ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3655.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3655/2021-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce L. J. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalovaným 1) I. H. , narozenému XY, bytem v XY, 2) Š. H. , narozené XY, bytem v XY, 3) K. V. , narozené XY, bytem v XY, 4) M. J. , narozenému XY, bytem v XY, všichni zastoupeni Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem v Kolíně, Zahradní 46, PSČ 280 02, o vyslovení neplatnosti smlouvy směnné, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 177/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Co 116/2021-84, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným částku 10 220 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 2. 2021, č. j. 7 C 177/2020-59, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že smlouva směnná ze dne 27. 7. 2017, uzavřená mezi I. a Š. H. na straně jedné a M. J. a K.V. na straně druhé, je neplatná (výrok I). Dále zamítl žalobu, aby soud určil, že I. H. a Š. H. jsou ve společném jmění manželů vlastníky pozemku dle KN parc. č. XY, orné půdy o výměře 3 643 m2 v k. ú. XY, obec XY; M. J. a K. V. jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemků dle KN par. č. st. XY, zastavěné plochy a nádvoří o výměře 352 m2 a parc. č. st. XY zastavěné plochy a nádvoří o výměře 432 m2, vše v k. ú. XY, obec XY, ve stavu dle geometrického plánu č. 31-96/2001, tedy před vyhotovením neměřického záznamu č. 76 katastrovaným pod č. j. Z-5469/2017-204; součástmi těchto pozemků nejsou stavby na nich stojící; M. J. a K. V. jsou rovnodílnými spoluvlastníky pozemků dle KN parc. č. XY, ostatní plochy o výměře 1 519 m2, a parc. č. XY, ostatní plochy o výměře 1 328 m2, vše v k. ú. XY, obec XY (výrok II). Dále soud přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce se domáhal určení, že výše specifikovaná smlouva směnná je neplatná, dále žalobu upravil tak, že žádal, aby bylo určeno, že pozemky, které byly předmětem směnné smlouvy, jsou ve vlastnictví žalovaných tak, jak byly před uzavřením smlouvy směnné. Žalobu odůvodnil tím, že již v roce 2005 připravil koncept smlouvy směnné, jejímiž účastníky byl otec žalobce a sourozenci J. Podle názoru žalobce žalovaní neměli a nesměli uzavřít směnnou smlouvu mezi sebou a žalobce žádá uvedení v právní stav před tímto porušením práva. Po právní stránce se soud prvního stupně především zabýval tím, zda je dán v souladu s §80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určovací žalobě; vycházel přitom z relevantní judikatury Nejvyššího soudu. Žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby soud určil, že předmětná směnná smlouva je neplatná, zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace na straně žalobce a rovněž s poukazem na to, že není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Dále žalobu zamítl i v části, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaní jsou vlastníky, příp. spoluvlastníky nemovitostí specifikovaných ve výroku, a to pro nedostatek věcné legitimace k podání určovací žaloby na straně žalobce a rovněž pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnického či spoluvlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem. Soud uvedl, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení by byl dán jen tehdy, jestliže by objektivně vzato bylo určení způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva, což v daném případě nebylo naplněno. Pokud by soud žalobě vyhověl, právní postavení žalobce by se nezměnilo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Co 116/2021-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a II, ve výroku III jej změnil jen ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně absence naléhavého právního zájmu žalobce i nedostatku jeho aktivní věcné legitimace. Odvolací soud uvedl, že ve věci není dán naléhavý právní zájem na žalobě určovací, neboť žádné právo žalobce není ohroženo a nejistým není ani jeho právní postavení. Žalobce nikdy nebyl vlastníkem sporných pozemků a z pouhé skutečnosti, že v minulosti jednal za svého otce, případně M. R., který byl společníkem jeho otce, nelze naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř. dovodit. Žalobce není ve sporu ani aktivně legitimován, neboť svoji legitimaci dovozuje z angažovanosti ve věcech svého otce a rovněž z toho, že byl účasten historických událostí v obci D.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítal nesprávnost skutkových zjištění soudů, které pominuly existenci nepsané smlouvy o sdružení uzavřené mezi dovolatelem a jeho otcem. Rovněž považoval napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné a nepřezkoumatelné. Podle názoru dovolatele soudy povýšily předmětnou směnnou smlouvu nad zákon, když vyloučily naléhavý právní zájem na určení vlastnictví u dovolatele jako předchozího zájemce o sporné pozemky. V závěru dovolání formuloval konkrétní právní otázku, a to, zda má dřívější zájemce naléhavý právní zájem a aktivní legitimaci k podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků uzavřené s pozdějším zájemcem, jestliže převodce původní jednání s dřívějším zájemcem řádně neukončil. Za důležitou okolnost pak dovolatel považoval, že jako původní zájemce byl účastníkem smlouvy o sdružení se spoluvlastníkem stavby tvořící s předmětnými pozemky funkční celek. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání žalobce je nepřípustné, a reagovali na dovolatelovy námitky. V závěru navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalovaným náhradu nákladů řízení. Dovolatel poté v replice k vyjádření žalovaných polemizoval s jejich argumentací.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání podala osoba oprávněná, která má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolatel jako otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou formuloval otázku, zda je původní zájemce aktivně legitimován a zda je naplněna podmínka naléhavého právního zájmu k podání žaloby na určení neplatnosti převodní smlouvy, kterou převodce uzavřel s pozdějším zájemcem, aniž by řádně ukončil jednání s původním zájemcem. Z uvedené formulace právní otázky je zřejmé, že dovolatel považuje za rozhodné pro závěr o naléhavém právním zájmu a jeho aktivní legitimaci takové okolnosti, které ovšem nemohou závěr o otázce naléhavého právního zájmu a legitimaci k podání určovací žaloby nikterak ovlivnit.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.], po procesní stránce spočívá v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný vztah nebo sporné právo týká. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení pak vyjadřuje způsob právní ochrany, který se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně legitimován. K tomu viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1850/2009.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1734/2013, je žaloba na určení preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (v souzené věci se žalobce nedomáhal určení neexistence závazkového právního vztahu /práva/, ale určení neplatnosti smlouvy). Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je (objektivně vzato) způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. Pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné – dosud nezahájené nebo již probíhající – řízení (v němž je lze řešit jako předběžné otázky) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení. (Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 , či ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001 , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nebo nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95 ).
Výše uvedenými závěry judikatury se soudy obou stupňů řídily a neodchýlily se od nich, když dospěly k závěru, že žalobce jednak není věcně legitimován k podání žaloby, jednak mu ani nesvědčí naléhavý právní zájem k podání žaloby na určení. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani dovolatelem tvrzené okolnosti, že převodce původně jednal o uzavření smlouvy s ním, neboť pro posouzení otázky naléhavého právního zájmu a věcné legitimace v tomto řízení jsou dovolatelem tvrzené skutečnosti irelevantní.
Ani dovolatelova námitka, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán a nepřísluší mu jeho přezkum. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost ani dovolatelova námitka, že soudy pominuly existenci nepsané smlouvy o sdružení, neboť dovolatel ji formuloval na základě vlastních (a v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních.
Namítal-li dále dovolatel nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost, jedná se o námitky vad řízení, které také nezaloží přípustnost dovolání. Nejvyšší soud se totiž vadami řízení zabývá podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že stručnost odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, na které odvolací soud rovněž odkázal.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu