ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.398.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 398/2022-320
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GALLUP ARTERIA MANAGEMENT SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ SPÓŁKA KOMANDYTOWA , se sídlem ul. Stawki 2a, 00-193 Warszawa, Polská republika, číslo reg.: 191913991, č. DIČ/NIP: 5862021267, zastoupené Mgr. Tomášem Ondruchem, advokátem se sídlem Moskevská 1440/24, 736 01 Havířov, proti žalované R. l. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Štěpánem Holubem advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, 186 00 Praha 8, o zaplacení 51 054 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 65/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 19 Co 165/2021-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 698 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 6. 2021, č. j. 19 Co 165/2021 – 234, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 23. 3. 2021, č. j. 27 C 65/2020-147, jehož výrokem I. byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty pro podání vyjádření ve věci samé podle §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) uložené žalované v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2020, č. j. 27 C 65/2020-70, a jehož výrokem II. byl zamítnut návrh na zrušení rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2020, č. j. 27 C 65/2020-74.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal u žalované důvody pro prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření podle §114b o. s. ř., tvrzené v jejím návrhu ze dne 23. 12. 2020, a návrhu z téhož dne na zrušení cit. rozsudku pro uznání, jelikož žalovaná nenaplnila podmínky pro postup podle §2 odst. 4 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, účinného od 24. 4. 2020 (dále jen „lex covid“), podle něhož zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř. z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a zrušení rozsudku pro uznání. Oba soudy uvedený závěr učinily na základě zjištění, že usnesením ze dne 20. 8. 2020, č. j. 27 C 65/2020-70, soud prvního stupně vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě podle §114b o. s. ř. ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení usnesení, výzva byla žalované dodána do datové schránky 21. 8. 2020 a doručena fikcí dne 31. 8. 2020; lhůta k vyjádření uplynula dne 30. 9. 2020. Protože žalovaná v uvedené lhůtě, jakožto lhůtě procesní a soudcovské, na výzvu nereagovala, vydal soud prvního stupně rozsudek pro uznání, který byl dodán do datové schránky žalované dne 30. 10. 2020, přičemž fikce jeho doručení nastala 9. 11. 2020 a právní moc 25. 11. 2020, vykonatelnost pak 1. 12. 2020. Oba soudy vyšly ze závěru, že v období běhu lhůty k vyjádření se k žalobě nebylo platné žádné mimořádné opatření, které by členovi statutárního orgánu žalované (kterým byl od 4. 5. 2020 V. R., jako nově jmenovaný předseda představenstva žalované - podle zápisu z jednání valné hromady ze dne 4. 5. 2020), bránilo ve výkonu funkce, zakazovalo či omezovalo výkon práce (nouzový stav platil v České republice v době od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a dále od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021). Ze stejného důvodu považoval soud za nerozhodné, že nově jmenovaný předseda představenstva žalované si nevyzvedl nové přihlašovací údaje k datové schránce, odůvodněné žalovanou tím, že její nový předseda představenstva je z hlediska možné nákazy virem covid-19 osobou rizikové skupiny pro jeho věk (65 let) a zdravotní stav (vysoký krevní tlak a zvýšený cholesterol), a že z obav z nákazy koronavirem proto nedocházel do sídla žalované a zdržoval se mimo své bydliště. Argumentovala-li žalovaná, že vzhledem k riziku možné nákazy zaměstnanců rozhodla vnitřním předpisem ze dne 16. 3. 2020 o převodu převážné části svého personálu na práci z domova, odvolací soud k tomu uvedl, že pro zaměstnavatele platila podle krizových opatření (č. 126/2020 a č. 1334/2020) pouze doporučení využívat ve vztahu k zaměstnancům práci z domova a navíc jen pro období od 24. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a od 18. 12. 2020 do 14. 2. 2021, tedy nikoliv pro období, kdy plynula žalované lhůta daná výzvou soudu pro vyjádření se k žalobě. Odvolací soud konstatoval, že ustanovení §2 odst. 4 lex covid se nevztahuje na zavedená interní mimořádná opatření. Nebránilo-li tedy žalované splnění výzvy soudu ke kvalifikovanému vyjádření se žádné mimořádné opatření, resp. tvrzený důvod spočívající v široké sociální izolaci odůvodněné zdravotními riziky, ztotožnil se odvolací soud se zamítnutím návrhů žalované soudem prvního stupně, neboť bylo na žalované, aby zajistila vyzvedávání korespondence z datové schránky a nesla tak případné následky své pasivity a nečinnosti předsedy představenstva při doručování. Odvolací soud zdůraznil, že bylo povinností žalované, jako řádného hospodáře, aby společnost nebyla nečinností v zajištění doručování paralyzována na několik měsíců.
K námitce žalované, že soud se měl současně zabývat prominutím lhůty k zmeškání úkonu podle §58 o. s. ř. odvolací soud uvedl, že lhůta k vyjádření se k žalobě podle §114b o. s. ř. je soudcovskou lhůtou, přičemž postup podle uvedeného ustanovení o. s. ř. je možný pouze v případě zákonné lhůty, nikoliv soudcovské (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009).
Odvolací soud z uvedených důvodů proto potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 19 Co 165/2021 – 234, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky výkladu a aplikace §2 odst. 4 lex covid, resp. otázky prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření podle §114b o. s. ř., jestliže omluvitelný důvod, ztěžující účastnici úkon učinit, byl v přímé příčinné souvislosti s nouzovým stavem a mimořádnými opatřeními ve smyslu §1 lex covid.
Dovolatelka zároveň spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené usnesení spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázky posouzení omluvitelnosti vážného důvodu, pro který není možné se k věci na základě kvalifikované výzvy písemně vyjádřit. Poukazuje na to, že zatímco odvolací soud v napadeném usnesení podpořil svůj závěr o potvrzení zamítnutí návrhů žalované odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009, s tím, že lhůta k vyjádření k žalobě podle §114b o. s. ř. je soudcovskou lhůtou a postup podle §58 o. s. ř. je možný pouze v případě zákonné lhůty, nikoliv soudcovské, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, podle dovolatelky vyplývá, že fikce uznání nároku nenastane, pokud žalovaný na výzvu nezareaguje včas z vážného důvodu (§114b odst. 5 o. s. ř.), a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2895/2010, vyplývá, že při posouzení vážného důvodu, který žalovanému zabránil ve včasné reakci na výzvu, se přiměřeně využije §58 odst. 1 o. s. ř. Konstatoval-li odvolací soud, že na daný případ nelze použít obecné úpravy ohledně zmeškání lhůty, protože lhůta podle §114b o. s. ř. je lhůtou soudcovskou, odchýlil se podle dovolatelky od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2895/2010. Žalovaná má za to, že na posouzení existence vážného důvodu pro podání výzvy podle §114 b o. s. ř. lze aplikovat obecné ustanovení §58 o. s. ř. minimálně přiměřeně i v daném případě. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009, není pro danou věc podle dovolatelky přiléhavé. Dovolatelka závěrem zdůraznila, že bez ohledu na možnou aplikaci lex covid, je v posuzovaném případě dána přímá souvislost s mimořádnými opatřeními a pandemií ve smyslu §2 odst. 4 lex covid a odvolací soud nesprávně právně posoudil možnost použití obecné úpravy ohledně zmeškání lhůty z důvodu existence vážného a objektivního důvodu ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř., a to zejména s přihlédnutím ke stávající judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2895/2010), od níž se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť má za to, že soudy postupovaly zcela v souladu se zákonem a dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Argumenty žalované považuje za zcela účelové, úmyslně překrucující fakta, aby odůvodnila zanedbání svých základních povinností v podobě otevírání datové schránky. Žalobkyně poukazuje na to, že za situace, kdy se žalovaná dovolává ochrany svých zaměstnanců před nákazou covid-19 i letních měsících podle vnitřního předpisu, a to včetně předsedy představenstva, tedy v období, kdy již nebyla vládou vyhlášená žádná mimořádná opatření omezující pohyb osob v souvislosti s možnou nákazou covid -19, byl naopak předseda představenstva V. R. schopen se účastnit dne 4. 5. 2020 valné hromady žalované společnosti, tedy v době vyhlášeného nouzového stavu.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné z žádné dovolatelkou vymezené přípustnosti dovolání.
Formuluje-li dovolatelka otázku procesního práva, která podle jejího názoru dosud nebyla vyřešena, a tu staví na vlastním závěru, že jí uvedený důvod, pro něž zmeškala lhůtu pro podání vyjádření podle §114b o. s. ř., je důvodem omluvitelným, staví tuto otázku na vlastním hodnocení soudy zjištěných okolností dané věci. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalované v období běhu lhůty k vyjádření se k žalobě na výzvu soudu nebránil v učinění předmětného úkonu žádný jí tvrzený důvod spočívající v široké sociální izolaci, odůvodněný zdravotními riziky a věkem určitých osob, mezi něž zařadila i svého předsedy představenstva, osoby ve věku 65 let se zdravotními riziky. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že ani vyhlášený nouzový stav a ani dokonce vládou nařízený omezený volný pohyb osob nebránil tzv. rizikovým osobám z důvodu jejich věku, vyzvedávat si doručované písemnosti, a to jak prostřednictvím poštovních služeb, tak prostřednictvím datových schránek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 640/2021, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani věk 70 let, osoby, která zastupuje účastníka, nemá ve vztahu k prominutí zmeškání lhůty k učinění úkonu žádnou relevanci. Povinností takové osoby je jednat s odbornou péčí, pečlivostí a nečiní-li tak, jde to k tíži zastoupeného účastníka). K možnosti plnit povinnosti zástupce právnické osoby a též osoby pověřené k přístupu do datové schránky i mimo sídlo pracoviště srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1780/2021 a ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2219/2021 – dostupných na www.nsoud.cz .). Má-li dovolatelka za to, že dovolací soud dosud neřešil otázku prominutí zmeškání lhůty k učinění právního úkonu, který nebyl (z omluvitelného důvodu) učiněn v přímé souvislosti s nouzovým stavem a mimořádnými opatřeními ve smyslu §1 lex covid, je možno v této souvislosti poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3798/2020, a usnesení ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2219/2021 – dostupných na www.nsoud.cz , podle nichž má účastník povinnost tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla na jeho možnost provést zmeškaný úkon zásadní dopad. Prokázání takové skutečnosti však ze zjištěných okolností obou soudů nevyplývá. Navíc, přijal-li Nejvyšší soud ve výše cit. rozhodnutích právní názor, že ani mimořádná opatření vyhlášená k zabránění šíření nákazy covid-19 nebránila tzv. rizikovým skupinám osob (z důvodu jejich věku a zdravotního stavu) činit úkony spojené s vyzvedáváním si doručovaných písemností, dopadá uvedený závěr Nejvyššího soudu tím spíše na období, kdy nebyla vyhlášená vládou žádná mimořádná opatření související s možnou nákazou covid-19. Nelze tedy dospěl k závěru, že by dovolatelkou formulovaná otázka, označená jako procesní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je-li jednak založena na jiném závěru hodnocení zjištěných okolností, než k jakému dospěl odvolací soud, a jednak se jedná o otázku, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a odvolací soud rozhodl v souladu se závěry výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil dovolatelce ani v tom, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné též proto, že Nejvyšší soud rozdílně rozhoduje o otázce posouzení omluvitelnosti vážného důvodu, pro který není možné se k věci na základě kvalifikované výzvy písemně vyjádřit. Dovolací soud konstantně zastává právní názor, že lhůta stanovená ve výzvě podle §114b odst. 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou a že zmeškání soudcovské lhůty nelze prominout postupem podle §58 o. s. ř. Skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných důvodů, posoudí soud až v řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009, a ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 3/2015 - dostupných na www.nsoud.cz .). Nejvyšší soud nerozhoduje rozdílně od závěrů v dovolatelkou poukazovaných rozsudcích ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004 a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2895/2010 (dostupných na www.nsoud.cz ), neboť v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud nijak nepopřel svůj právní názor, že lhůta stanovená ve výzvě podle §114b odst. 2 o. s. ř. je lhůtou soudcovskou a že zmeškání soudcovské lhůty nelze prominout postupem podle §58 o. s. ř. Tato rozhodnutí ani neobsahují žádnou zmínku o přiměřeném použití §58 o. s. ř., jak žalovaná v dovolání argumentuje.
Nelze rovněž dospět k závěru, že odvolací soud se odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2895/2010, ohledně posouzení vážnosti důvodu, který účastníkovi zabránil ve včasné reakci na výzvu soudu, když v uvedeném rozhodnutí byly posuzovány jiné okolnosti, které bránily žalovanému, aby alespoň ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření soudu sdělil, že u něj nastal závažný důvod, který mu bránil reagovat na výzvu soudu k podání vyjádření. Vážnost důvodů, pro něž žalovaný včas nepodal vyjádření se k věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil, vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2401/2017 – dostupném na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalované pro řešení otázky, kterou dovolatelka označila za právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též otázky, která podle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a rovněž otázky, která je podle dovolatelky dovolacím soudem rozhodována rozdílně, není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 4. 3. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu