ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3681.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3681/2021-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ZLAŤÁKY Česká republika s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 682/20, identifikační číslo osoby 24267562, zastoupené Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalované L. T. , se sídlem ve XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Ilonou Barošovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 970, o ochranu práv z ochranné známky a před jednáním v nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 49/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2021, č. j. 3 Cmo 136/2020-90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2020, č. j. 32 Cm 49/2018-52, uložil žalované povinnost zdržet se užívání pojmu „zlaťáky“ prostřednictvím sítě internet ve spojení s nabízením služeb, a to prodejem výrobků z drahých kovů a mincí z investičních kovů (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil v rozsahu povinnosti žalované zdržet se užívání pojmu „zlaťáky“ jako klíčového slova v systémech placené optimalizace internetových vyhledávačů ve spojení s nabízením výrobků z drahých kovů a mincí z investičních kovů, jinak jej v tomto výroku změnil tak, že ve zbývající části žalobu zamítl (první výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých jsou účastníci soutěžitelé na trhu, zabývají se nabízením a prodejem výrobků z drahých kovů. Žalobkyně je vlastníkem slovní ochranné známky ve znění „ZLAŤÁKY“, zapsané u Úřadu průmyslového vlastnictví pod č. zápisu 361808 s prioritou od 24. 3. 2017 pro třídy výrobků a služeb 7, 14, 16, 35, 36, tedy i pro reklamu na internetu, vztahující se k cenným kovům. Je vlastníkem doménového jména zlataky.cz, pod nímž jsou vedle dalších služeb a informací nabízeny výrobky z drahých kovů. Uvedené označení je i součástí znění její obchodní firmy od zápisu žalobkyně do obchodního rejstříku v roce 2012. Žalovaná prodává pod doménovým jménem zlate-mince.cz rovněž výrobky z drahých kovů. Ve vyhledávači Google při zadání klíčového slova „zlaťáky“ se nabídka žalované prostřednictvím placené reklamy objevuje na předním místě a na první stránce je i upoutávka na e-shop žalované ( www.zlate-mince.cz >zlaťáky-Zlate-Mince.cz), kde se klíčové slovo objevuje přímo v nadpisu a dále pak ve vysvětlujícím textu pod názvem Zlaťáky – Zlaté-mince.cz k významu slova zlaťáky (sdělení, že výraz zlaťáky se používá i obecně jako označení peněz, oběživa nebo hotovosti).
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který jednání žalované ve vztahu k žalobkyni s odkazem na ustanovení §8 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a ustanovení §2976 odst. 1, §2981 a §2982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), posoudil jako zásah do práv z ochranné známky a současně jako jednání nekalosoutěžní. Ve shodě se soudem prvního stupně měl odvolací soud za to, že užívání plného znění slovní ochranné známky žalobkyně v podobě zadaného klíčového slova internetového vyhledávače pro reklamní sdělení žalované (jako přímého konkurenta žalobkyně) zasahuje do rozlišovací způsobilosti ochranné známky, zapsané pro výrobky a služby, jež nabízejí oba účastníci. Jestliže základní funkcí ochranné známky je zaručit spotřebitelům původ výrobku nebo služby (tj. funkce označení původu), pak toto užívání žalovanou jako klíčového slova ve spojení s reklamními sděleními žalované vylučuje, aby uživatel internetu (běžně informovaný a pozorný) mohl rozpoznat, že zde nejde o nabídku žalobkyně. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na judikaturu Soudního dvora. Současně popsané jednání žalované posoudil jako jednání nekalosoutěžní, když jsou jednáním žalované splněny podmínky generální klauzule nekalé soutěže dle ustanovení §2976 odst. 1 o. z. K tomu pak dodal, že je zřejmé, že je zde naplněna i skutková podstata vyvolání nebezpečí záměny dle ustanovení §2981 o. z. a parazitování na pověsti dle ustanovení §2982 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu jeho výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro vyřešení otázky podmínek porušení práva z ochranné známky a jednání v nekalé soutěži užitím cizí ochranné známky v rámci tzv. klíčových slov internetových vyhledavačů, při jejímž řešení se odvolací soud dle názoru žalované odchýlil od rozhodovací praxe Soudního dvora. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v napadeném rozsahu zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti, a to včetně vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání, jež dovolatelka spatřuje v tom, že jí vymezená otázka hmotného práva byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Soudního dvora. (K přípustnosti dovolání z důvodu, že odvolací soud se při vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora, srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19.)
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou vymezené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani Soudního dvora.
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl při výkladu aplikovaného ustanovení §8 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o ochranných známkách v obdobné skutkové věci k závěru, podle kterého není-li z reklamního sdělení žalované vyhledaného na internetovém vyhledavači prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s cizí ochrannou známkou a kterou žalovaná bez souhlasu jejího vlastníka zvolila v rámci služby optimalizace pro vyhledavače na internetu, zřejmé, zda je žalovaná třetí osobou nezávislou na žalobkyni, či zda jsou skutečně hospodářsky propojené či zda je dojem hospodářské propojenosti těchto subjektů navozen reklamním sdělením, pak průměrně informovanému uživateli internetu, kterému se při hledání klíčových slov odpovídajících ochranným známkám žalobkyně ukáže reklamní sdělení žalované (které samo o sobě užívá také slova tvořící ochranné známky žalobkyně), nemusí být vůbec zřejmé, v jakém vztahu je žalovaná s žalobkyní. Nastává tedy situace, při níž je původ dotčených výrobků neurčitý (není zřejmé, zda pochází od majitele ochranné známky či nikoli) a dochází tak k zásahu do funkce ochranné známky spočívající v označení původu výrobku nebo služby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4931/2017).
Dovolací soud v citovaném rozhodnutí vyšel ze zásady loajality (čl. 4 Smlouvy o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy ze dne 13. 12. 2007 pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, vyhlášené pod č. 111/2009 Sb.m.s.) a principu eurokonformního výkladu, podle kterého předmětné ustanovení zákona o ochranných známkách musí být vykládáno v co největší míře ve světle znění (a účelu) směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. 12. 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách [resp. v pozdějších zněních kodifikovaných ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. 10. 2008, v současnosti pak ve směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. 12. 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách], aby bylo dosaženo výsledku sledovaného směrnicí a tím i souladu s čl. 288 Smlouvy o fungování Evropské unie (vyhlášené pod č. 111/2009 Sb.m.s.). (Srov. též např. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 11. 1990, ve věci Marleasing SA proti La Comercial Internationale de Alimentacion SA, C-106/89.)
K tomu lze doplnit, že pravidla obsažená v této směrnici by pak měla být chápána tak, jak jejich význam a dosah objasňuje a upřesňuje Soudní dvůr ve své judikatuře (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 1. 2004, ve věci Kühne & Heitz NV proti Produktschap voor Pluimvee en Eieren, C-453/00). Zároveň platí, že pro obsahově obdobné právní instituty českého vnitrostátního práva je použitelná i judikatura Soudního dvora týkající se ochranné známky Společenství, resp. v současnosti ochranné známky Evropské unie [srov. nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. 2. 2009 o ochranné známce Společenství, které zrušilo a nahradilo nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. 12. 1993, o ochranné známce Společenství, v současnosti pak srov. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. 6. 2017 o ochranné známce Evropské unie], která představuje rozumný a přesvědčivý výklad známkoprávní problematiky. V projednávané věci je tedy použitelná i judikatura Soudního dvora ohledně čl. 9 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení 207/2009 a čl. 9 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení 2017/1001, které mají v podstatě stejné znění jako čl. 10 odst. 1, 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2436 ze dne 16. 12. 2015, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách [dříve čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice 89/104/EHS, resp. směrnice 2008/95/ES].
Odvolací soud se proto neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud vycházel ze závěrů rozhodovací praxe Soudního dvora a aplikoval a vyložil ustanovení §8 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o ochranných známkách v souladu s touto rozhodovací praxí, konkrétně se zásadami vyslovenými v rozsudcích Soudního dvora ze dne 23. 3. 2010, ve spojených věcech Google France SARL a Google Inc. proti Louis Vuitton Malletier SA, Google France SARL proti Viaticum SA and Luteciel SARL a Google France SARL proti Centre national de recherche en relations humaines (CNRRH) SARL a dalším, C-236/08, C-237/08 a C-238/08, a ze dne 22. 9. 2011, ve věci Interflora Inc. A Interflora British Unit proti Marks & Spencer plc a Flowers Direct Online Ltd., C-323/09.
Z citovaných rozsudků Soudního dvora plyne, že majitel ochranné známky je oprávněn zakázat konkurentovi, aby prostřednictvím klíčového slova, které je totožné s touto ochrannou známkou a které konkurent bez souhlasu majitele zvolil v rámci služby optimalizace pro vyhledávače na internetu, nechal zobrazit reklamu na výrobky nebo služby, které jsou totožné s těmi, pro které je uvedená ochranná známka zapsána, pokud je toto užívání s to zasáhnout do některé z funkcí ochranné známky. Přitom odpověď na otázku, zda takovéto užívání zasahuje do funkce ochranné známky spočívající v označení původu, závisí zvláště na způsobu, jakým je tato inzerce prezentována. K zásahu do této funkce dochází tehdy, když inzerce běžně informovanému a přiměřeně pozornému uživateli internetu neumožňuje nebo mu umožňuje jen obtížně zjistit, zda výrobky nebo služby, kterých se inzerce týká, pocházejí od majitele ochranné známky nebo od podniku, který je s ním hospodářsky propojen, či naopak od třetí osoby. Jestliže inzerce třetí osoby navozuje dojem existence hospodářského propojení mezi touto třetí osobou a majitelem ochranné známky, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do funkce této ochranné známky spočívající v označení původu. Stejně tak platí, že jestliže inzerce, třebaže nenavozuje dojem existence hospodářského propojení, zůstane ohledně původu dotčených výrobků nebo služeb tak neurčitá, že běžně informovaný a přiměřeně pozorný uživatel internetu není s to na základě reklamního odkazu a k němu připojeného obchodního sdělení zjistit, zda je inzerent třetí osobou ve vztahu k majiteli ochranné známky, či naopak je s ním hospodářsky propojen, je třeba dospět k závěru, že dochází k zásahu do uvedené funkce ochranné známky.
Jak dále vyložil Soudní dvůr, přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, zda se skutkové okolnosti sporu, který je mu předložen, vyznačují zásahem nebo nebezpečím zásahu do funkce označení původu ochranné známky podle zásad v tomto rozhodnutí soudem vyslovených.
Ze shora citovaného pak mimo jiné vyplývá i to, že není možno akceptovat výklad shora uvedených rozhodnutí prezentovaný dovolatelkou, která má za to, že „Soudní dvůr prakticky vylučuje, aby k zásahu do práva k ochranné známce, včetně ochranné známky s dobrým jménem, docházelo použitím klíčového slova v rámci reklamy zobrazené na internetu propagující alternativu k výrobkům nebo službám vlastníka ochranné známky“.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že jiný závěr není vyjádřen ani v dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. I ZR 217/10 (které je veřejnosti přístupné na webových stránkách německého Spolkového soudního dvora www.bundesgerichtshof.de ). Spolkový soudní dvůr zde posuzoval spornou otázku, zda reklama třetí osoby (konkurenta) porušuje funkci ochranné známky spočívající v označení původu, jestliže se tato reklama zobrazuje uživatelům na základě klíčového slova totožného s ochrannou známkou nebo s ní zaměnitelného, v souladu se zásadami stanovenými Soudním dvorem. V tomto rozhodnutí pak byla pro posouzení zásahu nebo nebezpečí zásahu do funkce ochranné známky spočívající v označení původu za zásadní považována zjištění soudu, že reklama žalovaného (konkurenta) se jednak objevila (byla zobrazena) ve zvláštním reklamním bloku označeném nadpisem „Reklamy“ a jasně odlišeném od seznamu přístupů, především však neobsahovala ani ochrannou známku, ani žádný jiný odkaz na vlastníka ochranné známky nebo produkty nabízené pod (označené) touto ochrannou známkou. Skutkové okolnosti tohoto případu, které byly soudem považovány za rozhodné, byly tedy odlišné od relevantních skutkových zjištění v předmětném sporu.
Lze tak uzavřít, že dospěl-li odvolací soud na základě skutkových zjištění o konkrétních okolnostech věci (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají, srov. §241a odst. 1 o. s. ř) k závěru, podle kterého užívání plného znění slovní ochranné známky žalobkyně v podobě klíčového slova internetového vyhledavače pro reklamní sdělení žalované zasahuje vzhledem ke konkrétním okolnostem věci (včetně zjištění o záměrném užití ochranné známky žalobkyně na webové stránce žalované tak, aby došlo k upřednostnění její reklamy ve vyhledavači) do rozlišovací způsobilosti ochranné známky žalobkyně, zapsané pro výrobky a služby, jež nabízejí oba účastníci, nikterak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a rovněž rozhodovací praxe Soudního dvora) neodchýlil.
Závěr odvolacího soudu o jednání žalované v nekalé soutěži je pak v souladu se závěry vyjádřenými např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2662/2012.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu