ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3470.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3470/2020-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. Ž. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti žalované MONETA Auto, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1b, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené Mgr. Petrem Strakošem, advokátem se sídlem v Praze 7, Plynární 1617/10, o zaplacení 140 814,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 47/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2020, č. j. 53 Co 99/2020-202, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 12. 12. 2019, č. j. 12 C 47/2018-162, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 140 814,16 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a kterým zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 31 218 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 8 518,40 Kč (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání a navrhl, aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle svého obsahu dovolání směřovalo pouze proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o věci samé.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Samotné vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže [srov. například usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ].
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., je odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, jež spočívá obvykle ve vylíčení právní argumentace, pro kterou považuje dovolatel právní posouzení věci za nesprávné. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sbírky zákonů).
Tomuto požadavku žalobce nedostál, namítal-li v dovolání nesprávnost právního závěru odvolacího soudu týkajícího se absence právních účinků dopisu ze dne 21. 9. 2006. Ve vztahu k této argumentaci v dovolání neuvedl, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání. Za řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání pak v tomto směru nelze považovat, pokud žalobce v úvodu dovolání pouze citoval text §237 o. s. ř. obsahující čtyři vzájemně se vylučující kritéria přípustnosti dovolání, které vedle sebe současně nemohou obstát, a neuvedl, které z nich považuje za splněné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014). Uvedené nedostatky dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Ostatně ve vztahu k této námitce nesprávného právního posouzení věci žalobce v dovolání ani neformuloval žádnou hmotněprávní či procesněprávní otázku. Navíc odkazoval na nové důkazy (v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř.) a vycházel z vlastního hodnocení důkazů a ze skutkových zjištění, která odvolací soud neučinil. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
V dalším obsahu dovolání však lze shledat řádně vymezené předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, u níž žalobce odkazuje na „rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 606/2011“ (jde o usnesení ze dne 27. 9. 2012) a na „rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2460/17“ (jde o nález ze dne 19. 3. 2018, jež je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz ) a z jeho dovolací argumentace lze dovodit, že má za to, že od této judikatury se odvolací soud odchýlil (postupoval v rozporu s ní). Též u právní otázky „běhu promlčecí doby u úmyslného bezdůvodného obohacení, jež vzniklo z důvodu nesprávně vyčíslené RPSN u spotřebitelského úvěru za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb.“ žalobce předpoklad přípustnosti dovolání řádně vymezil, pokud uvedl, že ji považuje za dosud neřešenou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
Žádná z těchto otázek však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jinak řečeno jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014).
V projednávané věci odvolací soud otázky týkající se promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení vůbec neposuzoval. Nejprve uzavřel, že dopis žalobce ze dne 21. 9. 2006 nemohl založit žalobcem předpokládaný účinek (že by byl úvěr úročen pouze diskontní sazbou České národní banky), neboť nebyl adresovaný účastníku úvěrové smlouvy. Toto jeho posouzení se žalobci v dovolání nepodařilo relevantně zpochybnit, jak je uvedeno výše. Poté hodnotil další právní jednání žalobce ze dne 26. 9. 2017, kterým vznesl vůči žalované výhrady ohledně správnosti uvedení RPSN v úvěrové smlouvě ze dne 19. 9. 2006, jako uplatnění již promlčeného práva namítat neúplnost náležitostí smlouvy o spotřebitelském úvěru podle §6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a proto dospěl k závěru, že vůbec nelze hovořit o tom, že by na straně věřitele mohlo i jen začít docházet ke vzniku bezdůvodného obohacení (úvěr byl po celou dobu úročen úrokem sjednaným ve smlouvě, který také žalobce podle smlouvy zaplatil). Odvolací soud se tedy zabýval otázkou promlčení výlučně ve vztahu k právu žalobce namítat nedostatek obsahových náležitostí smlouvy o úvěru podle §6 zákona č. 321/2001 Sb. Otázku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, odvolací soud vůbec neřešil a pro jeho rozhodnutí nebyla určující (pokud podle jeho závěrů k bezdůvodnému obohacení žalované vůbec nedošlo, neměl důvod posuzovat promlčení práva na jeho vydání).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako vadné a dílem jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu