ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.659.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 659/2022-189
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce M. S. , narozeného XY, se sídlem v XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Tyršova 1434/4, PSČ 405 02, proti žalovanému M. H. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká 149/4, PSČ 460 10, o zaplacení 64 576 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 227/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 95 Co 121/2021-146, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 95 Co 121/2021-146, se ve výroku I v rozsahu, v jakém byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se zamítá, a ve výrocích II a III ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 5. 2021, č. j. 14 C 227/2017-116, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 62 076 Kč s příslušenstvím; dále žalobu co do částky 2 500 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobce jako zhotovitel a žalovaný jako objednatel spolu uzavřeli dne 17. 5. 2015 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení zastřešení nad bytovkou na klíč – XY. V části „termíny provedení díla“ si strany mimo jiné sjednaly, že „dílo se považuje za dokončené v termínu podepsání předávacího protokolu o převzetí díla objednatelem. Dílo musí být prosto vad a nedodělků.“ V části „ostatní ujednaní“ bylo ujednáno, že „pro případ prodlení v dodání díla se sjednává smluvní pokuta ve výši 0,5% z ceny díla za každý den prodlení“, dále že „smluvní pokuty jsou splatné do 14 dnů od okamžiku uplatnění smluvní stranou.“ Dne 17. 6. 2015 žalobce a paní H. jako zástupkyně žalovaného podepsali předávací protokol o převzetí díla, v němž nebyly uvedeny žádné vady díla, a při převzetí nebyl vypracován ani samostatný list, který měl případné vady specifikovat. Při převzetí však dílo mělo přinejmenším vadu spočívající ve špatném vyspádování okapu; existence dalších vad byla sporná. Žalovaný udělil paní H. plnou moc k zastupování při vyřizování administrativních a technických záležitostí týkajících se nemovitostí na XY. Dílo (ve stavu, v jakém bylo předáno) bylo dokončeno v den předání (17. 6. 2015), což vyplynulo z výpovědi žalobce, který uvedl, že dílo dokončovali určitě v den, kdy dílo předávali, že s paní H. byli domluveni, že druhý den dílo dokončí a rovnou předá. Následně se žalobce s žalovaným a paní H. setkal dne 7. 8. 2015, kdy na místě odstraňoval uvedenou vadu a dělal další, dodatečně sjednané práce, které již byly nad rámec předmětné smlouvy o dílo. Mezi účastníky bylo sporné, zda na této schůzce uplatnil žalovaný vůči žalobci smluvní pokutu; soud dospěl na základě zápisu ze dne 7. 8. 2015 k závěru, že smluvní pokuta na této schůzce uplatněna byla.
Při právním posouzení soud prvního stupně dospěl k tomu, že smlouva obsahuje nejasnosti ohledně dokončení díla, jeho převzetí a splatnosti ceny díla a dále ohledně ujednání o smluvní pokutě. Tyto nejasnosti však bylo možné odstranit výkladem. Soud po shrnutí výkladových pravidel [§556 a §1812 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“)] a relevantní judikatury přistoupil k výkladu smlouvy z objektivního hlediska, vycházel tedy z textu smlouvy. V řešené věci totiž účastníci přes poučení soudu netvrdili, že měli při uzavření smlouvy ohledně předmětných ustanovení smlouvy nějaký konkrétní úmysl, který by byl znám druhé smluvní straně, ani nebylo zjištěno nic ohledně předsmluvního jednání, ani nebylo možné vycházet z následného chování stran. Při výkladu soud dospěl ohledně ujednání, že „dílo musí být prosto vad a nedodělků“, k závěru, že objednatel nebyl v případě existence vad a nedodělků povinen dílo převzít. Z hlediska dokončení díla i splatnosti ceny díla byl podle soudu rozhodující okamžik převzetí díla, resp. podepsání předávacího protokolu. Podle soudu nelze akceptovat výklad, podle kterého by jakákoliv vada měla mít za následek, že k dokončení díla nedošlo. Při výkladu ujednání o smluvní pokutě dospěl soud k závěru, že „dodání díla“ je synonymum slova předání a že je zřejmé, že účelem ujednání bylo sankcionovat zhotovitele v případě prodlení se splněním povinnosti dílo předat. Soud nesouhlasil s výkladem žalovaného, že pojem prodlení s dodáním díla v sobě měl zahrnovat i prodlení s odstraňováním případných vad díla. Soud proto uzavřel, že žalobce splnil svou povinnost dílo provést dne 17. 6. 2015, kdy dílo předal M. H. jako zástupkyni žalovaného, přičemž dle smlouvy nemělo význam, že dílo mělo při předání přinejmenším jednu vadu. M. H. byla oprávněna dílo převzít, neboť jí žalovaný udělil plnou moc k vyřizování veškerých technických a administrativních záležitostí, kam lze podle judikatury podřadit i převzetí díla. Dnem 17. 6. 2015 tedy počala běžet sedmidenní lhůta k doplacení ceny díla; od 25. 6. 2015 byl žalovaný v prodlení s doplatkem ceny díla ve výši 64 576 Kč. Námitku započtení smluvní pokuty za prodlení s provedením díla vznesenou žalovaným uznal soud částečně, neboť uzavřel, že žalobce byl v prodlení s předáním díla dva dny.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 95 Co 121/2021-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení za období od 15. 8. 2015 do 24. 7. 2020 ve výši 24 131,65 Kč; žalobu co do částky 62 076 Kč a co do úroku z prodlení 8,05 % z částky 64 576 Kč od 25. 6. 2015 do 14. 8. 2015 a úroku z prodlení 8,05 % z částky 62 076 Kč od 25. 7. 2020 do zaplacení přesahující částku 24 131,65 Kč zamítl (výrok I). Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (výrok II a III). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně výkladu předmětných ujednání smlouvy o dílo. Podle odvolacího soudu vyplývá bez jakýchkoliv pochybností již ze samotného textu smlouvy, že k provedení díla bylo vyžadováno protokolární převzetí díla při současné absenci vad a nedodělků. Stejně tak strany vázaly vznik nároku na zaplacení ceny díla na převzetí díla, které nevykazuje vady a nedodělky. Odvolací soud proto uzavřel, že jestliže se strany dohodly, že cena díla bude zaplacena po převzetí díla bez vad a nedodělků, a dílo vykazuje vady, nelze jej považovat za řádně provedené, ani když je objednatel převezme. V takovém případě zhotoviteli právo na zaplacení ceny díla nevznikne. Podle odvolacího soudu byl výklad soudu prvního stupně v rozporu s gramatickým výkladem smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že dílo mělo být řádně provedeno (bez vad a nedodělků) dne 15. 6. 2015; dne 17. 6. 2015 došlo k podpisu předávacího protokolu, avšak dílo vykazovalo minimálně jednu vadu, která byla odstraněna 7. 8. 2015, tímto dnem tedy bylo dílo řádně provedeno a splatnost doplatku ceny díla nastala 14. 8. 2015.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Konkrétně šlo o otázku, zda může být dílo, které bylo předáno s písemným předávacím protokolem, který neobsahuje žádné vymezení vad, považováno za neprovedené s ohledem na následně zjištěné vady. Dále zda může dojít k revokaci díla protokolárně předaného bez uvedení vad a nedodělků, dojde-li následně (v záruční době) ke zjištění vad díla; a zda je pro provedení díla rozhodný stav dle předávacího protokolu nebo stav reálně zjištěný až následně s časovým odstupem po předání bez vad a nedodělků. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena odlišná situace (převzetí díla s protokolárním vytčením vad). Podle dovolatele učinil odvolací soud takový výklad, který v důsledku vede k obsolenci úpravy práv z vadného plnění; rovněž může vést k absurdním důsledkům, že dílo bude předáno bez vytčení vad a objednatel zaplatí cenu díla (doplatek), který by (viděno optikou odvolacího soudu) mohl následně nárokovat zpět po pozdějším zjištění vad díla. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a zdůraznil, že v řešené věci dílo nebylo řádně předáno podle smlouvy, neboť nedošlo k protokolárnímu převzetí díla, které by bylo bez vad. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se při výkladu předmětných ujednání smlouvy o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel totiž prostřednictvím otázek v dovolání, byť je formuloval jako otázky v rozhodovací praxi dosud neřešené, napadal závěr odvolacího soudu plynoucí z jeho výkladu předmětných smluvních ujednání o provedení díla.
Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je výše citované pravidlo vykládáno v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654. Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Uvedené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu dále nelze při výkladu právního jednání opomenout ani interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013 , ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007 , ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015 , a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016 ). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů stran (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021).
V řešené věci odvolací soud nerespektoval výše uvedená výkladová pravidla stanovená zákonem a blíže rozvedená v judikatuře, neboť při výkladu předmětných ujednání smlouvy o dílo vycházel pouze z textu smlouvy a učinil závěr, že dílo vykazující vady nemohlo být dle ujednání stran považováno za provedené, na základě nepřiměřených a nadto nedostatečně odůvodněných úvah. Odvolací soud pouze uvedl, že ze samotného textu smlouvy vyplývá jeho závěr bez jakýchkoliv pochybností, aniž by se blíže vyjádřil či vymezil vůči pochybnostem, které výkladem předmětných ujednání odstraňoval soud prvního stupně. Odvolací soud ve své úvaze o výkladu právního jednání nereflektoval ani výše uvedený předpoklad racionálních aktérů, neboť jeho výklad předmětných ujednání může vést k absurdním důsledkům – např. k situaci, že objednatel dílo bez výhrad převezme, zhotoviteli vznikne nárok na zaplacení ceny díla, a kdykoliv poté může dojít ke zjištění, že dílo vlastně nebylo provedeno a nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, jestliže se odhalí vada, kterou mělo dílo již při převzetí. Je otázkou (kterou se odvolací soud nezabýval), zda účastnici smlouvy (jakožto racionální aktéři) takový důsledek svým ujednáním zamýšleli. Stejně tak argument odvolacího soudu, že při opačném závěru při výkladu smlouvy by byl objednatel jakožto spotřebitel nucen zaplatit cenu díla a ještě by byl zatížen uplatňováním práv z vadného plnění, není relevantní, neboť stěží lze považovat výklad právního jednání, který v podstatě koresponduje se zákonnou úpravou, za výklad, který je v neprospěch spotřebitele. Odkaz odvolacího soudu na judikaturu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006, a rozsudek ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 1531/2006) týkající se otázky provedení díla v případě, že dílo vykazuje vady, není v řešené věci případný. Jednak se jednalo o judikáty k dnes již neúčinné právní úpravě, kterou soudy v řešené věci neaplikovaly, jednak v nich Nejvyšší soud řešil skutkově odlišné případy a otázku provedení díla posuzoval v zákonném režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obch. zák.“), podle jehož úpravy zhotovitel splnil svoji povinnost provést dílo až jeho řádným dokončením bez vad (§554 odst. 1 obch. zák.). V řešené věci však šlo o jiný případ, neboť odvolací soud pro závěr o tom, zda a kdy dílo bylo provedeno, musel vyložit a aplikovat smluvní ujednání stran ve smlouvě o dílo, nadto uzavřené v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Pro podrobné vymezení pojmu provedení díla zahrnující jeho dokončení a předání v režimu zákona č. 89/2012 Sb. lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, v němž se Nejvyšší soud mimo jiné vyjádřil jednak k obsahu pojmů provedení, dokončení a předání díla, jednak k dispozitivnosti úpravy předání díla v zákoně č. 89/2012 Sb. (viz bod 49-52 citovaného rozsudku).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud při výkladu právního jednání (předmětných ujednání smlouvy o dílo) nedostál požadavkům zákona a judikatury kladeným na postup při výkladu právního jednání (§556 o. z. a judikatura citovaná výše).
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud při výkladu právního jednání odchýlil od výše shrnutých závěrů judikatury Nejvyššího soudu, nezbylo dovolacímu soudu, než jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Odvolací soud bude v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto také o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu