ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3540.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3540/2021-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně E., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Igorem Penkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 702/9, PSČ 602 00, proti žalované V. S. se sídlem XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Šrobárova 2002/40, PSČ 101 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 4/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 45/2021-178, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 2 178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 36 Cm 4/2019-134, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 180006, který vydal rozhodce JUDr. Jan Havlíček, se sídlem Masarykovo nám. 110/64, Jihlava, PSČ 586 01 (výrok I). Soud prvního stupně rovněž uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení (výrok II). Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně, jednající zaměstnancem L. B., uzavřela písemnou smlouvu na dodávku samonosného zábradlí z vrstveného kaleného skla, označenou jako přijatá objednávka č. 002172168, č. zakázky 17/3716 a číslem objednávky zákazníka 017342, s datem vystavení 23. 3. 2017. Za žalovanou jednal prokurista Z. Š. L. B. používal při e-mailové komunikaci s panem Š. e-mailovou adresu s internetovou doménou žalobkyně, QR kódem firmy žalobkyně a ve zprávách byl označen funkcí „project manager“. Soud dále vycházel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že L. B. je ode dne 1. 6. 2012 zaměstnancem žalobkyně s pracovním poměrem na dobu neurčitou, a to pro funkci projektant, technický pracovník s hlavní pracovní činností spočívající v zaměřování zakázek v rámci celé České republiky, technické podpoře pro obchodníky a zkreslování zakázek, vylepšování tpv procesů a komunikací s výrobním oddělením.
V řízení bylo také prokázáno, že smluvní strany se ve smlouvě, tvořené přijatou objednávkou č. 002172168, dohodly, že souhlasí se zněním všeobecných obchodních a dodacích podmínek pro prodej zboží, výrobků a služeb V. S., platných od 1. 1. 2017, což pan B. stvrdil podpisem obsaženým na smlouvě v razítku žalobkyně u podpisu odběratele, včetně toho, že jsou žalobkyni tyto podmínky známy. V části 17 předmětných obchodních podmínek byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž všechny spory vzniklé z této smlouvy a v souvislosti s ní budou s konečnou platností rozhodovány v rozhodčím řízení konaném jedním z rozhodců uvedených v odstavci 17.2, přičemž byl ujednán i způsob určení rozhodce i pravidla pro vedení rozhodčího řízení, včetně ujednání o odměně rozhodce (odst. 17.3) a způsobu doručování v rozhodčím řízení (17.5). Soud měl rovněž za prokázané, že rozhodčím nálezem sp. zn. 180006, vydaným dne 12. 11. 2018 rozhodcem JUDr. Janem Havlíčkem se sídlem Masarykovo nám. 110/64, Jihlava, bylo rozhodnuto o sporu z předmětné smlouvy o zaplacení částky 110 042 Kč s příslušenstvím, který byl žalobkyni doručen dne 14. 11. 2018.
Soud při právním posouzení věci dospěl k závěru, že byla platně uzavřena rozhodčí smlouva v souladu s §3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), se kterou žalobkyně v posledním odstavci smlouvy vyjádřila souhlas a potvrdila tak její závaznost pro řešení sporů, které mezi žalobkyní jako kupující a žalovanou jako prodávající vzniknou z předmětné smlouvy. Rozhodčí smlouvu za žalobkyni uzavřel její zaměstnanec L. B., který žalobkyni zastupoval podle §166 odst. 1, věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „občanský zákoník“ či „o. z.“). Pan B. byl zaměstnán u žalobkyně jako projektant, technický pracovník, a v e-mailové komunikaci s panem Š. v rámci déle probíhajícího kontraktačního procesu, který vyústil v uzavření předmětné smlouvy, používal e-mailovou adresu s internetovou doménou žalobkyně a QR kódem firmy žalobkyně a ve zprávách byl označen jako „project manager“. Soud proto uzavřel, že z těchto skutečností se muselo veřejnosti (v daném případě žalované) jednoznačně jevit, že pan B. je osobou oprávněnou jednat za žalobkyni, a jím vykonávaná činnost spočívající v jednání o dodání předmětného zboží, včetně samotného uzavření smlouvy o dodávce zábradlí, nijak nevybočuje z běžného pojetí funkce projektového manažera. Za jednání v souladu s §166 odst. 1 o. z. považoval soud i to, že pan B. uzavřel rozhodčí smlouvu týkající se řešení sporů v rámci objednané dodávky zábradlí. Není rozhodné, že při podpisu do otisku razítka žalobkyně neuvedl pan B. také údaj o své funkci či pracovním zařazení, neboť pro platnost písemného právního jednání je v souladu s §561 odst. 1 o. z. relevantní pouze podpis pana B., připojený u označení žalobkyně. Pro úplnost soud dodal, že i kdyby mělo být uzavření rozhodčí smlouvy panem B. překročením jeho zástupčího oprávnění zaměstnance (§166 o. z.), uzavřená rozhodčí smlouva by žalobkyni stejně zavazovala podle §431 o. z., neboť ze zjištěných okolností je zřejmé, že nic nenasvědčovalo tomu, že by neměl být oprávněn k činnosti, kterou za žalobkyni činil. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, neboť neshledal naplnění žádného z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu (§31 zákona o rozhodčím řízení).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 4 Cmo 45/2021-178, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně správně aplikoval §166 odst. 1 a §431 o. z. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně se mýlí, pokud se domnívá, že za ni mohl jednat jen statutární orgán, neboť zákon výslovně umožňuje v §166 o. z. zastoupení právnické osoby jejím zaměstnancem v rozsahu obvyklém vzhledem k jeho zařazení nebo funkci s tím, že přitom rozhoduje stav, jak se jeví veřejnosti. V tomto případě je pak dle odvolacího soudu nepochybné, že pan B. byl zaměstnancem žalobkyně a že jednal v rámci činnosti, k níž byl pověřen. Soud prvního stupně rovněž s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti dospěl ke správnému závěru, že veřejnosti se muselo jednoznačně jevit, že L. B. je osobou oprávněnou jednat za žalobkyni, a jím vykonávaná činnost nijak nevybočovala z běžného pojetí funkce projektového manažera. Stejně tak odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně ohledně případné aplikace §431 o. z.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; konkrétně dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012. Dovolatelka namítala, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku oprávněnosti pana B. jednat za žalobkyni. Poukázala na to, že v řízení předložila dohodu o smluvním platu a popisu práce, v níž je popsána náplň práce pana B. Podle žalobkyně pan B. nebyl oprávněn k uzavírání smluv jménem žalobkyně. Dále namítala neúplné zjištění skutkového stavu. Konkrétně dovolatelka namítala, že smluvní vztah mezi žalobkyní a žalovanou vůbec nevznikl, neboť k uzavření smlouvy mělo dojít na základě objednávky, která byla vytvořena osobou zjevně neoprávněnou jednat za žalobkyni v obdobných věcech. Dovolatelka namítala, že soudům dodala důkaz, z něhož bylo zřejmé, že veškeré objednávky mezi žalobkyní a žalovanou sjednával vždy pouze P. G.; soudy ovšem navržený důkaz shledaly nepotřebným a nevypořádaly se s ním v odůvodnění. Podle dovolatelky vznikla na základě desítek objednávek učiněných P. G. zavedená obchodní praxe, kterou je možné považovat za obchodní zvyklost. Podle dovolatelky lze v případě P. G. hovořit o naplnění §166 o. z., neboť z jeho pracovní pozice vedoucího výroby lze dovodit oprávnění jednat za žalobkyni. Naopak v případě pana B. nelze dle dovolatelky z jeho pracovní pozice projektového manažera dovodit oprávnění jednat za žalobkyni, neboť projektový manažer je odpovědný za projektování, nikoli za nákup a výrobu. Dovolatelka poukázala na to, že žalovaná z pouhé skutečnosti, že pan B. disponoval razítkem žalobkyně (přes které byl nečitelný podpis), neměla spoléhat na to, že jde o osobu oprávněnou za žalobkyni jednat. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 32 Odo 766/2003.
Dovolatelka pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že i přes výše uvedené argumenty byl mezi stranami smluvní vztah uzavřen, uvedla, že nebyla dodržena písemná forma smlouvy a že žalobkyně nepřistoupila k všeobecným obchodním podmínkám žalované. Dovolatelka poukázala na judikaturu týkající se nároků na písemnou formu a rozporovala splnění náležitosti podpisu – za žalobkyni byla objednávka potvrzena pouze otiskem jejího razítka a nečitelným podpisem, což uvedl sám odvolací soud; z podpisu tak není zřejmé, kdo předmětnou objednávku za žalobkyni podepsal. Žalovaná podle názoru dovolatelky spoléhala na nečitelný podpis připojený k objednávce, přičemž i kdyby byl podpis čitelný, je zcela patrné, že se nejednalo o podpis osoby oprávněné jednat za žalobkyni. Podle dovolatelky tak nebyla dodržena písemná forma potřebná pro dané právní jednání. S odkazem na nedodržení písemné formy pak dovolatelka dovodila, že z tohoto důvodu žalobkyně nemohla akceptovat rozhodčí doložku uvedenou v čl. 17.5 všeobecných obchodních podmínek, neboť pokud je rozhodčí doložka součástí obchodních podmínek, je zde zákonný požadavek na písemnou formu smlouvy hlavní (§3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení). Dovolatelka rovněž namítala, že kromě nečitelnosti podpisu není ve smlouvě ani identifikace osoby, která danou objednávku měla podepsat; i když se pravděpodobně jedná o podpis pana B., nelze ho jednoznačně identifikovat. Dovolatelka proto uvedla, že rozhodčí řízení bylo zahájeno na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky a byl proto naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. Dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že zruší předmětný rozhodčí nález, příp. aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rovněž poukázala na to, že v rámci dovolacího řízení nelze přehodnotit zjištěný skutkový stav. Následně žalovaná polemizovala s konkrétními argumenty uvedenými v dovolání a závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
První otázka dovolatelky se týkala oprávnění zaměstnance jednat za žalobkyni, konkrétně toho, zda pan B. zaměstnaný na pozici projektového manažera byl oprávněn uzavřít za žalobkyni smlouvu o dodávce samonosného zábradlí z vrstveného kaleného skla. Tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud se otázkou oprávnění pověřené osoby jednat za podnikatele zabýval v řadě svých rozhodnutí.
Dle §430 odst. 1 o. z. pověří-li podnikatel někoho při provozu obchodního závodu určitou činností, zastupuje tato osoba podnikatele ve všech jednáních, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Jak Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, uveřejněném pod číslem 37/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v §430 o. z. zákonodárce převzal úpravu dříve obsaženou v §15 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Při výkladu a aplikaci §430 o. z. proto bude i nadále použitelná dosavadní judikatura vztahující se k §15 obch. zák.
V usnesení ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3091/2015, Nejvyšší soud ve vztahu k §15 obch. zák. vyložil, že k tomu, aby určitá osoba mohla jednat za podnikatele, vyžaduje zákon současné splnění dvou podmínek. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon neurčuje obsah a formu pověření. Zvláštní plná moc se tedy nevyžaduje. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je, že činnost, kterou byla tato osoba pověřena, je činností při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, a jejich obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve vnitropodnikových normách. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2002, str. 288, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2003, str. 204). Ke kritériu obvyklosti se Nejvyšší soud vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích, z nichž plyne, že je třeba vždy zkoumat, zda je obecně obvyklé, aby právní jednání, na něž má zákonné zastoupení podnikatele dopadat, činila právě osoba pověřená určitou činností (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 317/2005, či ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 939/2000).
Odvolací soud i soud prvního stupně posoudily otázku oprávnění pana B. jednat za žalobkyni v souladu s výše citovanými závěry judikatury Nejvyššího soudu. V řešené věci soudy pověření dovodily především ze skutkových zjištění, podle nichž zaměstnanec žalobkyně L. B. při sjednávání smlouvy používal v e-mailové komunikaci s žalovanou e-mailovou adresu s internetovou doménou žalobkyně, QR kódem firmy žalobkyně a ve zprávách byl označen funkcí „project manager“. Nelze ani opomenout, že na předmětné smlouvě je otisk razítka žalobkyně. Mutatis mutandis lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 186/2020, v němž Nejvyšší soud shledal jako správný závěr o pověření osoby podle §430 o. z., která za podnikatele (realitní kancelář) jednala pod jeho hlavičkou, na schůzku přijela s vozidlem označeným jeho logem a na webu měla jeho znak a vystupovala jako realitní makléř.
Z uvedeného shrnutí skutkových okolností případu tak nelze dovodit, že by uzavření smlouvy o dodávce samonosného zábradlí nemohlo spadat mezi obvyklé právní jednání spojené s funkcí projektového manažera. Z výše citovaných závěrů judikatury vyplývá, že obvyklost právních úkonů je třeba posuzovat objektivně, nikoli podle interních norem a dokumentů. Argument dovolatelky, podle něhož pan B. neměl v popisu práce podle pracovní smlouvy a dohody o smluvním platu uzavírání smluv za žalobkyni, proto z tohoto důvodu neobstojí. Ačkoli tedy soudy při posuzování oprávnění pana B. jednat za žalobkyni nesprávně vycházely z §166 odst. 1 o. z. a výslovně neaplikovaly speciální úpravu §430 odst. 1 o. z. dopadající na jednání za podnikatele, jejich závěry jsou věcně správné a v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že se soudy správně vypořádaly i s případnou otázkou překročení oprávnění podle §431 o. z., neboť i kdyby se jednalo o překročení zástupčího oprávnění, nemohla o něm žalovaná vzhledem k okolnostem případu (vystupování pana B. jako projektového manažera žalobkyně, používání e-mailu s internetovou doménou žalobkyně, QR kódu firmy žalobkyně, označení jeho funkce v e-mailových zprávách a razítko žalobkyně na předmětné smlouvě) vědět a tedy by dále dovolatelku takové právní jednání zavazovalo.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že argument, podle kterého nedostatek oprávnění pana B. jednat za žalobkyni vyplýval mimo jiné z toho, že za žalobkyni uzavíral smlouvy se žalovanou vždy a pouze pan G., je založen na dovolatelčiných vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních. Zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, ovšem není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovolací soud je totiž zjištěným skutkovým stavem vázán a nepřísluší mu jeho přezkum.
Dovolatelka dále namítala nedostatek písemné formy předmětné smlouvy s tím, že tento nedostatek má vliv na platnost rozhodčí doložky. Pro platnost rozhodčí doložky obsažené v obchodních podmínkách totiž právní úprava v §3 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení požaduje písemnou formu hlavní smlouvy. Konkrétně dovolatelka namítala, že kvůli nečitelnosti podpisu v razítku žalobkyně a absenci identifikace osoby jednající za žalobkyni nebyla smlouva uzavřena v písemné formě. Ani této námitce dovolatelky ovšem nelze přisvědčit. Nejvyšší soud totiž rozsudku ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 29 Odo 965/2006, na který ostatně odkazovala i dovolatelka, judikoval, že neuvedení jména a příjmení osoby, která smlouvu za právnickou osobu uzavřela, respektive nečitelnost podpisu této osoby, nemá význam z hlediska dodržení zákonem požadované písemné formy právního úkonu. Uvedený závěr, který Nejvyšší soud přijal ve vztahu k dnes již neúčinné právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), je aplikovatelný i na nyní účinnou právní úpravu, neboť §40 obč. zák. a §561 o. z. jsou co do úpravy náležitosti podpisu na písemném právním jednání obdobné. Odvolací soud se tedy v tomto ohledu neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Zbývající dovolatelčiny námitky směřovaly proti skutkovému stavu zjištěnému v řízení před soudem prvního stupně, případně šlo o námitky směřující proti dokazování a týkající se neúplně zjištěného skutkového stavu. K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a nepřísluší mu přezkum rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci.
Jestliže dovolatelka namítala, že soudy neprovedly jí navrhovaný důkaz výslechem P. G. a nevypořádaly s tímto důkazním návrhem v odůvodnění rozsudku, jedná se o námitku vad řízení, která sama o sobě nezaloží přípustnost řízení. Dovolací soud totiž k vadám řízení přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nadto z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že soud náležitě odůvodnil, proč dovolatelkou navrhované důkazy neprovedl (viz bod 41 rozsudku soudu prvního stupně).
Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z námitek dovolatelky nezaloží přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 2. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu