ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3388.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3388/2020-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
P-transport, s. r. o., se sídlem v Broumově, Dvořákova 339, identifikační číslo osoby 25947249, zastoupené Mgr. Lukášem Smutným, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124/15, proti žalované Generali České pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1388/6, o zaplacení 997 659,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 63/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2020, č. j. 23 Co 51/2020-96, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalované.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 5. 2019, č. j. 31 C 63/2018-47, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 997 659,10 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobkyni (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I), ve výroku II o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II), a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž navrhovala jeho změnu a vyhovění žalobě, případně požadovala zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 poslední důvod dovolání)“. Rozhodnutí soudů obou stupňů podle ní spočívalo na nesprávném hmotněprávním i procesněprávním posouzení věci. Navrhovala též, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) jí formulované otázky, které se měly týkat výkladu směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. 4. 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, čl. 1 odst. 1 a 2 druhé směrnice Rady ze dne 30. 12. 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. 5. 2005 a čl. 1 prvního pododstavce třetí směrnice Rady 90/232/EHS ze dne 14. 5. 1990 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jej zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu otázku „počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku pojištěného vůči pojišťovně při dopravní nehodě v rámci odpovědnosti za smrt osoby blízké ve vztahu k nároku na zadostiučinění v penězích dle ust. §11 – 13 zákona č. 40/1964 Sb.“, tj. otázku počátku běhu promlčecí doby práva pojištěného vůči pojistiteli na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném do 31. 12. 2013, odpovídající povinnosti pojištěného k náhradě nemajetkové újmy poškozenému v penězích podle §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Přípustnost dovolání spatřovala předně ve vzájemném rozporu v judikatuře Nejvyššího soudu. Za rozporné měla závěry přijaté v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 (uveřejněném pod číslem 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 6/2019“), a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), ohledně „vzniku povinnosti pojišťovny (pojistitele) plnit“. Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť nelze uzavřít, že by uvedená otázka byla ve zmíněných rozsudcích Nejvyšším soudem řešena rozdílně. Obě rozhodnutí vychází ze shodného závěru, že pro počátek běhu promlčecí doby nároku na plnění z pojištění (ať již nároku pojištěného vůči pojistiteli posuzovaného v R 6/2019, či originárního nároku poškozeného vůči pojistiteli na plnění z pojištění podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. posuzovaného v druhém z citovaných rozhodnutí) je rozhodný okamžik, kdy nastala pojistná událost, a pokud je pojistná událost v pojistné smlouvě obecně vymezena jako skutečnost, s níž je spojena povinnost pojistitele plnit, zahrnuje pojistná událost nejen událost, která vedla k vzniku škody, ale i vznik škody samotné. V případě druhého z citovaných rozhodnutí k tomu Nejvyšší soud pouze dodal, že škoda na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, jak výraznou a trvalou to bude znamenat změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem. Neposuzoval otázku určení počátku promlčecí doby práva na plnění z pojištění spočívajícího v náhradě nemajetkové újmy v penězích podle §13 obč. zák., která byla předmětem posouzení v R 6/2019 i v nyní projednávané věci.
Dovolací soud též neshledává žádné důvody, pro které by měl předkládanou otázku vyřešit jinak než v R 6/2019, jak požaduje žalobkyně v dovolání. Její dovolací argumentace je založena na předpokladu, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv vzniká až vydáním rozhodnutí soudu, kterým je pojištěný jako škůdce zavázán zaplatit tuto náhradu poškozenému a jež má konstitutivní charakter. Žalobkyně je přesvědčena, že za vznik pojistné události (jako počátku promlčecí doby) by měl být považován „nejen den pojistné události, která vedla k zásahu do práv poškozeného, ale zároveň i samotný vznik nároku na peněžité plnění včetně jeho dospělosti … den, kdy se pojistné plnění stalo splatným“. Má za to, že podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, musí pojišťovna plnit ve chvíli, kdy je povinen dluh vůči poškozenému hradit samotný pojištěný škůdce, musí tedy plnit namísto něj přímo poškozenému až ve chvíli, kdy je tato povinnost uložena pojištěnému.
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s úvahami vyjádřenými v R 6/2019, v nichž se vypořádal s obdobnými námitkami dovolatele v tam projednávané věci mimo jiné s odkazem na závěr o majetkové povaze nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák., který se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době a nevzniká konstitutivně až rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněný pod číslem 73/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003, uveřejněný pod číslem 4/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a uzavřel, že vznik povinnosti pojistitele plnit poškozenému (za pojištěného) náhradu nemajetkové újmy v penězích, se váže na zásah do osobnostních práv fyzické osoby, a nikoliv až na pravomocné rozhodnutí, které povinnost (pojištěného škůdce k náhradě nemajetkové újmy poškozenému) pouze deklaruje. Shodný závěr o nikoliv konstitutivní povaze rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost k zaplacení peněžité náhrady podle §13 odst. 2 obč. zák., učinil též Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/17 (jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ) a je přijímán i nadále v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 232/2018, či rozsudek ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021).
Nepřípadné jsou proto námitky žalobkyně týkající se možnosti promlčení práva pojištěného vůči pojistiteli dříve, než vůbec může vzniknout (dospět) nárok na peněžité plnění poškozeného vůči pojištěnému škůdci. Lze k tomu doplnit, že neuplatní-li poškozený nárok na plnění odpovídající povinnosti náhrady nemajetkové újmy v penězích přímo vůči pojistiteli škůdce podle §9 zákona č. 168/1999 Sb. a bude uplatňovat nárok na náhradu nemajetkové újmy po pojištěném škůdci, může se pojištěný škůdce domáhat žalobou po pojistiteli, aby za něj uhradil takto požadované plnění (jako pojistné plnění) přímo poškozenému (srov. kromě R 6/2019 obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5969/2017, uveřejněný pod č. 114/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pojištěný škůdce tedy má možnost uplatnit své právo vůči pojistiteli dříve, než bude rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nemajetkové újmy poškozenému v případném soudním řízení (žalobkyně navíc ve svých úvahách o počátku běhu promlčecí doby vázané až na rozhodnutí soudu o povinnosti pojištěného škůdce k plnění náhrady nemajetkové újmy poškozenému zcela přehlíží možnost dobrovolného zaplacení uplatněného nároku pojištěným škůdcem).
Posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem tak je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které se Nejvyšší soud nehodlá odchýlit.
Uplatnila-li žalobkyně v dovolání námitku nesprávného procesněprávního posouzení věci spočívající v „absenci dotazu“ na Soudní dvůr, tj. vytýkala-li soudům obou stupňů, že nepoložily Soudnímu dvoru jí formulované předběžné otázky, jejichž prostřednictvím podle ní mohly zjistit názor Soudního dvora na výklad výše citovaných směrnic, ve vztahu k ní nezformulovala žádnou konkrétní otázku procesního práva, na níž by záviselo napadené rozhodnutí, ani neuvedla žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Prostřednictvím uvedené argumentace žalobkyně ve skutečnosti namítá existenci vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem; k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Pro úplnost lze dodat, že nepředložení žalobkyní formulovaných předběžných otázek Soudnímu dvoru soudy nižších stupňů nemohlo být vadou řízení již jen proto, že k uvedenému postupu tyto soudy nebyly povinny, a odvolací soud též náležitě vysvětlil, z jakých důvodů k němu nepřistoupil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3164/2010, uveřejněné pod číslem 138/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 462/2012).
Nejvyšší soud také neshledal důvod předložit Soudnímu dvoru předběžné otázky formulované žalobkyní:
1) Je v souladu s výkladem odškodňovacích směrnic EU právní úprava zákona členského státu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel, která umožňuje promlčení nároku z pojistné události pojištěného vůči pojišťovně dříve, než je tento nárok přiznán pravomocným soudním rozhodnutím poškozenému vůči pojištěnému škůdci?
2) Je cílem odškodňovacích směrnic založit akcesorický vztah pojištění odpovědnosti z provozu vozidel ve vztahu pojištěného vůči pojišťovně v závislosti na povinnosti plnění pojištěného vůči poškozenému a tedy, může dojít k promlčení nároku pojištěného vůči pojišťovně dříve, než je rozhodnuto o nároku poškozeného vůči pojištěnému škůdci a případně sdílí nárok pojištěného vůči pojišťovně osud nároku poškozeného vůči pojištěnému škůdci?
3) Předpokládá úprava odškodňovacích směrnic EU počátek běhu promlčení nároku pojištěného vůči pojišťovně ke dni vzniku pojistné události, či ke dni, kdy je uložena pojištěnému povinnost plnit poškozenému či kdy tento poškozenému plnil?
Ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie je povinností Nejvyššího soudu (jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva) obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, pokud mápochybnost ohledně výkladu či platnosti předpisů práva Evropské unie. Výjimky z povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce byly stanoveny Soudním dvorem v rozsudku ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, Srl CILFIT a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanità, odst. 10–20, takto: 1) pokud otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu, 2) pokud existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce anebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé ), 3) pokud výklad a správná aplikace práva Evropské unie je jasná do té míry, že nezůstává prostor pro jakoukoli rozumnou pochybnost (tzv. acte clair ).
V nyní řešené věci má Nejvyšší soud za to, že byla naplněna první z výše uvedených výjimek. Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajistit správný a jednotný výklad ustanovení práva Evropské unie, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Předložení předběžné otázky tedy předpokládá situaci, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2711/2005). Stanovení pravidel pro promlčení nároků z odpovědnosti z provozu motorových vozidel zjevně nespadá do působnosti žádné ze směrnic, na které odkazovala žalobkyně, ani do působnosti později přijaté směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. 9. 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění či směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/2118 ze dne 24. 11. 2021, kterou se mění směrnice 2009/103/ES. Otázky týkající se promlčení těchto nároků jsou dosud ponechány vnitrostátní úpravě členských států (srov. též prohlášení Komise připojené k posledně citované směrnici, jež je veřejnosti dostupné
na https://eur-lex.europa.eu/eli/dir/2021/2118 ). Výklad unijního práva proto nemůže být významný pro posouzení této věci.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu