ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2422.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2422/2022-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce Z. T. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Kostrhounem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, PSČ 602 00, proti žalované Direct pojišťovna, a. s. , se sídlem v Brně, Staré Brno, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, IČO 25073958, zastoupené Mgr. Hynkem Růžičkou, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, o zaplacení 549 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 213 C 24/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2022, č. j. 44 Co 146/2020-262, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované částku 12 729 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 213 C 24/2017-189, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2020, č. j. 213 C 24/2017-201, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 44 Co 146/2020-262, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 471 600 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II a III rozsudku odvolacího soudu). Jednalo se o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jeho první rozsudek ze dne 27. 1. 2021, č. j. 44 Co 146/2020-219, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 471 600 Kč, co do částky 77 400 Kč změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 77 400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, byl k dovolání žalobce zrušen ve výroku I v rozsahu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a ve výrocích II a III, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1970/2021, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky snížení pojistného plnění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že se neřídil závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu. Podle názoru dovolatele se odvolací soud dostatečně nezabýval tím, zda byly splněny podmínky pro snížení pojistného plnění podle §17 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), a zároveň dostatečně neodůvodnil, proč přistoupil ke snížení pojistného plnění o 80 %. Dovolatel odkázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil, neboť v tam řešených případech (v nichž se pojistník dle mínění dovolatele zachoval nedbaleji než v nyní řešené věci) došlo ke snížení pojistného plnění pouze o 30-50 %. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávným rozhodnutím a odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe porušil právo na spravedlivý proces, jehož součástí je princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Podle názoru dovolatele žalovaná neunesla břemeno tvrzení a důkazní, neboť v řízení neprokázala naplnění podmínek pro snížení pojistného plnění podle §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě. Dovolatel dále spatřoval přípustnost dovolání také v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka kompetencí orgánů činných v trestním řízení a subjektu soukromého práva, kterou implicitně odvolací soud řešil. Odvolací soud přijal nesprávný závěr ohledně zjišťování rozsahu pojistné události, neboť pro něj nebylo podstatné nahlášení pojistné události (resp. trestného činu) orgánům činným v trestním řízení, ale bylo pro něj podstatné nenahlášení této události žalované (pojišťovně), která kompetenci k vyšetřování trestného činu nemá. Dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné; odkázala na konkrétní závěry rozhodovací praxe a vyložila, proč napadené rozhodnutí nepovažuje za rozporné s judikaturou dovolacího soudu. Podle žalované se odvolací soud dostatečně zabýval otázkou naplnění podmínek pro snížení pojistného plnění podle §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě a rovněž otázkou míry snížení pojistného plnění a své úvahy náležitě odůvodnil v bodech 22. – 26. napadeného rozhodnutí. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není přípustné.
Odvolací soud se při posouzení otázky, zda byly v řešené věci naplněny podmínky pro snížení pojistného plnění podle §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, a otázky míry takového snížení neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1970/2021, kterým byl zrušen první rozsudek odvolacího soudu v této věci. Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro snížení pojistného plnění definované v §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, a to tak, aby jeho závěr byl opřen o konkrétní skutková zjištění, z nichž vyplyne, že pozdní oznámení pojistné události mělo podstatný vliv na vznik pojistné události, její průběh nebo na zvětšení rozsahu jejích následků anebo na zjištění nebo určení výše pojistného plnění. Ohledně míry snížení pojistného plnění pak Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby se zabýval všemi rozhodnými okolnostmi a svoji úvahu o míře snížení náležitě odůvodnil.
Dovolateli nelze přisvědčit v jeho námitce, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku (konkrétně viz bod 22. – 25.) vyplývá, že odvolací soud se náležitě zabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro snížení pojistného plnění upravené v §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě; vycházel mimo jiné z vyjádření žalované na jednání odvolacího soudu o tom, jaký dopad mělo pozdní ohlášení pojistné události a neodevzdání klíčů od vozidla a dalších dokladů žalobcem na provedení vlastního šetření pojistné události, které jí bylo porušením povinností žalobce znemožněno. Odvolací soud pak vzhledem k tomu, že kvůli porušení povinností žalobcem bylo žalované zcela znemožněno provést vlastní šetření pojistné události, uzavřel, že toto porušení povinnosti mělo jednoznačný dopad na možnost zjištění nebo určení výše pojistného plnění (tj. na určení, zda je vůbec dán nárok na pojistné plnění či v jaké výši) a byly tak naplněny podmínky pro snížení pojistného plnění. Z uvedeného shrnutí závěrů odvolacího soudu plyne, že odvolací soud dostatečně posuzoval, zda jsou naplněny podmínky upravené v §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě, vycházel z konkrétních okolností případu a přisvědčil tvrzení žalované o nemožnosti provedení vlastního šetření pojistné události v důsledku pozdního nahlášení pojistné události žalobcem a porušení dalších jeho povinností.
S otázkou míry snížení pojistného plnění se odvolací soud vypořádal velmi stručně v bodě 26 odůvodnění svého rozsudku, kde dospěl k závěru o snížení pojistného plnění o 80 %, což odůvodnil extrémní délkou prodlení žalobce s nahlášením škodné události (209 dnů) a se splněním dalších povinností dle pojistné smlouvy (cca 900 dnů). Dovolací soud podotýká, že odůvodnění závěru o míře snížení pojistného plnění by mohlo být podrobněji rozvedeno, ovšem v celkovém kontextu předchozích bodů odůvodnění, z nichž lze učinit celkový závěr o míře porušení povinností žalobce, lze uzavřít, že ani při posouzení otázky míry snížení pojistného plnění se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010). Jestliže dovolatel namítal, že závěr o míře snížení pojistného plnění o 80 % byl v rozporu s principem předvídatelnosti rozhodnutí, nelze mu ani v této námitce přisvědčit. Otázka míry snížení pojistného plnění se posuzuje v každém případě individuálně na základě konkrétních okolností případu. Rozhodovací praxe, na kterou dovolatel odkazoval, v níž docházelo ke snížení pojistného plnění o 30-50 %, tak nemohla vzhledem k odlišnostem mezi jednotlivými případy, založit legitimní očekávání, že i v jeho věci dojde k podobnému snížení pojistného plnění (k předvídatelnosti soudního rozhodování obecně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004. sp. zn. I. ÚS 654/03).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázky aplikace §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě řídil závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1970/2021, a neodchýlil se ani od závěrů judikatury týkající se posuzování podmínek pro snížení pojistného plnění a případně míry takového snížení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010, či usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4428/2014).
Jestliže dovolatel dále namítal, že žalovaná neunesla své břemeno tvrzení a důkazní, jedná se o námitku směřující proti skutkovému stavu, resp. proti dokazování jakožto činnosti soudu vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci, kterým je dovolací soud vázán. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Zjištěný skutkový stav, ani hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu proto nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3014/2017, či usnesení ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3579/2013).
Přípustnost dovolání pak nezaloží ani dovolatelem formulovaná otázka kompetencí orgánů činných v trestním řízení a subjektu soukromého práva, kterou údajně odvolací soud implicitně ve svém rozhodnutí řešil. Napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá. V řešeném případě bylo stěžejní posouzení otázky podmínek pro snížení pojistného plnění podle §17 odst. 2 zákona o pojistné smlouvě a míry takového snížení. Otázka kompetencí orgánů činných v trestním řízení a kompetencí pojišťovny jako soukromého subjektu je v nyní řešené věci irelevantní. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu