ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.436.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 436/2022-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce B. B. , nar. XY, bytem a sídlem podnikání XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 559/28, 120 00 Praha 2, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem Plzeňská 16/3217, 150 00 Praha 5, IČO 46678468, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem Márova 2806/10, 155 00 Praha 5, o zaplacení 2 295 536 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 47/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 4 Cmo191/2020-436, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 538 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 9. 2021, č. j. 4 Cmo 191/2020-436, výrokem I potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 28. 7. 2020, č. j. 52 Cm 47/2012-370, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2020, č. j. 52 Cm 47/2012-392, v napadeném výroku III., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 2 295 536 spolu se zákonnými úroky z prodlení od 6. 5. 20210 do zaplacení; výrokem II konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně, ve znění opravného usnesení, zůstává nedotčen ve výroku I. (zamítnutí žaloby co do částky 506 225 Kč s příslušenstvím) a ve výroku II. (zamítnutí žaloby o zaplacení úroků z prodlení jednotlivých požadovaných částek za období do 5. 5. 2010); výrokem III a IV rozhodl o náhradě nákladů řízení, které je žalovaná povinna zaplatit žalobci.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který posoudil uplatněný nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť stejně jako soud prvního stupně vzal za prokázané (Protokol o dokončení stavebních prací ze dne 8. 12. 2009, obsah parafovaného Dodatku č. 1 smlouvy o dílo ze dne 12. 11. 2008), že žalobce ve prospěch žalované provedl práce mimo rámec smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky ze dne12. 11. 2008, a to bez právního důvodu, jestliže Dodatek č. 1 ze dne 15. 6. 2009 předmětné smlouvy, vymezující výstavbu podchodu (mimo rámec uzavřené smlouvy), byl pouze parafován žalobcem a za žalovanou stavbyvedoucím a nebyl platně podepsán smluvními stranami. Při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, z obsahu zápisu jednání účastníků ze dne 5. 5. 2010, v němž osoba oprávněná jednat za žalovanou podle §15 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nabídla žalobci, že žalovaná v rámci vypořádání náhrady za provedené práce v její prospěch, mimo rozsah smlouvy o dílo, zaplatí částku 2 504 2018 Kč. Vzhledem k tomu, že o částku 208 682 Kč byla část fakturace č. 09/1/30 vzata žalobcem zpět, určily oba soudy shodně výši peněžité náhrady, kterou je žalovaná z titulu bezdůvodného obohacení povinna žalobci zaplatit, na částku 2 295 536 Kč. Zároveň odvolací soud nepřisvědčil důvodům obrany žalované o započtení jejího nároku na smluvní pokutu z důvodu prodlení s provedením díla proti uplatněné pohledávce, neboť výkon takového práva by byl podle odvolacího soudu v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák. a v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák.
Proti výroku I, III a IV rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka má za to, že žalobce neprokázal, že všechny práce, jejichž zaplacení se domáhá, skutečně provedl, poukazuje i na rozpory ve fakturaci s ohledem na skutečné provedení prací. Za této situace žalovaná předpokládala, že soud nárok žalobce zamítne pro neunesení důkazního břemene. I kdyby bylo možno část plnění žalobce posuzovat jako bezdůvodné obohacení žalované, dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který shodně se soudem prvního stupně dovodil určení rozsahu bezdůvodného obohacení pouze ze záznamu z jednání ze dne 5. 5. 2010, obsahující nabídku žalované k narovnání, bez tohoto, že by poučil žalovanou o konkrétních důvodech hrozící prohry ve sporu pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, a to nikoli pouze odkazem na §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Rozhodnutí soudu považuje dovolatelka za překvapivé, jestliže ji nebyla poskytnuta možnost doplnit tvrzení či chybějící důkazy, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3562/2008. Oběma soudům dovolatelka dále vytýká, že se zcela odmítly zabývat její kompenzační námitkou, nezohlednily duplicitu nároků účastníků (u žalované nárok na smluvní pokutu) a nesprávně posoudily možné snížení uplatněného nároku žalobce. Závěrem dovolatelka vznesla námitky i k rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání žalované nesplňuje náležitosti pro podání dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalovaná nijak v dovolání nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje jeho přípustnost. Dovolatelka v dovolání pouze rekapituluje průběh řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, procesní průběh těchto řízení podrobuje kritice, brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu učiněným na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování, k němuž uvádí své výhrady a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatelka nevymezila, tudíž nedostála požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Žalovaná v dovolání nevymezila ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem řešení dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Namítá-li dovolatelka v dovolání nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (napadený výrok I odvolacího soudu), je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Námitkami k nesprávnému právnímu posouzení je vymezen jen důvod dovolání, nikoliv přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky týkající se vadného poučení, nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a překvapivosti rozhodnutí (byť v tomto případě s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu) směřují do konkrétních vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
K dovolání žalované v části, jíž brojí proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je namístě konstatovat, že dovolání není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobce domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 25. 2. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu