ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.832.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 832/2022-245
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ALE s.r.o. , se sídlem v Mikulově, Náměstí 1593/19a, identifikační číslo osoby 25502999, zastoupené Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 2385/11, proti žalované obci Přítluky , se sídlem Přítlukách, Obecní 11, identifikační číslo osoby 00283550, zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 956/6, o určení platnosti smlouvy, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 22/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 14 Co 56/2020-227, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2021, č. j. 14 Co 56/2020-227, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 11. 2019, č. j. 4 C 22/2015-188, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhá určení, že smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 16. 2. 2011 (dále také jen „předmětná smlouva“), kterou mělo být ve prospěch pozemku žalobkyně zřízeno právo vedení inženýrských sítí a právo jízdy a chůze přes pozemky žalované (pro účely zřízení a provozování kanalizační a vodovodní přípojky), je platná.
2. Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. 11. 2019, č. j. 4 C 22/2015-188, zamítl žalobu o určení platnosti předmětné smlouvy (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28 059 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 16. 2. 2011 spolu účastnice uzavřely předmětnou smlouvu, jíž se žalovaná (mimo jiné) zavázala po kolaudaci stavby kanalizační a vodovodní přípojky zřídit ve prospěch žalobkyně věcné břemeno spočívající v právu vedení inženýrských sítí a v právu chůze a jízdy po obslužné komunikaci na části zatížených nemovitostí (specifikovaných nemovitých věcí žalované v k.ú. Nové Mlýny) tak, jak bude jeho průběh a rozsah vymezen v geometrickém plánu vypracovaném společností GEO profi spol. s r.o. (identifikační číslo osoby 26891719). Uzavření předmětné smlouvy předcházelo zasedání zastupitelstva žalované ze dne 7. 2. 2011, na kterém byla tato smlouva schválena; dne 3. 3. 2014 však zastupitelstvo žalované daný souhlas s uzavřením předmětné smlouvy odvolalo. Usnesením Městského úřadu Břeclav ze dne 14. 7. 2014, č. j. MUBR 44237/2014, tak bylo zastaveno vodoprávní řízení žalobkyně ve věci povolení k nakládání s vodami a povolení stavby vodního díla (předmětné kanalizační a vodovodní přípojky), neboť žalobkyně v důsledku zrušení usnesení zastupitelstva žalované ze dne 7. 2. 2011 nebyla s to prokázat právo na předmětných pozemcích stavět. Citované rozhodnutí Městského úřadu Břeclav bylo následně potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 20 11. 2014, č. j. JMK 97798/2014. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, č. j. 30 A 10/2015-176, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zrušení posledně uvedeného správního rozhodnutí.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že ačkoli žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, předmětná smlouva nebyla uzavřena platně. Ačkoli zamýšlená stavba kanalizační a vodovodní přípojky měla být zřízena a provozována ve veřejném zájmu, a byla tak naplněna podmínka pro posouzení vztahu z předmětné smlouvy podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále také „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“ (srov. §261 odst. 2 obch. zák.), obchodní zákoník úpravu věcných břemen neupravoval. Do dne 31. 12. 2013 bylo možno věcná břemena zřídit pouze v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále také „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“), a podle názoru soudu prvního stupně tak i smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž předmětem je závazek uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemena, bylo lze uzavřít pouze v občanskoprávním režimu. Předmětná smlouva však nesplňovala podmínky §50a odst. 1 obč. zák., neboť v ní nebyly sjednány všechny podstatné náležitosti smlouvy o zřízení věcného břemena: pozemky, jichž se realizační smlouva měla týkat, totiž nebyly identifikovány parcelními čísly, tedy tak, aby v případě uzavření realizační smlouvy mohlo být věcné břemeno zapsáno do katastru nemovitostí. Uvedený požadavek přitom podle soudu prvního stupně (s odkazem na závěry rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 1996, sp. zn. 11 Cmo 1/96) platí bez ohledu na to, zda má být smlouva o smlouvě budoucí posuzována podle §289 odst. 1 obch. zák. či podle §50a odst. 1 obč. zák.; jelikož jej předmětná smlouva nesplňovala, soud prvního stupně uzavřel, že tato smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a pro neurčitost, a žalobu o určení její platnosti zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně a) potvrdil ve výroku I a b) změnil ve výroku II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 33 849 Kč (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozhodnutí).
6. Po částečném zopakování dokazování odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho právním závěrem, že předmětná smlouva o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene není pro neurčitost vymezení svého předmětu platná. Odvolací soud zdůraznil, že jelikož obchodní zákoník neobsahoval úpravu smlouvy o zřízení věcného břemene, předmětná smlouva se musela řídit úpravou smlouvy o smlouvě budoucí obsaženou v občanském zákoníku. Ve srovnání s §290 odst. 2 obch. zák., dle něhož je v případě nesplnění závazku strany uzavřít budoucí smlouvu možno domáhat se u soudu, aby určil obsah smlouvy, může soud podle §50a obč. zák. toliko nahradit prohlášení vůle uzavřít smlouvu, aniž by však mohl zasáhnout do obsahu této smlouvy, zejm. do jejích podstatných náležitostí. Smlouva o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene tak musí mimo jiné obsahovat přesné vymezení obsahu a rozsahu věcného břemene, především musí být řádně určena ta nemovitost, k níž se zřizovaným věcným břemenem omezuje vlastnické právo, stejně jako nemovitost, s jejímž vlastnickým právem je spojeno právo odpovídající věcnému břemeni. Nemovitosti musí být přitom označeny uvedením parcelních čísel a katastrálního území, v němž se nacházejí, příp. uvedením čísla listu vlastnictví a katastrálního úřadu, u nějž je založen; pokud má pozemek teprve vzniknout, musí být najisto postavena jeho geografická poloha. Odvolací soud tak uzavřel, že předmětná smlouva byla pro svou neurčitost neplatná, neboť rozsah a obsah věcného břemene v ní nebyl dostatečně vymezen a geometrický plán, který měl být vypracován společností GEO profi, spol. s r.o., v době uzavření smlouvy neexistoval. Smluvním stranám tak nemohlo být zjevné, které z ve smlouvě uvedených pozemků mají být v kterých částech a v jakém rozsahu zatíženy. Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v rozsahu obou výroků) napadla žalobkyně dovoláním. Dovolatelka v prvé řadě namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4412/2018), podle níž smlouva o smlouvě budoucí může být uzavřena podle ustanovení obchodního zákoníku, ačkoli smluvní typ smlouvy realizační je upraven toliko v občanském zákoníku. Odvolací soud podle žalobkyně dále nesprávně posoudil otázku náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene, když požadoval, aby v předmětné smlouvě byly nemovitosti zatížené věcným břemenem přesně označeny, a nespokojil se s ujednáním stran, podle něhož rozsah věcného břemene bude určen geometrickým plánem; uvedená otázka přitom podle žalobkyně dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žalobkyně proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání nepovažuje za přípustné, neboť nesplňuje zákonné náležitosti, a nesouhlasí také s právním hodnocením věci učiněným žalobkyní. Ačkoli žalovaná měla výhrady k dílčím právním hodnocením soudů nižších stupňů, ztotožnila se mimo jiné s jejich závěrem, že předmětná smlouva je neplatná, a navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., a dále se proto zabýval jeho přípustností.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, zda smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene lze podřídit ustanovením obchodního zákoníku, a otázky náležitostí smlouvy o uzavření budoucí smlouvy podle §289 a násl. obch. zák., neboť odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle skutkových zjištění, ze kterých vycházel odvolací soud, byla předmětná smlouva (ze dne 16. 2. 2011) uzavřena před 1. 1. 2014, a proto je třeba práva a povinnosti z ní plynoucí posuzovat v souladu s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních právních předpisů.
16. Dovolací soud se nejdříve zabýval otázkou, zda smlouva o smlouvě budoucí, z níž plyne závazek k uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene, může být podřízena režimu obchodního zákoníku.
17. Podle §289 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem (odst. 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odst. 2).
18. Podle §50a odst. 1 obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
19. Podle §§150o odst. 1 obč. zák. věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení §134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.
20. Podle §261 odst. 2 obch. zák. se touto částí zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb.
21. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že z právní úpravy podávané obchodním zákoníkem ani z jiného právního předpisu nevyplývá, že by možnost uzavřít smlouvu o uzavření smlouvy budoucí ve smyslu ustanovení §289 obch. zák. byla omezována jen např. na možnost budoucích smluv, jejichž základem by byla úprava obsažená v části třetí hlavě druhé obchodního zákoníku apod. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy tak může v rámci výše vymezených vztahů sloužit pro přípravu uzavření jakékoliv (zákonem umožňované) smlouvy. Je tak použitelná pro účely uzavření smlouvy určitého zákonem předpokládaného druhu nebo k uzavření smlouvy inominátní. V případě zmíněných smluv určitého druhu pak smlouva o uzavření budoucí smlouvy může předcházet smlouvě, jež je podřízena obchodnímu zákoníku, nebo smlouvě, jež má své druhové zakotvení v občanském zákoníku. Z žádného zákonného ustanovení pak nevyplývá, že pokud by se vlastní smlouva měla řídit příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, pak předcházející smlouva o uzavření budoucí smlouvy (respektive smlouva o smlouvě budoucí), by se též – pod sankcí absolutní neplatnosti – nezbytně musela spravovat ustanoveními občanského zákoníku (§50a obč. zák.) a nikoliv tedy ustanovením §289 obch. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 603/97, uveřejněný pod číslem 27/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 27/2002“, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 29 ICdo 95/2015, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4412/2018).
22. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí předně na závěru, že předmětná smlouva, jíž se účastnice zavázaly uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene, se musí řídit ustanoveními občanského zákoníku, zejm. §50a odst. 1 obč. zák., neboť obchodní zákoník neobsahoval zvláštní (obchodněprávní) úpravu smlouvy o zřízení věcného břemene.
23. Ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu je však patrné, že občanskoprávní režim budoucí smlouvy nevylučuje obchodněprávní režim smlouvy o smlouvě budoucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 916/2008, včetně v něm uvedených odkazů na odbornou literaturu). Jelikož ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že plánovaná stavba vodovodní i kanalizační přípojky měla být zřízena a provozována ve veřejném zájmu (ve smyslu §1 odst. 2 a 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích), podmínky pro aplikaci ustanovení obchodního zákoníku byly naplněny (srov. §261 odst. 2 obch. zák.), a předmětná smlouva tak měla být posouzena podle ustanovení §289 a násl. obch. zák. Pokud tak odvolací soud s ohledem na občanskoprávní režim smlouvy o zřízení věcného břemene posuzoval předmětnou smlouvu podle ustanovení §50a obč. zák., svým hodnocením se odchýlil od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jeho právní posouzení je proto nesprávné.
24. Dovolací soud se dále zabýval otázkou náležitostí smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřené v režimu ustanovení §289 a násl. obch. zák.
25. Nejvyšší soud při výkladu ustanovení §289 obch. zák. v již zmiňovaném R 27/2002 formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož význam a účel smlouvy o smlouvě budoucí tak, jak ho má na mysli ustanovení §289 a násl. obchodního zákoníku, „je chápán ve funkci zachytit v pevné a závazné formě dosaženou dohodu stran o tom, že chtějí uzavřít určitou smlouvu konkrétního typu nebo v základě vymezený inominátní kontrakt, s určitým obsahem“. Je zdůrazňováno, že jejím předmětem proto není ještě konkrétní plnění, když předmětem této smlouvy je „pouze“ závazek uzavřít v určité době příslušnou smlouvu, která bude vlastním podkladem plnění, o něž ve své podstatě účastníkům jde. Smlouva o uzavření budoucí smlouvy je chápána jako samostatný smluvní typ, jehož funkce se projevuje v první, relativně samostatné části kontraktačního procesu. Obligatorní náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí dle §289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením. Určení musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 1055/2005, a ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2243/2007).
26. V projednávané věci odvolací soud vycházel mimo jiné z toho, že má-li být smlouva o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemene dostatečně určitá, musí splňovat požadavky kladené na určitost realizační smlouvy (tj. samotné smlouvy o zřízení věcného břemene). Podle odvolacího soudu, který v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 507/2001 (týkající se náležitostí smlouvy o zřízení věcného břemene), tak musí smlouva o smlouvě budoucí obsahovat identifikaci předmětu plnění uvedením parcelních čísel nemovitostí a katastrálního území, v němž se nacházejí, uvedení čísla listu vlastnictví a katastrálního úřadu, u nějž je list vlastnictví založen; u vodovodních a kanalizačních přípojek pak musí být uveden jejich rozsah a v jakých místech přípojka přes zatížené pozemky povede (srov. bod 9 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Na tomto základě pak odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva je pro neurčitost neplatná, neboť v ní chybí „údaje o průběhu a rozsahu věcného břemene, které teprve mají být uvedeny v dosud neexistujícím geometrickém plánu“ (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
27. Z rozhodnutí R 27/2002 (a ze shora uvedené judikatury na něj navazující) se ovšem podává, že jedním ze dvou nutných požadavků §289 odst. 1 obch. zák. je, že předmět plnění budoucí smlouvy musí být určen alespoň obecně, tedy základním (rámcovým) vymezením (druhým požadavkem je uzavření budoucí smlouvy ve stanovené době). Určení předmětu plnění musí být natolik konkrétní, aby předmět plnění budoucí smlouvy byl ve všech základních rysech určen tak, jak to odpovídá potřebám v daném případu a aby bylo možno objektivně posoudit splnění závazků ze smlouvy o uzavření smlouvy budoucí. Bližší vymezení předmětu plnění budoucí smlouvy může být ponecháno na jednání o uzavření této smlouvy.
28. Z požadavků stanovených §289 odst. 1 obch. zák. tedy nevyplývá, že by smlouva o uzavření budoucí smlouvy o zřízení věcného břemene měla obsahovat rovněž konkrétní údaje o průběhu a rozsahu věcného břemene, které podle dohody stran mají být teprve určeny v geometrickém plánu vypracovaném jimi určenou třetí osobou.
29. Závěr odvolacího soudu, který shledal předmětnou smlouvu neplatnou pro neurčitost ve vymezení průběhu a rozsahu věcného břemene, je v rozporu se závěry citované judikatury dovolacího soudu, a proto nesprávný.
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
V. Závěr
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení, podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku I, včetně navazujícího výroku II o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
32. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 10. 2022
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu