ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3150.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3150/2022-647
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Labská investiční, a.s., v likvidaci , se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, identifikační číslo osoby 27178323, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovanému SOFO Group a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, identifikační číslo osoby 27243389, zastoupenému JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, o zaplacení 6.497.400 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 109/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 88/2020-617, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Vrchní soud v Praze (jako soud odvolací) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 88/2020-617, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 39 Cm 109/2012-580, dle něhož žaloba o zaplacení 6.497.400 Kč s příslušenstvím se zamítá /výrok I./ a žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 1.445.258,50 Kč /výrok II./ (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, „kdo je oprávněn namítat nevázanost úkonem učiněným osobou, která k tomu neměla oprávnění“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovolatel namítá, že odvolací soud se nevypořádal s argumentací (zásadními námitkami) žalobce týkající se neexistence plnění dle smluv o vypracování grantové dokumentace, a postupoval tak v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné.
Pokud jde o otázku oprávnění žalobce namítnout nedodržení způsobu jednání za žalovaného, pak tuto otázku vyřešil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž právo uplatnit výhradu nevázanosti úkonem učiněným osobou, která k tomu neměla oprávnění, svědčí pouze osobě, za kterou byl tento úkon učiněn, nikoliv druhé straně smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3983/2016, jehož závěr lze vztáhnout i na projednávanou věc; a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1506/2021).
Jestliže dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho argumentací týkající se neexistence plnění podle smluv o vypracování grantové dokumentace, a postupoval tak v rozporu s §157 odst. 2 o. s. ř., předkládá tímto námitku procesní vady, jíž měl odvolací soud řízení zatížit. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nelze také odhlédnout od toho, že dovolatel se prostřednictvím této námitky snaží ve svém důsledku zpochybnit skutkový stav zjištěný odvolacím soudem o tom, že na základě smluv o vypracování grantové dokumentace uzavřených mezi účastníky bylo žalovaným plněno a dílo předáno. Nejvyšší soud připomíná, že námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu