ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.550.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 550/2022-222
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ARBYD CZ s.r.o. , se sídlem Chotíkov 388, PSČ 330 17, IČO 26339269, zastoupené Mgr. Lubomírem Tolarem, advokátem se sídlem Lochotínská 1108/18, 301 00 Plzeň, proti žalované HOUFEK a.s. , se sídlem 5. května 797, 582 82 Golčův Jeníkov, IČO 27523543, zastoupené JUDr. Ondřejem Málkem, advokátem se sídlem Horní 6, 580 01 Havlíčkův Brod, o zaplacení 214 433,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 108 C 34/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2021, č. j. 47 Co 172/2021-207, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá vrácení části zaplacené kupní ceny za formátovací pilu, neboť po dohodnutém odstoupení od kupní smlouvy žalovaná vrátila žalobkyni ze zaplacené kupní ceny ve výši 402 397,60 Kč pouze částku 187 963,87 Kč a zbývající část kupní ceny ve výši 214 433,73 Kč odmítla žalovaná žalobkyni zaplatit s tím, že si proti této pohledávce započetla svoji pohledávku ve výši 3. splátky kupní ceny, nezaplacenou žalobkyní za dodané CNC obráběcí centrum.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 47 Co 172/2021-207, výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2021, č. j. 108 C 34/2019-145, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 214 433,73 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky za dobu od 11. 9. 2019 do zaplacení a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 132 438 Kč; výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení části kupní ceny za formátovací pilu ve výši 214 433,73 Kč, jestliže od kupní smlouvy bylo žalobkyní po právu odstoupeno a žalovaná tuto část zaplacené kupní ceny žalobkyni nevrátila. Za neodůvodněné považoval ve shodě se soudem prvního stupně tvrzení žalované, že uplatněná pohledávka žalobkyně zanikla započtením pohledávky žalované vůči žalobou uplatněné pohledávce, specifikované jako doplatek kupní ceny (3. části kupní ceny) za dodané CNC obráběcí centrum. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala splnění ani jedné ze tří sjednaných podmínek pro zaplacení 3. části dohodnuté ceny ve výši 10 % z celkové ceny CNC obráběcího centra (dále též „stroj“), kterými byly podle ústně uzavřené smlouvy, jejíž obsah odpovídal písemnému návrhu kupní smlouvy ze dne 5. 7. 2021, montáž stroje, zaškolení a podpis předávacího protokolu. Odvolací soud konstatoval, že žalovaná nesporovala, že ústně uzavřená smlouva v této části odpovídala písemnému návrhu smlouvy. Odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012 a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, vyšel při právním posouzení věci z právního názoru Nejvyššího soudu, že podpis předávacího protokolu představuje hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla, pokud si tak účastníci ve smlouvě sjednají. Nadto podle odvolacího soudu žalovaná neprokázala, že předala stroj řádně a bez vad, jestliže ze zápisu z testování stroje ze dne 21. 11. 2019, podepsaného za žalovanou D. D., aplikačním technikem CNC technologií a strojů, vyplynulo, že „stroj není k datu 21. 11. 2019 připraven k výrobě a předání firmě ARBYD CZ s. r. o.“, a vyplynulo-li z výpovědi svědka D. D., že došlo ke změně softwaru, předmětný stroj neplnil žalobkyní požadované funkce, a proto nemohla být žalobkyni předvedena požadovaná funkce stroje.
Odvolací soud s ohledem na uvedená skutková zjištění uzavřel, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, bylo-li žalované uloženo vrátit žalobkyni žalobou požadovanou částku za nevrácenou část zaplacené ceny za dodanou formátovací pilu, neprokázala-li žalovaná, že došlo k zániku této pohledávky započtením.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, než byla v minulosti dovolacím soudem vyřešena, a to otázky existence podepsaného předávacího protokolu jako hmotněprávní podmínky vzniku nároku na doplatek kupní ceny. Poukazuje na to, že od doby, kdy dovolací soud rozhodoval o uvedené otázce, došlo ke změně právní úpravy, která tuto otázku řeší, a to v tom směru, že nabytím zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a zrušením zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) se snížil požadavek na formální hledisko právního jednání, kdy nová právní úprava dokonce umožnila změnu obsahu písemné formy dohody i právním jednáním v ústní nebo konkludentní formě. Má za to, že s ohledem na §2087 a §2088 o. z. prokázala splnění svých povinností plynoucí ze smlouvy, jejímž předmětem byla dodávka stroje žalobkyni. Je přesvědčena, že tím, že stroj dodala do místa plnění a předvedla pracovníkovi žalobkyně, splnila podmínku pro nárok na zaplacení doplatku sjednané ceny za dodaný stroj a následné započtení své pohledávky proti pohledávce žalobkyně.
Dovolatelka považuje dovolání za přípustné též proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky „řádného“ předání předmětu plnění, jako podmínky pro nárok na zaplacení kupní ceny, když o. z. (§2079, §2118) stanoví, že kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu, neuvádí však nic o tom, že by se mělo jednat o řádné plnění. V této souvislosti poukázala na ustanovení §2108 o. z., které umožňuje reagovat na vady dodaného předmětu plnění tak, že je sice právem kupujícího nezaplacení části kupní ceny, ale až poté, co kupující řádně vytkne vady, k čemž však v daném případě nedošlo.
Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod pro změnu ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky existence podepsaného předávacího protokolu jako hmotněprávní podmínky vzniku nároku na zaplacení sjednané smluvní ceny, je-li mezi smluvními stranami sjednán protokolární způsob předání plnění, a to ani po přijetí nového zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3345/2018, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2021, dospěl k závěru, že i po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je nadále použitelná judikatura, podle níž existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla, je-li ve smlouvě specifikován způsob předání díla tak, že jde o protokolární předání. Nejvyšší soud řešil otázku nároku na zaplacení ceny díla podle smlouvy sjednané v roce 2018, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, i v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3505/2021, kdy dospěl k závěru, že pokud si smluvní strany sjednají způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž je vázán vznik nároku na zaplacení ceny díla, může dojít pouze takto dohodnutým způsobem. Uvedené právní závěry Nejvyššího soudu dopadají i na nyní posuzovanou věc, kdy byla mezi účastnicemi uzavřena smlouva, v níž bylo mimo jiné dohodnuto, že doplatek ceny za dodaný stroj (3. splátka) bude uhrazen na základě montáže, zaškolení a podpisu předávacího protokolu, tedy budou-li splněny všechny tyto sjednané podmínky. Pokud by bylo možno přisvědčit žalované, že nový občanský zákoník opustil důraz na formální hledisko projevu vůle, nelze přitom současně pominout zásadu autonomie vůle a svobodného individuálního jednání smluvních stran garantovanou zákonem č. 23/1991 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (čl. 2 odst. 3). Smluvním stranám právní úprava nebrání využít neformálního předání plnění, ale pokud si smluvní strany dohodnou protokolární předání plnění, jehož naplnění je podmínkou pro zaplacení sjednané ceny, avšak k protokolárnímu předání nedojde, není naplněna hmotněprávní podmínka zaplacení sjednané ceny, jak odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovodil, a pro jejíž změnu dovolací soud neshledal důvod.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovolatelkou vymezenou přípustností dovolání pro řešení otázky hmotného práva, která podle ní v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky „řádného“ předání předmětu koupě, jako podmínky pro nárok na zaplacení kupní ceny. Dovolatelka v této souvislosti poukázala na ustanovení §2079 a §2118 o. z. a zdůraznila, že tato neuvádí nic o tom, že by se při odevzdání předmětu smlouvy kupujícímu mělo jednat o „řádné“ plnění. Zároveň poukázala na ustanovení §2108 o. z., které umožňuje reagovat na vady dodaného předmětu plnění tak, že je sice právem kupujícího nezaplacení části kupní ceny, ale až poté, co kupující řádně vytkne vady, k čemž však v daném případě nedošlo.
Nutno konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení významu řádného předání nebo dokonce na posuzování nároku z titulu odpovědnosti za vady, ale na posouzení splnění dohodnutých podmínek pro doplatek sjednané ceny, resp. na zjištění existence pohledávky, kterou měla žalovaná použít k započtení vůči uplatněné pohledávce žalobkyně. Je namístě připomenout, že Nejvyšší soud se již opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018, či rozsudek ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 658/2020 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ), kdy přijal závěr, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Dovolatelkou formulovaná otázka, označená jako otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, na jejímž řešení ale odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není podle §237 o. s. ř. přípustné a podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 3. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu