ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3235.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3235/2021-273
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce města Náchod , se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 40, identifikační číslo osoby 00272868, zastoupeného JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, proti žalované GREEN PROJECT s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Vajdova 1040/8, identifikační číslo osoby 27195783, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, o zaplacení 1 601 846 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 60 C 31/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2021, č. j. 47 Co 196/2020-251, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2021, č. j. 47 Co 196/2020-251, kterou byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 60 C 31/2019-162, v prvním výroku co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 998 641,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 25. 12. 2018 do zaplacení.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2021,
č. j. 47 Co 196/2020-251, ve výroku II a v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 60 C 31/2019-162, v prvním výroku co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 603 204,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 25. 12. 2018 do zaplacení a ve druhém výroku, a dále rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 3. 2020, č. j. 60 C 31/2019-162, v prvním výroku co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 603 204,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 25. 12. 2018 do zaplacení a ve druhém výroku, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 1 601 846 Kč s příslušenstvím jako nároku na zaplacení smluvní pokuty podle smlouvy o dílo č. IRM/508/2017 ze dne 25. 10. 2017 ve znění dodatku č. 1 ze dne 27. 9. 2018 na výstavbu objektu nazvaného „MALÉ LÁZNĚ – BĚLOVES“, kterou uzavřela žalovaná jako zhotovitelka a žalobce jako objednatel, a to ve výši 0,2 % denně z celkové ceny díla včetně DPH za prodlení žalované se zhotovením díla v období od 9. 11. 2018 do 14. 12. 2018, kdy žalobce od smlouvy o dílo odstoupil.
2. Žalovaná tvrdila absenci svého prodlení (existenci překážky v provádění prací z důvodu výkopových prací jinou firmou na přístupové cestě k dílu) a namítala, že má vůči žalobci pohledávku z titulu neuhrazené ceny díla. V průběhu řízení pak tuto pohledávku ve výši 603 204,36 Kč (vyúčtovanou fakturami č. 201801010618 a 2018010619 ze dne 31. 10. 2018, se splatností 30. 11. 2018) s příslušenstvím uplatnila vůči žalobci vzájemným návrhem, který byl soudem vyloučen k samostatnému řízení. Podáním ze dne 3. 3. 2020 žalovaná soudu sdělila, že dne 2. 3. 2020 provedla proti pohledávce žalobce zápočet své výše uvedené pohledávky ve výši 603 204,36 Kč. Podáním ze dne 4. 3. 2020 žalobce sdělil, že nesouhlasí s tvrzením o existenci pohledávky žalované, neboť jí vytkl vady předané části díla a vyzval ji k jejich odstranění, což žalovaná neučinila. Namítal též, že žalovaná v započtení uvedla, že pohledávku žalobce neuznává, a měl za to, že takovéto pohledávky nelze započíst.
3. Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 4. 3. 2020, č. j. 60 C 31/2019-162, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 601 846 Kč s příslušenstvím (první výrok) a rozhodl o její povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobci (druhý výrok).
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelkou byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výstavba Malých lázní Běloves. V čl. IX smlouvy o dílo byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z ceny díla včetně DPH za každý započatý den prodlení, pokud zhotovitelka neodevzdá dílo v dohodnutém termínu. Termín dokončení a předání díla byl dodatkem č. 1 smlouvy prodloužen do 8. 11. 2018. Žalovaná sdělila dne 9. 11. 2018 žalobci, že z důvodu finanční ztráty při realizaci jiného díla nebude schopna dílo dokončit. Žalobce vůči žalované uplatnil smluvní pokutu za období od 9. 11. 2018 do 14. 12. 2018, kdy od smlouvy odstoupil, ve výši 1 601 846 Kč. Žalobce také uzavřel dne 17. 8. 2018 smlouvu o dílo se společností Alprim CZ s. r. o. na výstavbu minerálkovodu. Výkopové práce při provádění tohoto díla neomezily stavbu prováděnou žalovaným, neboť přístup ke stavbě byl zajištěn jinou cestou.
5. Při právním posouzení věci soud prvního stupně konstatoval, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo ve smyslu §2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), v níž byla sjednána smluvní pokuta podle §2048 o. z. pro případ prodlení žalované s provedením díla, a to ve výši 0,2 % z celkové ceny díla včetně DPH za každý den prodlení. Jelikož žalovaná neprovedla dílo ve sjednaném termínu do 8. 11. 2018, považoval soud prvního stupně požadovanou smluvní pokutu ve výši 1 601 846 Kč (smluvní pokuta 0,2 % denně za období od 9. 11. 2018 do 14. 12. 2018 z ceny díla ve výši 22 247 861,92 Kč včetně DPH) za důvodnou. Nepřisvědčil důvodnosti námitky žalované ohledně prodlení žalobce z důvodu výkopových prací jiného zhotovitele na příjezdové cestě ke stavbě díla, neboť bylo v řízení prokázáno, že žalobce zajistil ke stavbě jiný přístup a práce společnosti Alprim CZ, s. r. o., nijak neomezily provádění díla a neměly vliv na zjištěné prodloužení termínu provedení díla. K tvrzenému částečnému zániku pohledávky žalobce započtením soud prvního stupně s odkazem na §1987 odst. 2 o. z. uvedl, že pohledávka žalované nebyla způsobilá k započtení, považoval ji za nejistou a neurčitou, neboť žalobce zcela konkrétním způsobem popřel její existenci a mezi účastníky je bez dalšího rozsáhlého dokazování sporné, zda vůbec žalované žalobce nějakou částku dluží a sporná je též výše pohledávky.
6. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů za odvolací řízení (výrok II).
7. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav a na jeho základě dospěl i ke správnému právnímu posouzení věci. Na jeho závěry o důvodnosti nároku na zaplacení smluvní pokuty odkázal a pouze stručně zopakoval jeho argumenty. Zdůraznil též, že žalovaná si po dobu provádění díla ve vztahu k žalobci nikdy nestěžovala na nedostatek přístupu ke stavbě, neuváděla tuto skutečnost jako překážku pro výkon své činnosti ani v žádosti o prodloužení termínu dokončení díla, při kontrolních dnech či v zápisech ve stavebním deníku, a že skutečný důvod prodlení žalované se zhotovením díla spočíval v nedostatku financí. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně též správně nepřisvědčil zápočtu provedenému žalovanou. S odkazem na §1987 odst. 2 o. z. uvedl, že je zřejmé, že pohledávka žalované užitá k započtení je nejistá a prokázání její existence by vyžadovalo další, „možná obsáhlé“ dokazování.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná včasné dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje jej společně s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se jednak při řešení otázky hmotného i procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
9. Žalovaná považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu o nezapočitatelnosti pohledávky (resp. o nezpůsobilosti pohledávky žalované k započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z.), jejíž započtení uplatnila v řízení (otázka první). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod číslem 37/2021 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 37/2021“), namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť se při započtení jednalo o pohledávky ze stejného smluvního vztahu, odvolací soud nezvážil všechny podstatné okolnosti, nedostatečně se věnoval objasnění jistoty či existence započítávané pohledávky. Upozorňuje, že sám žalobce zaslal po doručení napadeného rozhodnutí žalované jednostranné započtení vzájemných pohledávek, přičemž se jednalo o tytéž pohledávky, které již dříve jednostranně započetla žalovaná.
10. Jako otázku neřešenou předkládá k dovolacímu přezkumu otázku (druhou), „zda je zhotovitel v prodlení s dokončením díla, pokud mu brání ve včasném dokončení celého rozsahu díla důvody na straně objednatele, i když má současně nedodělky na části díla, v jejichž dokončení mu důvody na straně objednatele nebrání“. Soud prvního stupně dle názoru žalované postupoval nesprávně při posouzení oprávněnosti nároku uplatněného žalobou a posouzení toho, kterou stranou sporu bylo zapříčiněno prodlením s dokončením díla. Rovněž namítá, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval listinnými důkazními prostředky, jejichž dokazování žalovaná navrhla.
11. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí. Zopakoval své výtky vůči započtení, které uvedl již před soudem prvního stupně. Právní posouzení pohledávky žalované jako nejisté a neurčité považoval za správné. Podle něj k započtení došlo po koncentraci řízení a podotkl, že v době podání dovolání již pohledávka neexistovala, neboť zanikla započtením ze strany žalobce ze dne 25. 6. 2021, v němž vůči žalované započetl pohledávku z faktury, kterou vůči ní vyúčtoval nárok na náhradu škody za odstranění vad předmětného díla, a část pohledávky vyplývající z pravomocného rozhodnutí v této věci.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na http://www.nsoud.cz ). Z výše uvedeného důvodu nemůže založit přípustnost dovolání druhá otázka, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo (odvolací soud ji neřešil). Odvolací soud při závěru o existenci nároku žalobce na smluvní pokutu vycházel ze skutkového zjištění, že skutečným důvodem prodlení žalované se zhotovením díla byl nedostatek financí na její straně a že námitka žalované spočívající v tvrzení, že v provedení díla jí bránily objektivní překážky spočívající v nemožnosti přístupu k dílu, byla v řízení před soudem prvního stupně spolehlivě vyvrácena. Při formulaci druhé otázky tak žalovaná vychází z vlastního skutkového stavu věci (odvolací soud neučinil skutkový závěr, že by žalované bránily ve včasném dokončení díla důvody na straně objednatele). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
15. Ve skutečnosti tak žalovaná v dovolání nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkového závěru, na němž odvolací soud své právní posouzení založil, a má za to, že nebyly provedeny důkazy, které navrhla k prokázání jí tvrzeného skutkového děje. Dovolací přezkum je však ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
16. Žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i v té části jeho výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
17. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky způsobilosti pohledávky žalované k započtení ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. (otázky první), neboť odvolací soud se při jejím posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Prostřednictvím otázky první, která je jako jediná způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., však žalovaná zpochybňuje nesprávnost právního posouzení věci pouze ve vztahu k jí vznesené námitce započtení, kterou v řízení uplatnila ve výši 603 204,36 Kč. Ve zbylém rozsahu, tj. ohledně přiznaného nároku na zaplacení částky 998 641,64 Kč s příslušenstvím, dovolací argumentace žalované přípustnost dovolání nezakládá, a tudíž v tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
IV. Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že pro jeho rozhodnutí je podle §243f odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a nelze proto přihlížet ke shodnému tvrzení účastníků, že po vydání napadeného rozsudku sám žalobce dne 25. 6. 2021 započetl vůči předmětné pohledávce žalované své pohledávky.
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle §1987 o. z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem (odstavec první). Pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není (odstavec druhý).
22. Nejvyšší soud při výkladu §1987 odst. 2 o. z. v R 37/2021 přijal a odůvodnil tyto závěry:
Nejistou nebo neurčitou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.
Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel §1987 odst. 2 o. z. je zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší než je tomu v případě pasivní pohledávky.
Současně platí, že výklad §1987 odst. 2 o. z. nesmí bránit poctivému a spravedlivému uspořádání vztahů mezi dotčenými stranami (§2 o. z.). Vychází-li obě pohledávky (aktivní i pasivní) ze stejného právního vztahu (založeného např. stejnou smlouvou uzavřenou mezi stranami), nelze přehlížet, že proti právu věřitele pasivní pohledávky na její uhrazení zde stojí právo dlužníka (a věřitele aktivní pohledávky) na to, aby dříve, než bude nucen uhradit svůj dluh (plnit na pasivní pohledávku), byly spravedlivě posouzeny i širší souvislosti, za kterých vznikl (okolnosti celého vztahu). Vznikne-li z téhož vztahu více vzájemných pohledávek, odpovídá zpravidla rozumnému (spravedlivému) uspořádání poměrů mezi stranami, aby tyto pohledávky byly vzájemně započitatelné. Při posuzování, zda je aktivní pohledávka „neurčitá či nejistá“ ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., je proto třeba vzít v úvahu i tuto skutečnost; lze-li s ohledem na okolnosti konkrétního případu považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k uhrazení (resp. přiznání) pasivní pohledávky, bylo posouzeno, zda je její věřitel povinen plnit dluh z aktivní pohledávky, vzniklé ze stejného vztahu, není na místě poskytovat takovému věřiteli ochranu prostřednictvím §1987 odst. 2 o. z. V takovém případě zpravidla není aktivní pohledávka „nejistá nebo neurčitá“ ve smyslu posledně označeného ustanovení, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní.
Pro posouzení, zda jednostranné započtení odporuje §1987 odst. 2 o. z., jsou rozhodné toliko okolnosti, které tu byly v okamžiku, kdy je započtení (projev vůle dlužníka pasivní pohledávky) účinné. Účinnost právního jednání, která zpravidla nastává v okamžiku, kdy projev vůle dlužníka pasivní pohledávky dojde věřiteli (srov. §570 a násl. o. z.), je přitom nutné odlišit od účinků tohoto právního jednání (k nimž dochází ex tunc, k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení - §1982 odst. 2 in fine o. z.).
Uplatní-li žalovaný dlužník pasivní pohledávky v řízení námitku započtení a vznese-li žalobce (věřitel pasivní pohledávky) námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musí soud posoudit, zda je započítávaná (aktivní) pohledávka jistá a určitá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z., a tedy způsobilá přivodit svým započtením (v rozsahu, v jakém se pohledávky kryjí) zánik žalobou uplatněné (pasivní) pohledávky. Tak tomu zpravidla nebude tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. V úvahu je přitom třeba vzít i stav řízení v okamžiku, kdy byla námitka započtení vznesena. Je-li námitka započtení vznesena v okamžiku, kdy je řízení teprve na začátku a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení aktivní pohledávky nebude významně složitější, než je tomu v případě žalobou uplatněné pohledávky, bude zpravidla na místě závěr, že započtení neodporuje §1987 odst. 2 o. z. Naopak, námitka započtení uplatněná až na konci nalézacího řízení, či dokonce až jako obrana v exekučním řízení, obstojí pouze v případě, bude-li aktivní (započítávaná) pohledávka zcela nepochybná (nebude-li nutné k jejímu zjištění provádět žádné složitější dokazování).
23. Z výše citovaných závěrů Nejvyšší soud vychází i v dalších svých rozhodnutích (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 564/2020, ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3407/2020, ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 833/2021, a ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 845/2022).
24. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s tím, že soud prvního stupně posoudil jako nejistou a neurčitou pohledávku žalované ve výši 603 204,36 Kč na zaplacení části ceny díla, kterou v roce 2018 vyúčtovala žalobci dvěma fakturami, z důvodu, že žalobce konkrétním způsobem popřel její existenci a že mezi účastníky je bez dalšího rozsáhlého dokazování sporné, zda vůbec žalované žalobce nějakou částku dluží a sporná je též výše pohledávky, která byla vyčíslena pouze žalovanou. Odvolací soud pak k tomu pouze dodal, že „prokázání její existence by vyžadovalo další, možná obsáhlé dokazování“.
25. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud při posouzení pohledávky žalované jako nejisté a neurčité nevzal v úvahu všechna hlediska, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře. Spokojil se pouze s tím, že by prokázání této pohledávky (její existence i výše) vyžadovalo další dokazování a že žalobce popřel její existenci. V čem lze podle něj spatřovat nutnost provedení takového „možná obsáhlého“ dokazování, neozřejmil (tj. neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti nezbytné pro posouzení důvodnosti pohledávky uplatněné k započtení by bylo třeba prokazovat, neboť jsou sporné). Nezabýval se povahou žalovanou uplatněné pohledávky, ani tím, zda důvody jejího popření žalobcem skutečně svědčí o objektivní nejistotě pohledávky, či zda nejde o stav, kdy pohledávku dlužník pouze neuznává (odmítá ji uhradit). Ve svém právním posouzení odvolací soud také nezohlednil, že jde o pohledávku z téhož vztahu (založeného stejnou smlouvou), z jakého uplatnil svou pohledávku žalobce, a nehodnotil tedy, zda s ohledem na okolnosti tohoto případu lze považovat za spravedlivé, aby dříve, než dojde k přiznání pohledávky žalobce, bylo posouzeno, zda je žalobce povinen plnit dluh z pohledávky žalované vzniklé ze stejného vztahu, přestože by ji jinak bylo možné považovat za ilikvidní. Odvolací soud též ve svém hodnocení nijak nevzal v úvahu časové souvislosti vznesení námitky započtení v průběhu řízení. S ohledem na výše citované judikaturní závěry je jeho právní posouzení neúplné a tedy nesprávné. Právní závěr (o nezpůsobilosti pohledávky uplatněné žalovanou k započtení) je přinejmenším předčasný.
26. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dospěl k závěru, že odvolací soud takovou jinou vadou řízení nezatížil.
27. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí v rozsahu, pro který bylo dovolání shledáno přípustným, podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v uvedeném rozsahu i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
28. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 10. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu