ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.611.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 611/2022-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně BÄREN Energie s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Nové Město, Opletalova 1015/55, identifikační číslo osoby 24261491, zastoupené Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované inReality Prague & partners, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Kubelíkova 698/15, identifikační číslo osoby 27575276, zastoupené Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 135/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 28 Co 224/2021-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Kadlece.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vrácení částky 200 000 Kč s příslušenstvím představující část kupní ceny za bytovou jednotku č. 188/2016 a za spoluvlastnický podíl na společné části bytového domu č. p. 188 a na pozemku par. č. 1922/2, to vše v k. ú. Žižkov, obec Praha. Žalovaná se bránila tvrzením, že proti částce 200 000 Kč započetla svou pohledávku na smluvní pokutu, neboť žalobkyně nesložila do 20 dnů po uzavření kupní smlouvy dne 4. 4. 2019 zbývající část kupní ceny ve výši 5 900 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 19 C 135/2020-76, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 22. 4. 2021, č. j. 19 C 135/2020-79, zamítl žalobu na zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a 1 200 Kč jako nákladů spojených s uplatněním pohledávky (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Soud prvního stupně po provedeném dokazování konstatoval, že dne 4. 4. 2019 uzavřela žalobkyně se společností VASILIX company s.r.o. (dále „prodávající“), za účasti žalované jako vedlejšího účastníka, smlouvu o koupi bytové jednotky č. 188/2016 a spoluvlastnického podílu na společné části bytového domu č. p. 188 a na pozemku par. č. 1922/2, to vše v k. ú. Žižkov, obec Praha, za cenu 6 100 000 Kč. Na základě uvedené smlouvy měla žalobkyně uhradit prodávající částku 200 000 Kč před podpisem smlouvy na účet žalované, druhou část kupní ceny ve výši 5 900 000 Kč měla žalobkyně uhradit do 20 dnů od uzavření smlouvy. Protože se tak nestalo, prodávající a žalovaná od kupní smlouvy odstoupily. Dle čl. VI odst. 3 věta druhá kupní smlouvy pak vznikl žalované a prodávající nárok na smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč; z této částky náleželo 50 % žalované a 50 % prodávající.
Po právní stránce soud uvedl, že žalovaná a prodávající jednostranně započetly ve smyslu §1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), svou pohledávku za žalobkyní představující smluvní pokutu ve výši 200 000 Kč proti pohledávce žalobkyně za žalovanou a prodávající spočívající ve vrácení části kupní ceny ve výši 200 000 Kč, čímž došlo k zániku obou pohledávek. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobu zamítl.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a ve stručnosti uvedl skutková zjištění týkající se kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2019.
Z hlediska právního posouzení se odvolací soud nejprve ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila smluvní ujednání, neboť nezaplatila ve stanovené lhůtě druhou část kupní ceny podle již uzavřené kupní smlouvy a žalované a prodávající vznikl nárok na smluvní pokutu dle čl. VI. odst. 3 věta druhá kupní smlouvy ve výši 200 000 Kč. Prodávající pak byla oprávněna od kupní smlouvy odstoupit, čímž byla smlouva od počátku zrušena. Odvolací soud také přitakal soudu prvního stupně co do závěru o jednostranném zápočtu pohledávek prodávající a žalované (na smluvní pokutu) proti pohledávce žalobkyně (na vrácení části kupní ceny). Odvolací soud dále nepovažoval za relevantní odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3448/2012, neboť se týkal nároku z rezervační smlouvy, kdežto v předmětné věci došlo k uzavření kupní smlouvy. Tvrzení žalobkyně, že svoji smluvní povinnost plynoucí z kupní smlouvy porušila pouze ve vztahu k prodávající, nikoliv vůči žalované, pak podle odvolacího soudu neodpovídalo obsahu smluvních ujednání. Odvolací soud poté rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, v němž k dovolacímu přezkumu předložila otázku, „zda si může smluvní pokutu nárokovat ta strana smlouvy, vůči které nebyla porušena žádná smluvní povinnost“. Konkrétně pak žalobkyně uvedla, že žalovaná neměla nárok na smluvní pokutu, neboť vystupovala v kupní smlouvě jen jako vedlejší účastník a fakticky byla jako realitní kancelář pouhým zprostředkovatelem kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2019. Žalobkyně poté zopakovala, že žádnou smluvní povinnost vůči žalované neporušila a že žalovaná nevystupovala ani jako zástupce prodávající, tudíž si nemohla smluvní pokutu ponechat a započíst. Žalobkyně v této souvislosti také uvedla, že ujednání o smluvní pokutě bylo ze strany žalované neplatné, přitom odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3448/2012, jehož závěry bylo možné analogicky použít i na danou situaci. Žalobkyně následně namítala, že odvolací soud se ve svém odůvodnění omezil pouze na zopakování závěrů soudu prvního stupně a nijak se nevypořádal s argumentací žalobkyně. Žalobkyně v závěru dovolání poté navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že uvedená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobkyně ji formulovala účelově v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu; přitom ta nelze v dovolání úspěšně zpochybnit. Ztotožnila se také s právními závěry odvolacího soudu, a závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda si mohla žalovaná nárokovat smluvní pokutu, i když vůči ní žalobkyně neporušila žádnou povinnost, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu. Uplatnění institutu utvrzení dluhu nebrání skutečnost, že si strany v článku VI. odst. 3 věta druhá a třetí kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2019 ujednaly, že pokud žalobkyně nesloží do 20 kalendářních dnů od uzavření kupní smlouvy částku 5 900 000 Kč, pak již zaplacená část kupní ceny ve výši 200 000 Kč propadne ve prospěch žalované a prodávající jako "smluvní pokuta", a to v rozdělení 50 % pro žalovanou a 50 % pro prodávající (viz čl. VI. odst. 3 věta třetí). Ujednají-li si strany, že dlužník zaplatí věřiteli určitou částku pro případ, že nastane skutečnost, která nepředstavuje porušení smluvní povinnosti dlužníka (zde žalobkyně vůči žalované), nepůjde o smluvní pokutu, nýbrž – podle okolností – o ujednání o odstupném, případně o ujednání nepojmenované smluvní klauzule utvrzující dluh (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3279/2020). Lze tak uzavřít, že smluvním stranám kupní smlouvy nic nebránilo utvrdit povinnost žalobkyně způsobem, jak učinily v článku čl. VI. odst. 3 kupní smlouvy.
Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3448/2012, dle něhož nelze zajistit závazek účastníka rezervační smlouvy nebo smlouvy o zprostředkování uzavřít s třetí osobou zprostředkovávanou smlouvu, pakliže není účastníkem těchto smluv rovněž třetí osoba, pak není pro projednání a rozhodnutí v této věci přiléhavý. Jak totiž vyplývá z uzavřené kupní smlouvy, žalovaná účastníkem smlouvy (tedy jednou ze smluvních stran) byla.
K namítané vadě řízení, že se odvolací soud se ve svém odůvodnění omezil pouze na zopakování závěrů soudu prvního stupně a nijak se nevypořádal s argumentací žalobkyně, může dovolací soud přihlédnout tehdy, pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což v tomto případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu