ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2393.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 2393/2021-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně EMTC – Czech a.s. , se sídlem v Praze 8 – Karlín, Pobřežní 249/46, identifikační číslo osoby 27096661, proti žalované BOHEMIA ENERGY entity s.r.o. , se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Na Poříčí 1046, 1047/24-26, identifikační číslo osoby 27386732, zastoupené Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 767/12, o zaplacení 485.265,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 152/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2020, č. j. 70 Co 214/2020-455, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 12. 2019, č. j. 21 C 152/2014-372, ve znění opravného usneseného téhož soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 21 C 152/2014-405, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 177.428,57 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.), že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 307.837 Kč s příslušenstvím zde specifikovaným, se zamítá (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 116.429,50 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok III.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, u které má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která nebyla dovolacím soudem řešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalované bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalované (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání subjektivně nepřípustné. Rozhodovací praxe vychází z toho, že k podání dovolání je oprávněn účastník, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením tohoto rozhodnutí napravena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. BECK, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2155/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4418/2014).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka prvně předkládá dovolacímu soudu otázku, zda pokud není předmětem změny smlouvy o obchodním zastoupení změna její podstatné náležitosti a smluvní strany si nesjednaly požadavek změny příslušné smlouvy v písemné formě, tak může být taková změna učiněna v ústní formě. Dovolatelka má za to, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4341/2017 (vydaném v této věci), byla tato otázka dovolacím soudem řešena nesprávně, když citovaný rozsudek nerozlišoval, zda se jedná o změnu podstatných anebo vedlejších náležitostí smlouvy o obchodním zastoupení.
Ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4341/2017 Nejvyšší soud s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu dovodil, že „[…] je-li písemná forma stanovena zákonem, je s ohledem na znění §40 odst. 2 obč. zák. pod sankcí absolutní neplatnosti písemná forma dána i pro právní jednání, kterým se závazek mění, a to přímo ze zákona. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy smlouva o obchodním zastoupení dle §652 odst. 4 obch. zák. musí mít písemnou formu. […] Vyplývá-li ze skutkových zjištění, že ke změně provizního systému s účinností od 1. 3. 2013 mělo dojít na základě ústní dohody stran, je tato změna stižena absolutní neplatností pro nedostatek formy.“ Nejvyšší soud, i přes námitky dovolatelky, neshledal důvody pro odchýlení se od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku a dovolatelkou výše předkládaná otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá otázka (jež také směřuje do závěru o neplatném uzavření dodatku č. 3 ke smlouvě o obchodním zastoupení pro nedostatek formy), zda pokud není změna smlouvy o obchodním zastoupení v rozporu s účelem písemné formy, může být její změna učiněna ústně nebo emailem bez elektronického podpisu. Jak již Nejvyšší soud uvedl (srov. odůvodnění rozsudku sp. zn. 23 Cdo 4341/2017), s odkazem na rozsudek ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 890/2006, v případech, kdy pro uzavření smlouvy písemnou formu stanoví zákon (a nikoliv dohoda stran), nebylo lze podle předchozí úpravy soukromého práva takovou smlouvu zrušit ústně, popř. konkludentním projevem, ale tento úkon bylo možné provést jen v písemné formě, a to i s přihlédnutím k obecnému pravidlu obsaženému v §40 odst. 2 obč. zák., podle něhož písemně uzavřená dohoda mohla být změněna nebo zrušena pouze písemně, a k tomu, aby event. nebyla takto obcházena kogentní úprava vyžadující u některých smluv písemnou formu (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1237/2012, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). Jinými slovy, byla-li písemná forma stanovena zákonem, byla s ohledem na znění §40 odst. 2 obč. zák. pod sankcí absolutní neplatnosti písemná forma dána i pro právní jednání, kterým se závazek mění, a to přímo ze zákona. Odkazy dovolatelky na současnou úpravu soukromého práva podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nejsou pro posouzení otázky platnosti ústně uzavřeného dodatku č. 3 v projednávané věci přiléhavé.
Namítá-li dále dovolatelka, že k uzavření dodatku č. 3 došlo v písemné formě prostřednictvím emailové komunikace, přehlíží, že soudy nižších stupňů vyšly ze skutkových zjištění, podle kterých z textu emailové komunikace jednoznačně vyplývá, že dohoda byla učiněna ústně a že předmětná emailová komunikace představuje pouze potvrzení ústně učiněné dohody. V emailech ze dne 27. 2. 2013 chybí jednoznačné vyjádření souhlasu obou stran, zcela absentuje souhlas obou stran s navrhovaným zněním dodatku. Nejvyšší soud se přitom již mnohokrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1570/2015, v němž Nejvyšší soud dovodil, že písemná forma reklamace dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR je dodržena i v případě, kdy je reklamace učiněna prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, přehlíží, že tento závěr byl přijat při výkladu čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR. V samotném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „pro interpretaci požadavku písemné formy však nelze bez dalšího použít vnitrostátní právo […], pojmy Úmluvy je třeba interpretovat nezávisle na jejich významu v právu vnitrostátním […], požadavek písemnosti dle Úmluvy CMR nemůže být poměřován podmínkami vyplývajícími z národní právní úpravy, tedy §40 odst. 4 obč. zák. ve spojení s §2 písm. a) a b) zák. č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu.“
Dovolatelka dále předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda v případě, že při oznámení storna (nároku) dojde k chybě v psaní (a přitom jsou dodrženy lhůty pro oznámení storen), je takové oznámení neplatné pro uvedení chybného data storna smlouvy, anebo je rozhodující, kdy k příslušné skutečnosti (stornu) došlo“, jakožto otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou. Uvedená otázka však není způsobilou založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pro odvolací soud byl určující výklad ujednání čl. 4.17 dle dodatku č. 1, když dovodil, že pokud žalovaná sdělila žalobkyni chybné datum odstoupení tak, že již přesáhlo dobu 30 dnů od uzavření smlouvy, a tuto svou chybu nenapravila ve sjednané lhůtě 2 měsíců, žalobkyni na provizi nárok dle dodatku č. 1 vznikl. Nikterak se přitom takový výklad odvolacího soudu neprotiví zákonným výkladovým pravidlům pro právní úkony dle §266 obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, rozsudek ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda pokud za určitou osobu odstoupí třetí osoba, která k odstoupení od smlouvy nepřiloží doklad o svém zmocnění, a z chování příslušné osoby (zákazníka) není důvod pochybovat o zmocnění třetí osoby k podání odstoupení od smlouvy, je takové odstoupení od smlouvy neplatné pro nedostatek zmocnění, neboť soud prvního stupně (z jehož skutkových závěrů odvolací soud vycházel) vyšel ze skutkového zjištění o tom, že u smluv č. 36, 42, 65 a 108 žalovaná přes poučení soudem dle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že by zákazník odstoupil od předmětné dodávkové smlouvy a neunesla tak důkazní břemeno, když v případě smlouvy č. 36 nebylo v řízení prokázáno, že by E. D. jakožto zákazník vůbec od dodávkové smlouvy odstoupila či ji jinak stornovala, v případě smlouvy č. 42, 65 a 108 žalovaná neprokázala, že by odstoupil zákazník jakožto smluvní strana smlouvy, když v těchto případech podepsala odstoupení osoba odlišná od smluvní strany dodávkové smlouvy, aniž k tomuto právnímu úkonu byla smluvní stranou zmocněna. Jak již bylo uvedeno výše, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolání v části směřující proti druhému výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
Za této procesní situace tudíž Nejvyššímu soudu nezbylo, než z vyložených důvodů předmětné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu