. 1 a odst. 2 a podle §266 odst. 4 obch. zák. je z povahy věci vyloučeno. Ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. by se tudíž aplikovalo tehdy, pokud by výraz připouštějící různý výklad nebylo možno vyložit postupem podle odstavců 1 až 3. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2281/2000, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4787/2017).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1767/2019, se vyjadřuje k výkladovým pravidlům právního jednání obsaženým v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, který opouští důraz na formální stránku projevu a na první místo klade hledisko skutečné vůle jednajících osob, a tím pádem se podstatně liší od předchozí právní úpravy obsažené v předpisech zrušených k 1. 1. 2013. To se samozřejmě odráží též v závěrech příslušné rozhodovací praxe. V usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4787/2017, pak Nejvyšší soud shrnuje závěry rozhodovací praxe, podle nichž interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem tak lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle měnit či doplňovat. Výklad předmětné smlouvy prosazovaný dovolatelkou se přitom těmto závěrům příčí. Jestliže si smluvní strany dohodly přesný postup k uzavírání dodatků ke smlouvě o dílo, mj. též předpoklad schválení písemných změn jako způsobilých nákladů ze strany Státního fondu životního prostředí České republiky (dále jen „SFŽP“), tak výklad tohoto smluvního obsahu nemůže být ex post měněn tím, že strany se jím neřídí, ba dokonce postupují v rozporu s ním. Nejde tu o otázku výkladu ujednaného obsahu smlouvy, jak se domnívá dovolatelka, nýbrž o otázku jeho následné změny. Otázku následné změny smlouvy však dovolatelka nepředkládá, natož aby k ní vymezila některý z předpokladů přípustnosti; naopak se z obsahu dovolání podává, že zpochybňuje pouze výklad smlouvy o dílo. O jaké rozhodnutí má jít v případě „Sou R NS 22/03“, není zřejmé. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 674/2001; 29 Odo 675/2001, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se týká rozhodování o nákladech řízení.
Dovolání nelze shledat přípustným ani v otázce „posouzení legitimního očekávání majetkového prospěchu ze smluvního plnění, kdy odvolací soud žalobcovo legitimní očekávání ve věci samé nepodpořil, přestože v odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení se legitimním očekáváním zabýval“. Dovolatelka totiž jednak nepředkládá srozumitelnou otázku, na které má právní posouzení odvolacího soudu spočívat a kterou by měl dovolací soud zodpovědět při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], jednak nepoukazuje na žádné rozhodnutí dovolacího soudu, v němž by byla otázka odpovídající poměrům zde souzené věci řešena, označuje-li v úvodu svého dovolání jako obecný předpoklad přípustnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V tomto ohledu nic nepřináší ani odkaz na rozsudek ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, uveřejněný pod číslem 16/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, stejně jako odkazy na judikatorní závěry Evropského soudu pro lidská práva, podle nichž je legitimní očekávání integrální součástí ochrany majetkových práv. Z žádného rozhodnutí, na něž dovolatelka poukazuje, nelze vyčíst, že by legitimní očekávání mělo vliv na výklad právního úkonu (na jehož zpochybnění jakožto formalistického a mylného se dovolatelka zaměřuje) či že by opodstatnilo nahrazení projevu vůle rozhodnutím soudu v rozporu s tím, co si strany ujednaly.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu.
Lze ostatně podotknout, že samotné legitimní očekávání není způsobilé změnit to, co si strany ujednaly. Smluvní povinnost je závazná právě proto, že je důsledkem konsensu smluvních stran (jde o jejich autonomii vůle); jinými slovy, že je stranami ujednána. Poskytla-li dovolatelka žalované plnění, protože očekávala, že dojde k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo, nejde o skutečnost, která by mohla být zohledněna při výkladu právního úkonu takovým způsobem, že fakticky změní obsah uzavřené smlouvy. To, že žalobkyně plnila v očekávání, že bude uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo, který však posléze uzavřen nebyl, může – za splnění dalších předpokladů – představovat případ, kdy je plněno z právního důvodu, který nenastal, tedy bez právního důvodu, na což pamatují předpisy upravující nároky z bezdůvodného obohacení.
Lichá je též výtka dovolatelky, že odvolací soud se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 185/04, neboť závěry tohoto nálezu vycházejí z odlišných skutkových a právních poměrů. V tam posuzované věci byl vznik žalobcova (stěžovatelova) smluvního nároku na peněžité plnění vázán na vůli žalované (vedlejší účastnice), na rozhodnutí jejího statutárního orgánu o ukončení projektového řízení, tj. na podmínce, jejíž splnění záviselo výlučně na jejím chování. Ústavní soud dovodil, že pokud reálné předpoklady pro vznik nároku byly naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí představenstva jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám. Pokud vedlejší účastnice o těchto skutečnostech dosud svévolně nerozhodla, nelze vznik nároku na takové rozhodnutí vázat, neboť její postoj lze považovat za zneužití výkonu práva a postavení v pracovněprávním vztahu. Na takové jednání pak podle Ústavního soudu dopadá rovněž ustanovení §241 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož je třeba považovat právní úkon za nepodmíněný, jestliže jeho účastník, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří (v daném případě formálně nestvrdí naplnění materiálních předpokladů vzniku nároku stěžovatele). Naproti tomu ve zde posuzovaném případě spadá mezi předpoklady, za nichž je žalovaný povinen uzavřít s žalobkyní dodatek ke smlouvě o dílo, souhlas SFŽP (písemné uznání mimořádných a nepředvídatelných nákladů, vzniklých v průběhu realizace díla, jako způsobilých). Šlo-li o souhlas poskytovatele finanční podpory, pak se rozhodně nejednalo jen o formální stvrzení splněných materiálních předpokladů, a o zmaření podmínky žalovaným by bylo snad lze uvažovat tehdy, pokud by jeho jednání bylo rozhodující příčinou, proč takový souhlas udělen nebyl. Takový závěr však nemá oporu ve skutkových zjištěních, z nichž odvolací soud při svém právním posouzení vycházel.
Přípustnost dovolání nezaloží ani poukaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3819/15, a ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08. Pasáže, které dovolatelka z uvedených nálezů cituje, se právního posouzení odvolacího soudu nikterak netýkají a jejich vztah k projednávané věci není zřejmý. Dovolatelka ostatně ani žádným způsobem nerozvádí, v čem spatřuje odchylku od těchto právních názorů.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani citace závěrů Ústavního soudu přijatých v plenárním nálezu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, uveřejněném pod číslem 58/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Související tvrzení dovolatelky, že žalovaný čerpal plnění na základě zjevně nepoctivého jednání a nechal se obohatit tak, že ji ponechal jednat v omylu, a její přesvědčení, že odvolací soud měl žalobě vyhovět na základě zásady, že nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží, výslovně vyjádřené v §3 odst. 2 písm. f) o. z., postrádá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci. Zároveň dovolatelka opomíjí, že se v této věci nedomáhá peněžního ekvivalentu za provedené vícepráce, nýbrž právě nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dodatku smlouvy o dílo.
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 2. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu