ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3765.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3765/2020-229
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně r. c., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Alenou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Chelčického 1223/5, proti žalované Z. – S., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, o zaplacení částky 4 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 11 C 109/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, č. j. 28 Co 248/2019-176, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2020, č. j. 28 Co 248/2019-218, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020, č. j. 28 Co 248/2019-176, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2020, č. j. 28 Co 248/2019-218, v první a třetím výroku, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 9. 2019, č. j. 11 C 109/2019-115, v té části výroku o věci samé, jíž byla žalobkyni přisouzena částka 4 760 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 4. 2018 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 4 760 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 1. 4. 2018 do zaplacení, jako doplatku sjednané ceny plnění poskytnutého na základě smlouvy o odborné pomoci, uzavřené mezi účastníky dne 21. 7. 2015.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že žalobkyní předložené důkazy nejsou způsobilé prokázat její nárok, a podpůrně tvrdila, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla započtením vzájemné pohledávky z titulu práva na náhradu škody, provedeným dopisem ze dne 25. 4. 2018. K tomu uvedla, že mezi účastníky byla uzavřena také smlouva o odborné pomoci ze dne 6. 9. 2010 a povinnosti z ní žalobkyně plnila mimo jiné prostřednictvím svého pracovníka E. S., jehož protiprávním jednáním, které je přičitatelné žalobkyni, byla žalované způsobena škoda ve výši 8 823 900 Kč. Protiprávního jednání se měl S. dopustit tím, že vystavil mzdový výměr pro pracovníka žalované P., aniž by o této otázce rozhodlo v rámci obchodního vedení představenstvo žalované.
3. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, č. j. 11 C 109/2019-115, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 4 760 000 s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 760 000 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
4. Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 4 760 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 4. 2018 do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (první výrok), ve zbývající části výroku o věci samé stran úroku z prodlení ve výši 0,45 % ročně z částky 4 760 000 Kč od 1. 4. 2018 do zaplacení toto rozhodnutí změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
5. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování některými z listinných důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně a provedl důkaz výpisem z obchodního rejstříku žalované a jejími stanovami, konstatoval, že žalovaná proti žalobou uplatněné pohledávce žádné konkrétní věcné námitky nevznášela, konkrétní skutková tvrzení nepředložila a existenci této pohledávky potvrdila dopisem žalobkyni ze dne 25. 4. 2018. Obsah tohoto dopisu odvolací soud posoudil jako uznání dluhu podle §2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dovodil, že účinky tohoto uznání žalovaná v řízení nevyvrátila. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že ze smlouvy o odborné pomoci uzavřené dne 21. 7. 2015, kterou posoudil jako nepojmenovanou smlouvu podle §1746 odst. 2 o. z., vzniklo žalobkyni vůči žalované právo na cílovou odměnu za hospodářský rok 2016 v jí fakturované výši 10 009 116,41 Kč, na niž žalovaná zaplatila jen část v celkové výši 5 249 116,41 Kč.
6. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně též v názoru, že do prodlení s placením fakturované cílové odměny za rok 2016 se žalovaná dostala marným uplynutím sjednané doby splatnosti faktury žalobkyně č. 1703491, tj. dnem 1. 5. 2017. Uzavřel však, že právě k tomuto dni bylo třeba zjišťovat sazbu úroků z prodlení, na jejichž zaplacení vzniklo žalobkyni právo podle §1970 o. z. ve výši dle §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., čemuž odpovídá sazba 8,05 % ročně.
7. Z dopisu žalované ze dne 25. 4. 2018 označeného jako „oznámení o započtení a výzva k úhradě pohledávky“ odvolací soud zjistil, že žalovaná v něm vyčíslila úhrnnou výši odměn neoprávněně vyplacených jejímu zaměstnanci P., včetně povinných odvodů na sociální a zdravotní pojištění, na základě mzdového výměru podepsaného dne 30. 9. 2011 místopředsedou představenstva žalované S. (dále též jen „mzdový výměr“), která za období květen 2014 – prosinec 2017 dosáhla částky 8 823 900 Kč. Žalovaná současně uvedla, že k tomuto dni existuje neuhrazená pohledávka žalobkyně na úhradu cílové odměny za rok 2016 ve výši 4 760 000 Kč a tímto že z celkové pohledávky na náhradu škody její část ve výši 4 760 000 Kč se specifikací k jednotlivým měsícům období květen 2014 – červen 2016 započítává proti předmětné pohledávce žalobkyně. Konstatovala, že v důsledku zápočtu pohledávka žalobkyně vůči ní zanikla v plném rozsahu a její pohledávka na náhradu škody nadále existuje ve výši 4 063 900 Kč.
8. V dalším se odvolací soud zabýval argumentací žalované, že S. se vystavením mzdového výměru ze dne 30. 9. 2011 dopustil dvojího protiprávního jednání přičitatelného žalobkyni, které vedlo ke vzniku škody na straně žalované, a to jednak, že jako člen statutárního orgánu žalované porušil povinnost péče řádného hospodáře, jednak že porušil povinnosti žalobkyně dle smlouvy o odborné pomoci.
9. Odvolací soud předně usoudil, že započtení tvrzené pohledávky žalované se posoudí podle právní úpravy obsažené v §580 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), a §358 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k témuž dni (dále jen „obch. zák.“), zatímco způsobilost pohledávky žalobkyně k započtení se posoudí podle §1982 a násl. o. z.
10. Z toho, že žalovaná netvrdila, že by před provedením zápočtu ze dne 25. 4. 2018 vyzvala žalobkyni k zaplacení v něm tvrzené vzájemné pohledávky, a v dopise ze dne 25. 4. 2018 žalobkyni vyzvala k úhradě zbývající škody ve výši 4 063 900 Kč, odvolací soud usoudil, že tomuto dopisu výzva k zaplacení nepředcházela a v době tohoto zápočtu tedy nebyla započítávaná pohledávka splatná a tudíž způsobilá k započtení proti splatné pohledávce žalobkyně. S odkazem na obsah vyjádření žalované k žalobě ze dne 18. 6. 2019 odvolací soud usoudil, že „pakliže by s dopisem žalované ze dne 25. 4. 2018 byla spojována výzva k náhradě vyčíslené tvrzené škody“, pak by s tímto vyjádřením doručeným žalobkyni dni 20. 6. 2019 byl spojen hmotněprávní účinek započtení tvrzené vzájemné pohledávky. Při posouzení vzniku vzájemné pohledávky odvolací soud vyšel z následujících zjištění.
11. S. se stal členem představenstva žalované ve funkci místopředsedy představenstva dnem 6. 9. 2010, tj. dnem, kdy byla mezi účastníky uzavřena první smlouva o odborné pomoci. K tomuto dni byl předsedou představenstva žalované M. W. T. a členkou představenstva byla A. T., a ke dni 7. 9. 2010 se členy představenstva stali J. Z. (jednatel žalobkyně a podle výpisu z obchodního rejstříku v době od 7. 9. 2010 do 22. 5. 2015 také místopředseda představenstva žalované, poznámka Nejvyššího soudu) a J. K.; tyto osoby byly členy představenstva žalované ke dni vystavení mzdového výměru pro P.
12. Vztah mezi S. a žalovanou upravovala mandátní smlouva ze dne 7. 9. 2010 obsahující odkaz na §66 odst. 2 obch. zák., kterou se S. jako mandatář zavázal zařizovat na účet mandanta a jeho jménem veškeré právní úkony, k nimž je jako mandatář oprávněn a zavázán zákonem nebo stanovami společnosti, a mandant se zavázal hradit za činnost mandatáře odměnu stanovenou valnou hromadou společnosti. Podle čl. II smlouvy byl mandatář povinen postupovat při zařizování veškerých jemu svěřených úkolů s odbornou péčí a v souladu se zájmy mandanta, při zařizování úkolů byl povinen dbát příkazů a pokynů mandanta a v případě jejich nevhodnosti nebo jejich rozporu s obecně závaznými předpisy na tuto skutečnost upozornit. Mandatář se zavázal upozornit mandanta na veškeré skutečnosti, které zjistí při výkonu své činnosti a které by mohly mít vliv na změnu rozhodnutí mandanta a jeho valné hromady. Od pokynů udělených mandantem byl mandatář oprávněn se odchýlit pouze v naléhavém případě a v zájmu mandanta, kdy si mandatář nemůže včas opatřit souhlas mandanta, a pokud odchýlení od pokynu mandant výslovně nezakázal. Mandatář byl oprávněn k zajištění své činnosti pověřit dílčími úkoly i další osoby. Dále bylo ujednáno, že mandatář neodpovídá za porušení závazku osobou, s níž uzavřel smlouvy při zařizování svých úkolů (např. smlouvy se zákazníky firmy, pracovní smlouvy se zaměstnanci, smlouvy s auditory, právníky apod.), ledaže se ve smlouvě zaručil za splnění závazků převzatých jinými osobami v souvislosti se zařizováním záležitosti.
13. Dne 20. 12. 2013 byla mezi žalovanou a S. jako místopředsedou představenstva uzavřena smlouva o výkonu funkce, odkazující na §59 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, podle níž byla žalovaná povinna zaplatit místopředsedovi představenstva odměnu ve výši 8 800 Kč měsíčně.
14. Způsob jednání žalované je v obchodním rejstříku od 8. 11. 2010 zapsán tak, že za společnost jedná samostatně předseda představenstva nebo samostatně každý místopředseda představenstva. Předseda představenstva je oprávněn samostatně rozhodovat o veškerých záležitostech při řízení společnosti, místopředsedové jsou oprávněni samostatně jednat v rámci řízení společnosti o záležitostech, jejichž hodnota nepřesahuje částku 1 milion Kč, toto omezení se netýká rozhodování ve věcech pravidelně se opakujících provozních záležitostí. Za společnost podepisuje samostatně předseda představenstva nebo samostatně místopředseda představenstva v rozsahu svého oprávnění k jednání za společnost. Člen představenstva je oprávněn podepisovat za společnost vždy pouze spolu s předsedou nebo místopředsedou představenstva.
15. Zapsaný způsob jednání jménem žalované koresponduje s článkem 57 a zapsaný způsob podepisování za žalovanou s článkem 58 stanov žalované ze dne 7. 9. 2010, účinných v době podepsání mzdového výměru P. Podle těchto stanov do působnosti valné hromady žalované patřilo schválení řádné nebo mimořádné účetní závěrky a konsolidované účetní závěrky a v zákonem stanovených případech i mezitímní závěrky, rozhodnutí o rozdělení zisku nebo úhradě ztráty a stanovení tantiém, rozhodování o odměňování členů představenstva a dozorčí rady; do působnosti představenstva patřilo předkládání návrhů valné hromadě na schválení účetní závěrky, na rozdělení zisku nebo úhrady ztráty a na stanovení tantiém, rozhodování o odměňování členů představenstva a předkládání účetní závěrky, návrhu na rozdělení zisku nebo úhrady ztráty a stanovení tantiém k přezkoumání a vyjádření; ustanovení o rozdělení zisku byla pojata do článku 51 stanov.
16. Listinou ze dne 7. 9. 2010 označenou jako „jmenování a plná moc“ a předloženou soudu S. předseda představenstva žalované M. W. T. jmenoval S. ředitelem společnosti a současně jej zmocnil k jednání za společnost, tj. k jejímu plnému zastupování před právnickými a fyzickými osobami, státními a jinými orgány, k podávání a podepisování potřebných právních úkonů a k činění všeho potřebného k úspěšnému hájení jejích práv, vždy v rozsahu práv statutárního orgánu společnosti; k tomu odvolací soud poznamenal, že „jen z toho, že tato listina se nenachází v dokumentech žalované, nemůže obstát námitka žalované, že předseda představenstva žalované tuto listinu nepodepsal“.
17. Dne 30. 9. 2011 S. podepsal mzdový výměr, podle něhož zaměstnanci žalované D. P., organizační útvar 3199, k měsíční výplatě s účinností ode dne 1. 10. 2011 byly jako složky mzdy určeny fixní částka 40 000 Kč a 10 000 Kč jako osobní hodnocení v závislosti na plnění operativních úkolů nadřízeného, uvedena byla též roční odměna, která se odvíjela od výše „success fee“ dosaženého poradenskou společností r. c. na základě smlouvy o odborné pomoci. Nárok na roční odměnu byl stanoven ve výši 20 % fakturované částky success fee a byl splatný do jednoho roku od vzniku nároku. Prvním rokem pro případné přiznání roční odměny byl stanoven uzavřený hospodářský rok 2011. Odvolací soud zdůraznil, že při podepisování mzdového výměru se S. označil jako ředitel zřejmě v návaznosti na jmenování ze dne 7. 9. 2010, a jako zavádějící odmítl označení S. jako pracovníka žalobkyně, použité v odvolání.
18. Smlouva o odborné pomoci ze dne 6. 9. 2010 stanovila, že cílová odměna (success fee) je určena z provozního zisku odběratele, který je určen dle struktury měsíční zprávy a je očištěn zejména, ne však výlučně, o vliv prodejů majetku, opravných položek, rezerv a mimořádných nákladů a výnosů (dále jen zisk), který bude dosahován v jednotlivých účetních (hospodářských) obdobích počínaje účetním (hospodářským) obdobím od 1. 10. 2010 do 30. 9. 2011; výše cílové odměny v závislosti na % zisku činila 17,5 %, 25 % nebo 30 %. Dále bylo uvedeno, že takto vyčíslené success fee je navýšeno pevnou částkou ve výši 1 000 000 Kč za dosažení zisku ve výši +/- 0 Kč. Smlouvou o odborné pomoci ze dne 21. 7. 2015 byla výše cílové odměny snížena na 15 % z vypočteného objemu zisku, ujednání o pevné částce již tato smlouva neobsahovala. V prvním hospodářském období, které předcházelo sepsání mzdového výměru, žalovaná žádný zisk nevytvořila. V této souvislosti S. vypověděl, že při podpisu mzdového výměru netušil, že budou odměny tak vysoké, v řádu milionů korun.
19. Pracovní smlouva mezi žalovanou a P. byla uzavřena dne 9. 10. 2010, do té doby byl P. zaměstnancem jediného akcionáře žalované, k němuž přešel od žalované. S problematikou činnosti žalované byl dobře seznámen, pro jeho opětovnou pracovní činnost pro žalovanou jej jako schopného odborníka znalého problematiky žalované společnosti, jehož bylo třeba do budoucna motivovat, vybral S.
20. S odkazem na závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 29 Cdo 5/2012, ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2724/2017, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5278/2016, ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2695/2018, a ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, odvolací soud uvedl, že sdílí pochybnosti soudu prvního stupně, zda je tvrzené protiprávní jednání S. spojované s podpisem mzdového výměru ze dne 30. 9. 2011 přičitatelné žalobkyni. Konstatoval, že tu vedle sebe byl samostatný právní vztah žalované a člena jejího statutárního orgánu S. a samostatný právní vztah žalované se žalobkyní založený smlouvou o odborné pomoci.
21. Odvolací soud navázal konstatováním, že předmětem obou smluv o odborné pomoci byl závazek žalobkyně jako dodavatele poskytnout žalované jako odběrateli odbornou ekonomickou poradenskou a organizační pomoc v oblastech předmětu jejího podnikání odběratele, a to vzhledem k tomu, že odběratel se nenachází v uspokojivé finanční situaci z důvodu nedostatku účinných metod produktivního řízení, absence analytických ekonomických nástrojů a systematického řízení obchodní činnosti neodpovídajícího současnému trhu a výhledu vývoje trhů a má zájem o pomoc při využití svého rozvojového potenciálu. Cílem poskytované pomoci bylo vybudování a optimalizace funkční, stabilní, průhledné a hospodářské struktury odběratele, podporující úspěšnost jeho podnikatelského záměru v reálném tržním prostředí. Uvedeny byly tyto dílčí úkoly: a) komplexní správa včetně přímého řízení společnosti, b) dohled nad všemi nástroji controllingového řízení (měsíční zpráva, týdenní statistika obchodu, technický controlling, likvidita), c) tvorba budgetů odběratele, d) definování a řízení systému obchodu a marketingu, dohled nad cenotvorbou a cenovou politikou odběratele, vytvoření funkční organizační struktury, vytvoření motivačního systému pro management a klíčové pracovníky, vybudování stabilního managementu a spolupráce při tvorbě strategie a vize společnosti. V rámci práv a povinností smluvních stran bylo dohodnuto, že dohled odběratele nad vývojem a stavem společnosti je stanoven prostřednictvím pravomoci statutárních orgánů společnosti, libovolnou průběžnou kontrolou stavu majetku, formálního a ekonomického stavu odběratelem za přítomnosti dodavatele, prostřednictvím controllingových a účetních hospodářských výsledků, včetně stavu plnění XY společnosti, a dále že členové statutárních orgánů a zástupci vlastníka odběratele, kteří nejsou pracovníky dodavatele, se zavazují, že nebudou žádným způsobem bez předchozího souhlasu dodavatele zasahovat do operativního řízení odběratele.
22. Odvolací soud dovodil, že cíle sledovaného uzavřením smluv o odborné pomoci bylo dosaženo, podnikatelská činnost žalované byla zkonsolidována, což se projevilo kladným výsledkem jejího hospodaření a vytvářením zisku. To se promítlo i do vyplacení sjednané cílové odměny žalobkyni, kterou žalovaná bez výhrad hradila, pouze za hospodářský rok 2016 ji zaplatila jen zčásti. Zdůraznil, že povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, jejíž součástí je i dohledová a kontrolní činnost, mají všichni členové představenstva akciové společnosti a jeví se jako nepravděpodobné, že by žalovaná, potažmo ostatní členové jejího představenstva v rámci péče řádného hospodáře po celou dobu trvání smluv o odborné pomoci o předmětném mzdovém výměru nevěděli a dozvěděli se o něm až na podzim roku 2017. Podle jeho názoru se spíše jeví, že žalovaná svůj zvýšený zájem projevila až v době růstu odměn vyplácených P. Uvedl k tomu, že sdílí názor soudu prvního stupně, podle něhož S. byl jako zmocněný (pověřený) člen statutárního orgánu žalované v postavení místopředsedy jejího představenstva v souladu se způsobem jednání a podepisování za společnost, upraveným stanovami a promítnutým do zápisu v obchodním rejstříku, oprávněn předmětný mzdový výměr podepsat a žalovaná tak neprokázala tvrzené protiprávní jednání, a tudíž ani existenci tvrzené škody tím vzniklé.
23. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že žalovaná neprokázala existenci pohledávky vůči žalobkyni, kterou by mohla účinně započíst proti její pohledávce, žalobkyně se proto důvodně domáhá zaplacení dosud neuhrazené části cílové odměny z dosažených hospodářských výsledků roku 2016. Pouze požadovala-li zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně, žádala více, než jí na zákonné sazbě úroků z prodlení ke dni 1. 5. 2017 náleží.
II. Dovolání a vyjádření k němu
24. Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním, a to (jak uvedla) z toho „důvodu“, že napadený rozsudek závisí
- na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (porušení povinnosti vypořádat se s klíčovými námitkami účastníka řízení a porušení práva na spravedlivý proces nesplněním poučovací povinnosti dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu a nezohledněním námitky, kterou žalovaná popřela pravost a správnost dokumentu, z něhož žalobkyně dovozuje vnitřní oprávnění p. S. vystavit mzdový výměr),
- na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla explicitně vyřešena (přičitatelnost protiprávního jednání pomocné osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. a §331 obch. zák., která zastává funkci člena statutárního orgánu v cizí právnické osobě), a
- na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vnitřní oprávnění člena představenstva k učinění právního jednání bez souhlasu většiny členů představenstva).
25. Dovolatelka v prvé řadě prosazuje názor, že řízení je zatíženo vadami, které dosahují ústavně právní intenzity, a z hlediska přípustnosti dovolání odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 233/17.
26. Především vytýká odvolacímu soudu, s odkazem na závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. Ú 1895/14, ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, že se nevypořádal s jejími odvolacími argumenty, které byly pro výsledek řízení klíčové, zejména se nevyjádřil k jejímu tvrzení, že jednání S. je žalobkyni přičitatelné podle §331 obch. zák., a k jejím námitkám, že závěr o oprávněnosti vystavit mzdový výměr vychází z chybného směšování zastupování obchodní společnosti navenek a vnitřního rozhodování o obchodním vedení, že dokument „jmenování a plná moc“ ze dne 7. 9. 2010 nebyl podepsán předsedou jejího představenstva, a i kdyby byl, nemohlo tím dojít k účinné delegaci obchodního vedení.
27. Vedle toho dovolatelka namítá, že odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že neunesla důkazní břemeno stran existence své pohledávky, aniž ji předtím poučil podle §118a občanského soudního řádu, a odchýlil se tak od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5117/2009.
28. V otázce přičitatelnosti jednání S. žalobkyni dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že svůj závěr nijak neodůvodnil. Pro případ, že se s nimi v tomto ohledu ztotožnil, dovolatelka polemizuje s příslušnými úvahami soudu prvního stupně. Argumentuje ve prospěch závěru, že S. při vystavení mzdového výměru vystupoval jako pomocná osoba žalobkyně ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák., přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 796/2017, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012. Současně prosazuje názor, že plnila-li žalobkyně povinnosti ze smlouvy o odborné pomoci prostřednictvím S, odpovídá za porušení jeho smluvní povinnosti také podle §331 obch. zák.
29. Závěr o oprávnění S. k vystavení mzdového výměru má dovolatelka za rozporný s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že směšuje vnitřní rozhodnutí spočívající v přijetí usnesení představenstva na úrovní obchodního vedení a jednání za obchodní společnost navenek (k tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015), a nezohledňuje, že k horizontální delegaci obchodního vedení je třeba souhlasu většiny členů představenstva (k tomu odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2791/2016). Podle jejího názoru ostatně z listiny označené jako „jmenování a plná moc“ nevyplývá, že by S. byl povolán dle vlastního uvážení – bez rozhodnutí představenstva v rámci obchodního vedení – činit za dovolatelku úkony v oblasti pracovního práva.
30. Konečně pak dovolatelka zpochybňuje argument, jímž se odvolací soud vypořádal s popřením pravosti listiny ze dne 7. 9. 2010. Zdůrazňuje, že popření pravosti dokumentu založila na tvrzení, že předseda představenstva tuto listinu nepodepsal, a údajem, že dokument nemá založený ve svém archivu, tuto námitku pouze podpořila. Vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (z níž odkazuje na usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012), podle níž postačí formální popření pravosti či správnosti soukromé listiny účastníkem řízení, aby nastoupilo důkazní břemeno druhého účastníka.
31. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
32. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje přípustnost dovolání. Podle jejího mínění na předložených otázkách napadené rozhodnutí nespočívá, dovolatelka předkládá svou vlastní skutkovou verzi včetně nepřípustných nových tvrzení a k závěru o neexistenci tvrzené škody soudy nižších stupňů nedospěly na základě závěru o neunesení důkazního břemene. Argumentuje ve prospěch názoru, že soudy se náležitě vypořádaly s popřením pravosti a správnosti soukromé listiny. K pověření jednoho z členů představenstva žalobkyně odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, a poukazuje na to, že soudy nižších stupňů dovodily oprávnění předsedy představenstva jmenovat ředitele společnosti z čl. 57 jejích tehdy platných stanov, podle něhož byl předseda představenstva oprávněn samostatně rozhodovat o veškerých záležitostech společnosti. Oprávnění S. mzdový výměr vystavit a podepsat soudy dovodily i z výpisu z obchodního rejstříku a z tehdy platného znění stanov, podle nichž byl místopředseda představenstva oprávněn samostatně jednat v rámci řízení společnosti o záležitostech, jejichž hodnota nepřesahovala 1 milion korun, přičemž toto omezení se netýkalo rozhodování ve věcech pravidelně se opakujících provozních záležitostí a odměňování zaměstnanců je pravidelně se opakující provozní záležitostí.
33. Žalobkyně shrnula, že soudy nižších stupňů dospěly v rámci hodnocení důkazů k závěrům, že S. byl jmenován ředitelem dovolatelky a pověřen jejím obchodním vedením, že jako člen statutárního orgánu dovolatelky v postavení místopředsedy představenstva a v souladu se způsobem jednání a podepisování upravenými jejími stanovami byl oprávněn předmětný mzdový výměr podepsat a že neporušil žádné dovolatelkou vytýkané povinnosti při výkonu funkce místopředsedy představenstva.
34. Žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“).
36. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti.
37. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
38. Na řešení otázky přičitatelnosti protiprávního jednání pomocné (použité) osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. a §331 obch. zák., která zastává funkci člena statutárního orgánu v cizí právnické osobě, napadené rozhodnutí nezávisí. Poznámka odvolacího soudu, jistě poněkud matoucí, protože není zřejmý její smysl, že sdílí pochybnosti soudu prvního stupně stran přičitatelnosti protiprávního jednání S. žalobkyni, není závěrem o tom, že předmětné jednání S. žalobkyni přičitatelné není. Logickým důsledkem takového posouzení by ostatně byl závěr, že žalobkyně z tohoto důvodu za škodu neodpovídá, odvolací soud však takový závěr nevyslovil. Své rozhodnutí založil toliko na závěru, že „žalovaná neprokázala tvrzené protiprávní jednání, a tudíž ani tvrzenou škodu jím vzniklou“. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách).
39. Potom ovšem nemohou založit přípustnost dovolání ty námitky procesních vad ústavněprávního rozměru, které se vztahují právě k otázce přičitatelnosti. I kdyby se odvolací soud takových vad dopustil, nešlo by o vady, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, natož aby jimi bylo dotčeno právo na spravedlivý proces.
40. Obdobně je tomu s námitkou, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jestliže dovolatelce neposkytl poučení podle §118a o. s. ř. Z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že odvolací soud – přes volbu nepříliš šťastné, matoucí formulace – vycházel ze skutkových zjištění, nikoliv ze závěru, že žalovaná stran svých tvrzení neunesla důkazní břemeno. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno, nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle §118a odst. 3 o. s. ř. důvod (srov. například rozsudek ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1630/2013, a judikaturu v něm citovanou).
41. Nejvyšší soud však shledává dovolání přípustným proto, že odvolací soud se při posouzení otázky oprávnění S. k vystavení mzdového výměru a při řešení otázky pravosti soukromé listiny odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu je tedy napadené rozhodnutí otevřeno dovolacímu přezkumu.
IV. Důvodnost dovolání
42. Dovolatelka důvodně vytýká odvolacímu soudu, že nerozlišuje rozhodnutí statutárního orgánu v rámci obchodního vedení akciové společnosti a jednání za akciovou společnost, jestliže se s tvrzením žalované, podle něhož S. vystavil mzdový výměr pro P., aniž by o této otázce rozhodlo v rámci obchodního vedení představenstvo žalované, vypořádává odkazem na způsob, jakým se za dovolatelku podle jejích stanov a podle zápisu v obchodním rejstříku jednalo.
43. Ustanovení §13 odst. 1 obch. zák. stanoví pod rubrikou „Jednání podnikatele“, že je-li podnikatelem fyzická osoba, jedná osobně nebo za ni jedná zástupce. Právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce.
44. Podle §192 odst. 1 věty první obch. zák. představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti a předkládá valné hromadě ke schválení řádnou, mimořádnou a konsolidovanou, popřípadě i mezitímní účetní závěrku a návrh na rozdělení zisku nebo úhradu ztráty v souladu se stanovami společnosti.
45. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce obchodního vedení akciové společnosti byla shrnuta a zčásti pozměněna v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1993/2019, uveřejněném pod číslem 24/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 24/2020“). Nejvyšší soud zde ve vazbě na předchozí judikaturu vyložil, že obchodní vedení představuje jednu z hlavních oblastí působnosti statutárního orgánu akciové společnosti, zahrnující organizování a řízení běžné podnikatelské činnosti společnosti, zejména rozhodování o provozu podniku (závodu) společnosti a s tím souvisejících vnitřních záležitostech společnosti. Pod obchodní vedení společnosti spadá mimo jiné též rozhodování o náboru zaměstnanců, vytváření pracovních úkolů pro zaměstnance a jejich hodnocení, včetně rozhodnutí o výši a formě odměňování zaměstnanců.
46. Již v rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3552/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodování podnikatele je proces vytváření jeho vůle v určité otázce, který se odehrává uvnitř podnikatelského subjektu. Oproti tomu jednáním podnikatele ve smyslu §13 odst. 1 obch. zák. se má na mysli projevení vytvořené vůle (přijatého rozhodnutí) navenek, s cílem přivodit vznik, změnu nebo zánik těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, jde tedy o provádění právních úkonů ve smyslu §34 obč. zák. V R 24/2020 pak Nejvyšší soud shodně uzavřel, že při obchodním vedení jde především o proces vytváření vůle (přičitatelné) společnosti, jež se následně může projevit (a zpravidla projeví) navenek v podobě právního úkonu (právního jednání), jímž je rozhodnutí o obchodním vedení realizováno.
47. Z odlišení rozhodovací činnosti v rámci obchodního vedení akciové společnosti jako interního procesu utváření vůle na straně jedné a jednání za společnost jako projevu takto utvořené vůle na straně druhé vyplývá, že jednání za společnost bez opory v příslušném rozhodnutí v rámci obchodního vedení není v souladu s právem; jednající projevil vůli společnosti, která tu ve skutečnosti nebyla (nebyla utvořena). Též v poměrech zde souzené věci jsou využitelné závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5330/2014, ve vazbě na rozsudek ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1108/2005, podle nichž jakkoliv absence rozhodnutí v rámci obchodního vedení nemá vliv na platnost uzavřené smlouvy, uzavření takové smlouvy bez předchozího rozhodnutí přijatého v souladu s §134 obch. zák. (podle něhož k rozhodnutí o obchodním vedení společnosti, má-li společnost více jednatelů, se vyžaduje souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva jinak) v rámci obchodního vedení lze kvalifikovat jako jednání v rozporu se zákonem a jednatel odpovídá společnosti za škodu tím způsobenou.
48. Vystavení mzdového výměru zaměstnavatelem zaměstnanci je právním úkonem. Závěr odvolacího soudu, podle něhož S. byl oprávněn předmětný mzdový výměr podepsat, dovozený ze stanoveného způsobu jednání za společnost a ze zmocnění obsaženého v listině vystavené předsedou představenstva žalované dne 7. 9. 2010, se vztahuje výlučně k oprávnění S. jednat za společnost („podepsat“ mzdový výměr). O to ale v předmětném sporu vůbec nejde; žalovaná od samého počátku zakládá vzájemnou pohledávku z titulu práva na náhradu škody nikoliv na tvrzení, že S. vystavením mzdového výměru překročil své oprávnění jednat za společnost, nýbrž na tom, že S. vystavil mzdový výměr, aniž by o této otázce rozhodlo v rámci obchodního vedení její představenstvo. Otázkou, zda vystavení mzdového výměru předcházelo odpovídající rozhodnutí v rámci obchodního vedení žalované společnosti, se odvolací soud nezabýval.
49. Odvolací soud tak založil napadené rozhodnutí na řešení jiné otázky než té, která je pro posouzení sporu rozhodná. Úvahy, které v jeho rozhodnutí spatřuje podle svého vyjádření žalobkyně, v něm Nejvyšší soud nenalezl. Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže již z tohoto důvodu obstát, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
50. Vedle toho odvolací soud pochybil též při řešení otázky pravosti soukromé listiny datované dnem 7. 9. 2010 a označené jako „Jmenování a plná moc“.
51. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 14. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1997, pod číslem 22, že na rozdíl od pravé veřejné listiny, ohledně které musí druhý účastník prokázat opak ve smyslu §134 o. s. ř., po formálním popření pravosti a správnosti soukromé listiny (zde pravosti podpisu a správnosti obsahu) druhým účastníkem nastupuje důkazní povinnost a břemeno důkazní účastníka, který listinu k důkazu předložil. Procesně nepříznivé následky toho, že se nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny, potom nese účastník, který takovou listinu předkládá k důkazu. K tomuto závěru, včetně toho, že postačí „formální“ popření, se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, a v dovolatelkou citovaném usnesení ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 947/2012.
52. Jestliže odvolací soud vyšel ze soukromé listiny, kterou na podporu svých tvrzení předložila žalobkyně a jejíž pravost dovolatelka popřela, nikoliv na základě závěru opřeného o výsledky dokazování, že žalobkyni se podařilo prokázat pravost listiny, nýbrž se spokojil s posouzením relevance důvodu, pro který dovolatelka nepovažuje listinu za pravou, pak vyšel implicite z názoru, že je na dovolatelce, aby prokázala, že nejde o pravou listinu, a ve své úvaze postupoval v rozporu s citovanou judikaturou dovolacího soudu. Též v tomto ohledu spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení.
53. Nejvyšší soud v R 24/2020 dovodil, že ačkoliv představenstvo jakožto kolektivní orgán rozhoduje o záležitostech společnosti ve sboru, může obchodním vedením či jeho částí pověřit jednoho z členů představenstva. V takovém případě by pak o záležitostech spadajících do takto svěřené působnosti rozhodoval toliko pověřený člen představenstva. I pro tuto tzv. vnitřní delegaci pak platí, že je-li jeden z členů představenstva pověřen výkonem části obchodního vedení (např. na určitém úseku podnikání společnosti), neztrácí tato činnost povahu obchodního vedení.
54. Ve zde souzené věci proto bude v dalším řízení třeba posoudit, zda došlo v rozhodné době (tj. před vystavením mzdového výměru) k platnému pověření S. obchodním vedením žalované společnosti či jeho částí (v tom případě jakou), a to nejen se zřetelem na stanovy žalované, nýbrž též na základě výkladu obsahu listiny ze dne 7. 9. 2010, bude-li shledána pravou, neboť i její obsah je projevem vůle (zejména významu „jmenování S. ředitelem společnosti“), s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byl tento projev vůle učiněn (srov. §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. a příslušnou judikaturu), mimo jiné též k tomu, z jakých důvodů byl S. jmenován členem a místopředsedou představenstva žalované a co bylo dohodnuto ve smlouvě o odborné pomoci ze dne 6. 9. 2010.
55. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí již ze shora uvedených důvodů, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné, aby se zevrubně zabýval zbývajícími procesními námitkami žalované. V poměrech zde projednávané věci postačí zdůraznit, že bude-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně znovu podáno odvolání, odvolací soud své rozhodnutí tentokrát odůvodní pečlivěji a výslovně se vypořádá s těmi odvolacími námitkami, které se vztahují ke skutečnostem klíčového významu pro rozhodnutí.
56. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části výroku o věci samé z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. zrušil v příslušném rozsahu též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
57. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu