ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3300.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3300/2021-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Z. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, proti žalované DENIM SI - ME - CKA s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Kladně, Osvobozených politických vězňů 656, identifikační číslo osoby 45356009, zastoupené JUDr. Elenou Kotorovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 892/1, o zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 22 C 48/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 26 Co 66/2021-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 25. 11. 2020, č. j. 22 C 48/2019-140, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž Ústavního soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a mělo by být odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka namítá, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rovněž Ústavního soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 573/2018, kde je poukazováno též na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010.
Za právní otázku dovolatelka považuje „otázku posouzení platnosti odstoupení od smlouvy o generálním narovnání“, když „toto posouzení v daném případě záviselo, mimo jiné, na posouzení účinků připojení žalobce s nárokem na náhradu škody v rámci trestního řízení podle §43 odst. 3 zák.č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen ,tr. řád‘). Žalobce se jako poškozený ve fázi přípravného řízení připojil se svým nárokem na náhradu újmy, která mu byla způsobena trestným činem, jenž oznámil svým trestním oznámením. Tento úkon (připojení se s nárokem na náhradu škody) nesplňoval všechny předepsané náležitosti, a to uvedení výše újmy, která mu byla trestným činem způsobena. Policejní orgán nevyzval poškozeného k doplnění či k odstranění vady a sám konal kroky ke zjišťování výše způsobené újmy. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvého stupně, v dané věci posoudil imperfektní připojení nároku poškozeného za nicotné, resp. že se nejednalo o řádné uplatnění práva, čímž se dopustil extrémní interpretace“.
V rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 573/2018, Nejvyšší soud vyložil, že ačkoli se soudy projednávající trestní věc dovolatele v souladu s výkladem právní teorie striktně držely formálních požadavků na uplatňování nároku na náhradu škody (nárok na náhradu škody je třeba uplatnit proti konkrétnímu obviněnému s uvedením údajů, z nichž je patrný důvod a alespoň minimální výše nebo rozsah nároku), tak za situace, která se vyskytla v tomto případě, kdy vůle poškozeného vůči komu a v jaké výši uplatnit nárok na náhradu škody je natolik zřejmá, že nejsou pochyby o její vážnosti, je třeba oprostit se od přepjatých formalismů. Zejména to platí ve stadiu přípravného řízení, kdy takovým formálním požadavkům není věnována až taková pozornost, zvláště když ani oficiální písemné „Poučení poškozené právnické osoby v trestním řízení“ (které obsahovalo jména všech obviněných) nepředpokládá možnost směřovat návrh proti více obviněným, popř. některým z více osob, proti nimž je vedeno trestní řízení. V neposlední řadě pak ani samotný text zákonných ustanovení trestního řádu nevyžadoval k řádnému připojení poškozeného k trestnímu řízení, aby v případě více pachatelů určil ty, po nichž náhradu škody požaduje. Zákon však dále rozšířila judikatura a odborný právní výklad právě o potřebu, aby poškozený, je-li více obviněných, konkrétně označil ty, po nichž náhradu škody požaduje, přičemž i k výkladu právních předpisů soudní praxí je nutné přihlížet. Nicméně ze všech podání poškozeného a z jejich zřejmé vzájemné návaznosti byly osoby obviněných, vůči nimž hodlal uplatňovat svůj nárok, dostatečně konkrétně určeny. Není pochyb, že se jednalo o všechny tři obviněné. Opačný přístup soudů k vystupování poškozeného při uplatňování jeho práv v trestním řízení by vedl k nepřiměřeně tvrdým důsledkům, jež za daných okolností nelze akceptovat. Obdobně se k otázce přeceňování formálních náležitostí podání účastníků řízení (byť civilního) tam, kde navrhovatel řádně pokračoval v řízení a o jeho reálné vůli nebylo pochyb, vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/01.
V uvedeném rozhodnutí se dovolací soud vyjádřil v poměrech tam projednávané věci k otázce určení osob obviněných, vůči nimž hodlal poškozený v trestním řízení uplatňovat svůj nárok. Oproti tomu v nyní řešené věci odvolací soud posuzoval, zda žalobce porušil dohodu o generálním narovnání ze dne 16. 7. 2018 jednáním spočívajícím v uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení za situace, kdy žalobce na závěr podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu, tak jak je zachyceno v úředním záznamu o podání vysvětlení ze dne 14. 9. 2018, pouze uvedl, že se připojuje s nárokem na náhradu škody, aniž by ovšem zároveň sdělil alespoň jeho minimální výši. Takové vyjádření odvolací soud nepovažoval za nárok uplatněný řádně. Trestní řízení bylo přitom ukončeno tím, že policejní orgán věc odložil, a ta se tak ani nedostala do stádia řízení před soudem, kde by se eventuálně mohlo poškozenému dostat poučení o uvedeném nedostatku. Dle odvolacího soudu tak žalobce dohodu o generálním narovnání neporušil.
Odvolací soud tedy posuzoval řádnost připojení se poškozeného s návrhem na náhradu škody, kdy poškozený nikterak nevyčíslil výši náhrady, kterou požaduje, a to za účelem vyřešení otázky, zda popsaným jednáním došlo k porušení dohody o generálním narovnání. Šlo tak o situaci odlišnou od té, již posuzoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 5 Tdo 573/2018, a přípustnost dovolání proto odkaz na uvedené usnesení nezakládá. Nad rámec uvedeného lze též poukázat např. na usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1224/2020, v němž Nejvyšší soud vyložil, že z ustanovení §43 odst. 3 tr. řádu vyplývá, že základní podmínkou pro to, aby soud mohl v adhezním řízení rozhodovat o náhradě škody, je řádně a včas uplatněný nárok poškozeného na náhradu škody. Návrh na náhradu škody je uplatněn včas tehdy, pokud je uplatněn nejpozději při hlavním líčení před zahájením dokazování. Návrh na náhradu škody je uplatněn řádně tehdy, pokud je z tohoto návrhu patrný důvod a alespoň minimální výše nároku na náhradu škody.“
Případným neshledal Nejvyšší soud ani odkaz dovolatelky na rozsudek ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 4802/2010, v němž se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce posuzování náležitostí žaloby ve vztahu k stavení promlčecí lhůty. O takový případ v nyní řešené věci nejde.
Jestliže dále dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, namítá, že odvolací soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, když nevzal za základ pro svůj závěr o neplatnosti odstoupení porušení povinnosti uvedené v čl. 3.8.10. dohody, tedy že žalobce neukončil trestní řízení, pomíjí, že ze skutkových zjištění soudů plyne, že žalobce byl vyzván P. k nápravě porušení čl. 3.9. dohody o generálním narovnání, tedy závazku neuplatňovat v budoucnu veškeré i v dohodě neuvedené nároky vůči smluvním stranám, kdy k porušení došlo uplatněním nároku poškozeného z titulu náhrady újmy (v době uzavření dohody o narovnání již byla tato újma známa), a že P. od dohody o generálním narovnání odstoupil, neboť žalobce dne 14. 9. 2018 doplnil své písemné trestní oznámení ze dne 25. 5. 2018 tak, že zcela popřel obsah dohody a uplatnil nárok na náhradu škody jako poškozený a nápravu nezjednal ani k výzvě P.
Jak přitom podotkl Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Ani tato argumentace dovolatelky tak přípustnost dovolání nemůže založit.
Pokud dovolatelka rovněž toliko v obecné rovině namítá porušení jejích ústavně zaručených práv, Nejvyšší soud poukazuje na to, že tato námitka by mohla být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které byl dovolatelkou navrhován odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 1. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu