ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3074.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3074/2022-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SLADOVNY SOUFFLET ČR, a.s. , se sídlem v Prostějově, Průmyslová 2170/12, identifikační číslo osoby 26173174, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova26/2, proti žalovanému GES INDUSTRY EUROPE LIMITED , se sídlem v Limassolu, Arch. Makariou III, 229, Meliza Court, 3105, Kyperská republika, zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení 75 477 833 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 268/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 19 Co 211/2022-70, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení shora uvedené částky jako bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout tím, že tuto částku zaplatila žalovanému na základě pravomocných rozhodnutí českých soudů, jež byla později v dovolacím řízení zrušena, čímž odpadl důvod k plnění.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 5. 2022, č. j. 60 C 268/2021-48, zamítl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů uplatněnou žalovaným.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze dovoláním napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“). Bezdůvodné obohacení je kvazideliktem a k úbytku majetku na straně žalobkyně došlo na jejím účtu, z něhož platba žalovanému odešla, a to i tehdy, pokud by snad žalobkyně na tento účet předtím převedla své prostředky z jiného účtu. Kromě toho žalobkyně je českou právnickou osobou podnikající v České republice, předmětné plnění bylo poskytnuto na základě rozhodnutí českých soudů a mělo základ v českém právním řádu na základě nabídky převzetí akcií, k níž došlo v České republice mezi zde domicilovanými subjekty.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se řízení zastavuje.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné či nedůvodné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné.
Dle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Přípustnost dovolání žalovaného nezakládá jeho otázka, jejímž prostřednictvím se žalovaný táže na význam existence „zprostředkujícího účtu“ pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, o níž má žalovaný za to, že při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie. Žalovaný při formulaci této otázky uplatňuje vlastní skutkové tvrzení, že předmětné peněžní prostředky žalobkyně odeslala žalovanému z nizozemského bankovního účtu a bankovní účet žalobkyně vedený u České spořitelny byl pouze „zprostředkujícím účtem“, přes který byla platba uskutečněna ke splnění povinnosti žalobkyně z příslušných soudních rozhodnutí. Z takovéhoto skutkového zjištění však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevyšel.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého přípustnost dovolání nemůže založit řešení právní otázky vycházející z vlastního skutkového tvrzení dovolatele, neboť tím dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Přitom skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto požaduje-li žalovaný posouzení právní otázky mezinárodní příslušnosti soudů podle místa vzniku bezdůvodného obohacení s ohledem na existenci „zprostředkujícího účtu“ žalobkyně, nezpochybňuje tím ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž překládá soudu odlišné tvrzení oproti skutkovému stavu, který byl pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Žalovaný proto tímto způsobem neuplatňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle §241a odst. 1 o. s. ř; tím spíše pak taková námitka nemůže založit přípustnost jeho dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání žalovaného nečiní přípustným ani jeho otázka týkající se místa příčinné události vzniku bezdůvodného obohacení v případě plnění na základě později zrušeného rozhodnutí českých soudů.
Dovolací soud dospěl ve svém rozhodování k ustálenému závěru, podle kterého jestliže obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v projednávané věci nebyl dovoláním úspěšně zpochybněn závěr odvolacího soudu o tom, že mezinárodní příslušnost českých soudů je dána tím, že se v České republice bezdůvodné obohacení projevilo (došlo zde k úbytku majetku na straně žalobkyně), přičemž pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudů podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je rozhodující jak místo, kde se bezdůvodné obohacení projevilo, tak místo kde došlo k události, jež byla příčinou bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 4. 2012, ve věci Wintersteiger AG proti Products 4U Sondermaschinenbau GmbH, C-523/10, ze dne 16. 5. 2013, ve věci Melzer proti MF Global UK Ltd, C- 228/11, a ze dne 3. 4. 2014, ve věci Hi Hotel HCF SARL proti Uwe Spoering, C-387/12), pak přípustnost dovolání nemohou založit žádné námitky dovolatele týkající se případných dalších míst, jež by mohly mezinárodní příslušnost soudů rovněž založit, včetně místa příčinné události vzniku bezdůvodného obohacení, neboť řešení této otázky se nemůže nijak projevit v závěru, že české soudy, u nichž byla žaloba podána, jsou k projednání a rozhodnutí věci ze shora uvedeného důvodu mezinárodně příslušné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu