ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3621.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3621/2020-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody, ve věci žalobkyně
AV ENGINEERING, a. s., se sídlem ve Zlíně, Kvítková 668, identifikační číslo osoby 48908142, proti žalované SKLOPAN LIBEREC, a. s. , se sídlem v Liberci, Zahradní 445/45, identifikační číslo osoby 25034421, zastoupené Mgr. Jiřím Douskem, advokátem se sídlem v Liberci, 8. března 21/13, o zaplacení 1 717 815,55 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 545 804 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 144/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2020, č. j. 29 Co 250/2019-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 26 C 144/2017-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 717 815,55 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení a s tam specifikovanou smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně ze 14 rozdílných částek za různá období (v celkové výši 545 804 Kč) a dále žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 231 732,17 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně smluvní pokuty tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu tam specifikovanou ve výši 0,05 % denně ze 7 rozdílných částek za různá období, celkem ve výši 391 354,52 Kč, a co do zbylé části nároku na smluvní pokutu žalobu zamítl, a jinak rozsudek soudu prvního stupně co do jistiny a úroků z prodlení potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 219 959,30 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 36 729 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž navrhla jeho změnu a zamítnutí žaloby, případně jeho zrušení, též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a z pozdější doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, či ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“. V části, v níž byl napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zamítnuta (tj. ohledně částky smluvní pokuty ve výši 154 449,48 Kč jako rozdílu mezi částkami 545 804 Kč a 391 354,52 Kč), však napadené rozhodnutí nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud toto rozhodnutí změní či zruší. Dovolání je tedy v tomto rozsahu podáno neoprávněnou osobou – je subjektivně nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání spatřovala žalobkyně předně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „výkonu práva v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku“, pokud tento korektiv odmítl aplikovat. Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněný pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 55/2019“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009. Podle obsahu této části dovolání uvedenou námitku činila ve vztahu k nároku na zaplacení částky 1 717 815,55 Kč s příslušenstvím.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, vyložil, že ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona, vznikla (srov. obdobně též žalovanou citované rozsudky). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Odo 359/2007, pak Nejvyšší soud dodal, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení §265 obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, pak Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu.
V této věci se odvolací soud od shora citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud posuzoval okolnosti, které by mohly vést k závěru, že uplatnění práva žalobkyně na zaplacení požadované částky s úroky z prodlení je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, přičemž s ohledem na skutková zjištění v dané věci dospěl k závěru, že aplikace §265 obch. zák. není namístě. Neshledal tedy, že by šlo o zneužití práva žalobkyní, o šikanu žalované nebo že by přiznání tohoto nároku bylo extrémně nespravedlivé. Ani Nejvyšší soud ve skutkových zjištěních, z nichž odvolací soud vycházel, neshledává takové okolnosti, pro které by se přiznání uplatněného nároku jevilo být krajně nespravedlivým, a úvahy odvolacího soudu nemá za zjevně nepřiměřené. Pro řešení otázky aplikace §265 obch. zák. proto dovolání není přípustné.
Žalovaná navíc svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem zakládá pouze na skutečnosti, že sama fakticky žádné protiplnění od žalobkyně neobdržela, a zcela pomíjí další okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel, tj. že faktické neposkytnutí aktualizace či servisu žalobkyní žalované bylo výlučně důsledkem chování žalované a že žalobkyně za účelem splnění svých povinností ze smlouvy po dobu jejího trvání činila kroky k tomu, aby mohla včas a podle sjednaných podmínek reagovat na případný zájem žalované o aktualizace softwaru či servis, tj. musela udržovat kontakt s výrobcem softwaru, mít povědomí o dostupných aktualizacích a požadavcích na konfiguraci hardwaru, musela provozovat servisní telefonickou linku a mít připraveného proškoleného pracovníka jako poradce, vytvořit informační portál a udržovat jeho aktuální obsah. Žalovaná tedy nesprávnost právního posouzení věci zakládá na vlastním (neúplném) skutkovém závěru. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a též od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála, vytýkala-li odvolacímu soudu, že „při právním posouzení možnosti aplikace moderačního práva soudu ve vztahu ke smluvní pokutě dostatečně nepřihlédl ke skutkovým okolnostem této věci a moderaci uplatnil v menším rozsahu, než jak se žalované jeví vhodné“, a spatřovala-li přípustnost dovolání v tom, že v otázce „moderace smluvní pokuty ve smyslu ustanovení §301 obchodního zákoníku … se odvolací soud odchýlil od příslušných zákonných ustanovení a ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky“. Ve vztahu k této otázce však žádnou judikaturu Nejvyššího soudu (či Ústavního soudu), od níž se měl odvolací soud odchýlit, neoznačila (ať již uvedením spisové značky rozhodnutí, nebo dostatečně určitým slovním popisem příslušné rozhodovací praxe).
Z obsahu uvedené dovolací argumentace je však zřejmé, že žalovaná zjevně nerozlišuje mezi moderací smluvní pokuty a odepřením výkonu práva, neboť se mylně domnívá, že odvolací soud přistoupil k moderaci smluvní pokuty podle §301 obch. zák., byť důvodem pro zamítnutí nároku ve výši 154 449,48 Kč bylo to, že uplatňování smluvní pokuty v této výši z nezaplacených pohledávek splatných po 30. 6. 2015 považoval odvolací soud vzhledem ke zjištěným okolnostem za šikanózní výkon práva, tj. v tomto rozsahu shledal výkon práva žalobkyně rozporným se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. (k odlišnosti zákonných předpokladů pro aplikaci §301 obch. zák. a pro aplikaci §265 obch. zák. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněný pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či žalovanou citované R 55/2019). Pro úplnost lze dodat (pokud by snad žalovaná i výše citovanými dovolacími námitkami ve vztahu k částce smluvní pokuty 391 354,52 Kč, k jejíž úhradě byla zavázána, uplatňovala předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v odklonu napadeného rozhodnutí od výše zmíněné judikatury týkající se aplikace §265 och. zák.), že i v případě nároku žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení žalované s úhradou pohledávek splatných do 30. 6. 2015 se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud v tomto rozsahu neshledal výkon práva žalobkyně za rozporný se zásadami poctivého obchodního styku vzhledem ke zjištěným okolnostem. I v této části neshledává Nejvyšší soud jeho úvahy zjevně nepřiměřenými.
Žalovaná dále namítala vadu řízení, kterou prezentovala jako otázku procesního práva, „otázku přezkoumatelnosti nedostatečně odůvodněného rozhodnutí“. Dovolání měla za přípustné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, neboť se podle ní odvolací soud odchýlil od „ustálené judikatury dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu“ (reprezentované nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16), tím, že „řádně neodůvodnil skutkové závěry o zásadní otázce, čímž založil nepřezkoumatelnost vlastního rozhodnutí, a porušil tak právo žalované na spravedlivý proces“.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. V prvé řadě lze uvést, že žalovaná takto nepředkládá k dovolacímu přezkumu otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil. Odvolací soud nepochybně neposuzoval, ani implicitně, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Přípustnost dovolání však nemůže založit ani tvrzení žalované, že nedostatečně odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a že tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné neshledal. Odůvodnění napadeného rozsudku (i v části týkající se hodnocení dokazování k tvrzení žalobkyně, že měla pro žalovanou v rozhodném období k dispozici aktualizace softwaru, které by jí na vyžádání poskytla) dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů (k tomu srov. například rozsudek ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je z něj zřejmé, z jakých důvodů odvolací soud považoval žalobkyní předložené listinné důkazy za věrohodné a prokazující její tvrzení (srov. bod 14 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
Měla-li žalovaná dovolání za přípustné pro řešení otázky „proforma faktury a jejích právních důsledků“ jako otázky dosud nevyřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, patrně přehlédla, že na řešení takové otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud měl pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně a jeho splatnosti za podstatný obsah smlouvy, v němž se žalovaná zavazovala k pravidelným čtvrtletním úhradám s výslovně sjednanou splatností do 15. dne kalendářního měsíce, který předchází prvnímu kalendářnímu měsíci placeného čtvrtletí (tj. k platbám předem). Rozsah hrazeného plnění byl podle jeho zjištění konstantní, jeho cena byla stanovena vždy pevnou částkou za každé čtvrtletí (podle cen uvedených v eurech v technické specifikaci, která byla přílohou smlouvy) a výše platby se měnila v jednotlivých proforma fakturách (žalobkyně se ve smlouvě zavázala k jejich vystavení vždy nejdříve 45 dní a nejpozději 20 dní před dnem splatnosti příslušné platby) pouze v důsledku přepočtu ceny z eur na české koruny podle aktuálního kurzu, neboť platby byly ve smlouvě sjednány právě v českých korunách. Pro posouzení nároku žalobkyně tak podle odvolacího soudu nebylo rozhodné, jaký význam měl pojem proforma faktura z hlediska účetního či daňového. Povahu proforma faktury, tedy zjevně ani to, k čemu slouží proforma faktura podle obvyklých zvyklostí, odvolací soud neposuzoval (neměl důvod posuzovat) a řešení žalovanou překládané otázky tak nebylo pro jeho rozhodnutí určující. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Zpochybňovala-li žalovaná v rámci své argumentace též výklad smlouvy, jak jej učinil odvolací soud, ve vztahu k této námitce řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Tento nedostatek obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok II, kterým bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl jako podané neoprávněnou osobou [§218 písm. b) o. s. ř. ve spojení s 243c odst. 3 věta první o. s. ř.] v rozsahu, v němž směřovalo proti té části měnícího výroku I napadeného rozsudku, jíž byla žaloba zamítnuta. Ve zbylém rozsahu bylo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu