ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.250.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 250/2021-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované Generali České pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 72 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 41/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 25 Co 212/2020-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 30 C 41/2017-63, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 8 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci další částku 64 000 Kč (výrok II), rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1 400 Kč (výrok III), zavázal účastníky k náhradě nákladů řízení České republice – žalobce ve výši 7 893 Kč (výrok IV) a žalovanou ve výši 2 227 Kč (výrok V), a rozhodl o povinnosti žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 3 600 Kč (výrok VI).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II, ve výrocích III, IV a V o nákladech řízení a ve výroku VI o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání zamítnout, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů považovala za správné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce předkládal k dovolacímu přezkumu jako otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soud neřešenou, „zda dobrovolně poskytnuté pojistné plnění ze strany pojišťovny brání tomu, aby bylo pojištěnému vyplaceno pojistné plnění, na které má nárok dle pojistné smlouvy“. Pro její řešení však Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným.
Při formulaci této otázky žalobce v dovolání předpokládal, že pojistné plnění poskytnuté dobrovolně žalovanou před zahájením řízení nebylo plněním na nárok žalobce na pojistné plnění za trvalé následky úrazu z pojistné smlouvy, resp. že šlo o pojistné plnění za jiné následky úrazu. Odvolací soud však na základě závěrů znaleckého posudku a výslechu znalce uzavřel, že podle pojistné smlouvy měl žalobce nárok na pojistné plnění za trvalé následky úrazu ze dne 15. 8. 2015 ve výši 7 % z pojistné částky 800 000 Kč, tj. na pojistné plnění ve výši 56 000 Kč, a při posouzení důvodnosti žaloby zohlednil, že na pojistném plnění za trvalé následky tohoto úrazu již od žalované obdržel částku 48 000 Kč. Oproti přesvědčení žalobce měl odvolací soud následky úrazu, jejichž zařazení pod položky oceňovací tabulky B (vydané žalovanou pro stanovení výše pojistného plnění z úrazového pojištění jako součást pojistné smlouvy) v řízení posuzoval znalec, po skutkové stránce za totožné s následky, za které již žalovaná poskytla žalobci pojistné plnění před zahájením řízení, pouze byly znalcem zčásti zařazeny pod jiné položky oceňovací tabulky B a ohodnoceny jinou procentní výměrou. Žalobce tedy formulaci předmětné otázky a námitku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem zakládá na skutkových závěrech o plnění žalované (o tom, na co bylo plněno), které odvolací soud neučinil. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3009/2012, jako správný posoudil názor odvolacího soudu vyslovený v tam projednávané věci, podle kterého položky uvedené v lékařském či znaleckém posudku, jimiž je ohodnoceno ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, nepředstavují samostatné dílčí nároky na náhradu, nýbrž samostatným nárokem je náhrada za ztížení společenského uplatnění, jejíž výše se odvíjí od souhrnu bodového ohodnocení jednotlivých položek v posudku. Tyto úvahy jsou použitelné i v nyní projednávané věci, neboť i nárok na pojistné plnění za trvalé následky konkrétního úrazu, jak byl podle zjištění odvolacího soudu sjednán v pojistné smlouvě uzavřené mezi účastníky, je jediným nárokem bez ohledu na to, že pro určení jeho výše bylo nezbytné přiřazení zjištěné diagnózy (tělesných poškození) jednotlivým položkám oceňovací tabulky B a ohodnocení v rámci tam uvedené procentní výměry lékařským či znaleckým posudkem. Jednotlivé položky oceňovací tabulky B tedy zjevně nepředstavovaly samostatné (odlišné) nároky na pojistné plnění, nýbrž pouze způsob určení výše nároku na pojistné plnění. Ostatně, pokud by snad měla (podle úvah žalobce v dovolání) představovat každá položka v oceňovací tabulce B samostatný (odlišný) nárok na pojistné plnění, pak by soud na základě znaleckého posudku a doplňujícího vyjádření znalce, kterým byly zjištěné následky úrazu žalobce zařazeny pod položky 291 a 298, nemohl přiznat žalobci plnění žádné, neboť žalobce se v žalobě domáhal pojistného plnění na základě tvrzení, že následkům jeho úrazu odpovídají položky 292 a 297. Žalobou by tak (podle vlastní dovolací argumentace) uplatňoval jiné nároky, než jaké by byly zjištěny v průběhu řízení. V situaci, kdy předmětem posouzení nároku na pojistné plnění byla stále táž tělesná poškození žalobce, je proto zjevná nesprávnost a absurdnost jeho úvah.
Žalobce v dovolání odvolacímu soudu vytýkal též nesprávné hodnocení znaleckého posudku a výslechu znalce odvolacím soudem. Nesouhlasil s tím, že se odvolací soud ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, podle kterého z upřesnění znaleckého posudku při výslechu znalce vyplynulo, že navýšení o 1 % podle položky 325 oceňovací tabulky B – rozsáhlé jizvy – nemohlo být použito, neboť zjizvení žalobce svým rozsahem nespadalo do tam uvedeného rozmezí 0,5 % až 15 % tělesného povrchu, a že mírná limitace pohybu a mírný otok v jizevnatém terénu již byl zohledněn v položce 291 oceňovací tabulky B – omezení pohyblivosti hlezenního kloubu. Žalobce měl za to, že položka 325 oceňovací tabulky B a navýšení pojistného plnění o 1 % podle této položky (o dalších 8 000 Kč) mělo být použito. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014 a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Prostřednictvím výše uvedených námitek žalobce v dovolání zpochybňoval správnost napadeného rozhodnutí o zamítnutí žaloby co do částky 48 000 Kč. Ohledně zbylé zamítnuté částky 16 000 Kč v dovolání žádnou argumentaci neuvedl. Chybí údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí též ohledně zamítnutí této částky. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení a o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek za žalobu, a výrok II, kterým bylo rozhodováno o nákladech odvolacího řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení a proti rozhodnutím o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, zčásti též pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 2. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu