ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3756.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 3756/2021-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně EKONSERVIS - CZ, s. r. o. , se sídlem v Praze 5, U jezírka 789/10, identifikační číslo osoby 25637258, zastoupené JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 2167/16, proti žalované JAVITA TRANSPORT, s. r. o. , se sídlem v Bruntále, Husova 922/15, identifikační číslo osoby 27802892, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2c, o zaplacení částky 27 334 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 238 C 7/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2021, č. j. 15 Co 176/2021-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 213 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 238 C 7/2020-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 334 EUR s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši 149 988 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil co do částky 4 746,57 EUR s tam specifikovaným úrokem z prodlení [výrok I a)], co do částky 22 587,43 EUR s tam specifikovaným úrokem z prodlení jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl [výrok I b)], a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 47 615 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 42 989 Kč (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I b) podala žalobkyně včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu představované jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 273/06 a sp. zn. II. ÚS 363/06 (jde o nálezy ze dne 14. 9. 2007 a ze dne 17. 10. 2006, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz ) a též od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 (jde o rozsudek ze dne 23. 1. 2001, jež je veřejnosti
dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) či od „rozhodnutí č. 64/66“ (žalobkyně takto odkazovala zřejmě na rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/66 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž je veřejnosti dostupný na https://sbirka.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání podle ní vyplývá z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3712/18 a sp. zn. I. ÚS 55/04 (jde o nálezy ze dne 11. 11. 2019 a ze dne 18. 8. 2004), neboť dovolací soud je povinen poskytnout ochranu základním právům a svobodám, pokud je vyústěním postupu odvolacího soudu zásah do práva žalobkyně na spravedlivý proces. Navrhovala zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně správné v části napadené dovoláním.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod číslem 460/2017 Sb., uvedl, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Zdůraznil přitom, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanoví srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Namítá-li dovolatel porušení svých ústavně zaručených práv, má možnost požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání dostát v intencích shora citovaného nálezu i tím, že se vymezí krom rozhodovací praxe dovolacího soudu též vůči rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3752/2019).
Žalobkyně tvrdí, že odvolací soud postupoval v rozporu s výše zmíněnou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu při řešení procesní otázky, „zda se může odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které nalézací soud získal z provedených důkazů, aniž by zopakoval všechny důkazy, na základě kterých nalézací soud ke skutkovým zjištěním dospěl“. Odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu prvního stupně měl za prokázanou hodnotu ztraceného zboží (výši škody) v částce 4 746,57 EUR, přičemž vycházel jen z faktury č. 709606270 a zcela pominul listinu na č. l. 7 spisu provedenou k důkazu soudem prvního stupně (doklad ze dne 28. 11. 2019, v němž byla cena ztraceného zboží uvedena částkou 27 334 EUR). Namítá, že chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, bylo třeba, aby takové důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení.
Tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť žalobkyně zřejmě přehlédla, že odvolací soud předmětnou listinu ze dne 28. 11. 2019, resp. její předklad do českého jazyka, k důkazu provedl (spolu s dalšími listinnými důkazy) sdělením jejího podstatného obsahu při jednání dne 29. 7. 2021 (srov. protokol o jednání odvolacího soudu na č. l. 140 – 142 spisu). Od žalobkyní citované judikatury se proto nemohl odchýlit. Stejně tak nedošlo ani k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Pro úplnost lze dodat, že byť podle judikatury Nejvyššího soudu obecně platí, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, je nutno, aby takové důkazy sám zopakoval, je rozhodovací praxe dovolacího soudu ustálena též v závěru, že důkaz listinou není třeba opakovat s ohledem na jeho povahu a způsob jeho provedení, jež jsou odlišné od výslechu svědků či účastníků (příp. znalce). Vzhledem k tomu, že se obsah listiny, který je účastníkům znám, opětovným přečtením při odvolacím jednání nemění, může odvolací soud, aniž důkaz listinou znovu provedl při odvolacím jednání, tento důkaz hodnotit jinak a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. žalobkyní zmíněný rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, dále například rozsudek ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 938/2005, ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2401/2008, ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3345/2009, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5157/2009, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1640/2011, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1102/2013, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 820/2019).
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je navíc zřejmé, že odvolací soud při určení výše škody vycházel z odlišného právního posouzení než soud prvního stupně, neboť nepovažoval za podstatný limit výše náhrady škody určený v čl. 23 odst. 3 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) publikované jako vyhláška ministra zahraničních věcí ze dne 27. 11. 1974 pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“) podle hmotnosti ztraceného zboží, který prezentovala žalobkyně v žalobě částkou 27 334 EUR. Naopak podle čl. 23 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR měl za rozhodnou pro určení výše škody hodnotu zásilky v místě a době jejího převzetí k přepravě (nikoliv v době a místě jejího odevzdání konečnému příjemci), a to z hlediska její běžné tržní ceny, případně obecné hodnoty zboží stejné povahy a jakosti. Ta byla podle faktury vystavené ke dni zahájení přepravy odesílatelem zboží nižší než limitní výše náhrady škody určená v čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR. Pro právní posouzení odvolacího soudu tak byla zjevně bez významu skutečnost, že v potvrzení ze dne 28. 11. 2009 byla po předání zboží příjemci uvedena cena ztraceného zboží vzhledem k jeho hmotnosti právě částkou odpovídající limitu stanovenému v čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu