ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2493.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 2493/2022-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Zdeňka Dese ve věci umístěného člověka I. V. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice , se sídlem v Praze 8 – Bohnicích, Ústavní 91/7, PSČ 181 02, identifikační číslo osoby 00064220, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze, Kořenského 1107/15, o vyslovení přípustnosti držení ve zdravotním ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 756/2019, o žalobě pro zmatečnost podané umístěným člověkem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 54 Co 278/2020-47, o dovolání umístěného člověka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, č. j. 4 Co 7/2021-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání proti v záhlaví označenému rozhodnutí odvolacího soudu, které může být přípustné pouze podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) [dále jen „o. s. ř.“], Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka zakládá přípustnost dovolání na otázkách, které má za dosud judikatorně neřešené, a to:
1) „zda v případě, kdy soud usnesením zastavuje řízení o vyslovení přípustnosti držení ve zdravotním ústavu, má být usnesení doručováno do vlastních rukou“, a
2) „zda v situaci, kdy umístěný člověk není v usnesení o zastavení detenčního řízení poučen o právu trvat na projednání věci a teprve následně podá odvolání a prohlásí, že na projednání věci trvá, má řízení o přípustnosti držení ve zdravotním ústavu pokračovat, a pokud ano, jaký má být procesní postup soudů?“
Co se týče otázky v pořadí první, Nejvyšší soud vychází ve své ustálené rozhodovací praxi z názoru, že přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní (není způsobilé činit) výkladové těžkosti (srovnej např. usnesení ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017, ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5711/2016, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6082/2017, a ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019, jež jsou – stejně jako i níže uvedená rozhodnutí – dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu). O takový případ jde též tehdy, jestliže řešení otázky vyplývá přímo ze zákona (srovnej např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014).
Podle §1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „z. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Pravidlo, podle něhož se usnesení o zastavení řízení ve věcech vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotnickém ústavu doručuje umístěnému člověku do vlastních rukou, tento zákon nestanoví (způsob doručování rozhodnutí soudu vydaných v takovém řízení vůbec neupravuje), uplatní se proto ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §49 odst. 1 o. s. ř. se do vlastních rukou doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud.
Ustanovení §152 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Zákon stanoví, kdy soud rozhoduje ve věci samé usnesením.
Podle §158 odst. 2 o. s. ř. se stejnopis rozsudku vyhotoveného v listinné podobě a rozsudek vyhotovený v elektronické podobě doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou.
Podle §167 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, rozhoduje soud usnesením. Usnesením se rozhoduje zejména o podmínkách řízení, o zastavení nebo přerušení řízení, o odmítnutí návrhu, o změně návrhu, o vzetí návrhu zpět, o smíru, o nákladech řízení, jakož i o věcech, které se týkají vedení řízení (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku (odstavec 2).
Ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že usnesení doručí soud účastníkům, je-li proti němu odvolání nebo dovolání nebo jestliže to je třeba pro vedení řízení anebo jde-li o usnesení, kterým se účastníkům ukládá nějaká povinnost.
Z citovaných ustanovení je patrno, že soud rozhoduje rozsudkem nebo usnesením (§152 odst. 1 a §167 odst. 1 o. s. ř). Rozsudek se doručuje do vlastních rukou vždy (§158 odst. 2 o. s. ř.) a usnesení tehdy, jestliže u nich tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud (§49 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád neobsahuje ustanovení, jež by stanovilo, že usnesení o zastavení řízení se doručuje do vlastních rukou.
Argumentace dovolatelky ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. je zcela zjevně logicky vadná, neboť aplikace tohoto ustanovení na způsob doručování usnesení by vedlo k absurdním důsledkům, totiž k tomu, že by se též všechna usnesení, která je třeba doručit (srov. §168 odst. 2 o. s. ř.), musela doručovat do vlastních rukou, tak jako rozsudek. Z ustanovení §168 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že úprava doručování usnesení je autonomní a ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř. se tu neuplatní.
Zjevně nedůvodná je též související argumentace významem řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, v němž se rozhoduje o déletrvajícím zbavení osobní svobody. Zákonodárce očividně důvod k zohlednění specifik daného řízení při úpravě způsobu doručování neshledal a ponechal na soudu, aby volil způsob doručování případ od případu, podle konkrétních okolností (§49 odst. 1 o. s. ř.). Specifika zvláštních řízení upravených zákonem č. 292/2013 Sb. jsou zohledněna v ustanovení §11 tohoto zákona, podle něhož je-li podle obsahu spisu zřejmé, že účastník nebo jeho zástupce se z omluvitelného důvodu neseznámil s písemností, soud rozhodne o neúčinnosti doručení této písemnosti i bez návrhu.
Že by se usnesení o zastavení detenčního řízení doručovalo do vlastních rukou, tedy oproti přesvědčení dovolatelky z procesní úpravy (přímo ze zákona) rozhodně neplyne.
Nejvyšší soud nemá zprávy o tom, že by v rozhodovací praxi soudů panovaly v této otázce jakékoliv pochybnosti. Pochybnosti nemá v tomto ohledu ani odborná literatura (srov. např. Lavický P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 821).
Otázku v pořadí druhou odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, jestliže vysvětlil s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 489/2005, že absence poučení o právu umístěného člověka prohlásit do dvou týdnů od doručení usnesení o zastavení řízení, že na projednání trvá, není právně významná pro posouzení, zda bylo odvolání proti usnesení o zastavení řízení odvolacím soudem odmítnuto pro opožděnost v souladu se zákonem či nikoliv, ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. (zda byl naplněn tam upravený zmatečnostní důvod).
Není pochyb o tom, že absence takového poučení má za následek, že lhůta k uvedenému prohlášení nezačala umístěnému člověku běžet, bez zřetele na to, zda podal odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení včas či nikoliv, a prohlásí-li, že na projednání věci trvá, v řízení se podle ustanovení §72 věty první z. ř. s. pokračuje. Z obsahu procesního spisu vyplývá, že na základě prohlášení umístěného člověka I. V., učiněného prostřednictvím advokáta spolu s odvoláním proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2020, č. j. 54 Co 278/2020-66, Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. 19 L 756/2019-124, tak, že znovu zahajuje řízení o vyslovení přípustnosti převzetí umístěného člověka do zdravotního ústavu. V řízení se tedy pokračuje.
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Přípustnost dovolání v části směřující proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu