ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.85.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 85/2022-108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce P. V. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Čichnova 1294/23a, proti žalované easyJet Airline Company Limited , se sídlem v Bedforshiru, Hangar 89, Luton LU2 9PF, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jiřím Horníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 400 EUR a 6 264,66 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 87/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021, č. j. 19 Co 36/2021-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 517 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. 12. 2018, č. j. 27 C 87/2017-39, zamítl žalobu o zaplacení částky 400 EUR a částky 6 264,66 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částky 400 EUR a 6 264,66 Kč obě s tam specifikovanými úroky z prodlení (první výrok), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 10 760,40 Kč (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podala žalovaná včasné dovolání, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Navrhovala jej změnit a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně. Namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné v důsledku absence nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ).
Dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázky „zda koupě dvou letenek na dva (samostatné) lety v rámci jedné rezervace u žalované, která je leteckou společností provozující nízkonákladové lety, může založit právo cestujícího (žalobce) na paušalizovanou náhradu škody z důvodu zpoždění letu ve smyslu Nařízení, ačkoliv první let byl na svém příletu opožděn pouze o 24 minut, tj. ani jeden z takto samostatně provedených letů neměl zpoždění v délce tří hodin a více“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (takovou otázku odvolací soud neřešil). Žalovaná při její formulaci a ve své dovolací argumentaci vychází ze skutečnosti, že je nízkonákladovým leteckým dopravcem prodávajícím a provozujícím pouze samostatné lety (nikoliv navazující lety) a že žalobce si zakoupil dvě letenky, jednu na samostatný let z Prahy do Milána a druhou na samostatný let z Milána do Lisabonu. Taková zjištění však odvolací soud neučinil. Na základě jemu předložených důkazů vycházel ze zjištění odlišných, že žalobce si zakoupil u žalované v rámci jedné rezervace dva navazující lety na trase z Prahy do Lisabonu s mezipřistáním v Miláně, přičemž cílového místa určení (Lisabonu) dosáhl oproti letovému plánu se zpožděním tří hodin, neboť první z navazujících letů z Prahy do Milána byl opožděn o 24 minut a v důsledku tohoto zpoždění nestihl navazující let do Lisabonu a musel si zakoupit letenku pro další let. Odvolací soud vyšel z toho, že ze žádné komunikace žalované se žalobcem nelze učinit závěr, že by se jednalo o dva samostatné lety, u kterých by žalovaná neodpovídala za navazující spojení (srov. body 13, 19 a 20 napadeného rozhodnutí).
Žalovaná v dovolání ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž správnost skutkových závěrů odvolacího soudu, ze kterých při právním posouzení věci vycházel. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. ovšem nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014].
Jde-li o samotné námitky proti skutkovému stavu věci zjištěnému odvolacím soudem, lze doplnit, že dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Skutkové námitky, resp. námitky napadající výsledek hodnocení důkazů soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017).
Poukazovala-li žalovaná v dovolání na rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“ či „Soudní dvůr“) s dokazem na rozsudek SDEU ze dne 10. 7. 2008, Emirates proti Schenkel, C-173/7 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí SDEU – na https://curia.europa.eu ), nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání, neboť odkaz na uvedené rozhodnutí je nepřípadný. V citovaném rozsudku se Soudní dvůr zabýval výkladem Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „Nařízení“), ve zcela odlišné situaci při řešení otázky, zda má být čl. 3 odst. 1 písm. a) Nařízení vykládán tak, že se použije na případ zpáteční cesty, kdy cestující, kteří původně odletěli z letiště umístěného na území členského státu, se vrátí na toto letiště letadlem, které odletělo z letiště umístěného ve třetí zemi, a zda okolnost, že let tam i let zpáteční jsou rezervovány současně, má vliv na výklad tohoto ustanovení.
Pro úplnost lze dodat, že podle judikatury Soudního dvora (na níž odvolací soud odkázal) cestující, jejichž let byl významně zpožděn, mají nárok na náhradu škody na základě čl. 7 Nařízení, neboť jsou vystaveni podobné nevratné časové ztrátě, a tudíž i podobnému nepohodlí jako cestující, jejichž první let byl zrušen a letecký dopravce jim není schopen nabídnout přesměrování za podmínek stanovených v čl. 5 odst. 1 písm. c) bodě iii) Nařízení. Nároku na náhradu škody se mohou dovolávat, jestliže z důvodu takového letu utrpí časovou ztrátu tří nebo více hodin, tedy jestliže dosáhnou svého cílového místa určení o tři nebo více hodin později, než je čas příletu plánovaný leteckým dopravcem (srov. rozsudky SDEU ze dne 19. 11. 2009, Sturgeon a další, C-402/07 a C-432/07, ze dne 23. 10. 2012, Nelson a další, C-581/10 a C-629/10 a ze dne 26. 2.2013, Air France SA proti Heinz-Gerke Folkerts a Luz-Tereza Folkerts, C-11/11). Let s jedním nebo více navazujícími lety, které jsou předmětem jediné rezervace, představuje pro účely nároku cestujících na náhradu podle Nařízení jeden celek. Ze slovního spojení „poslední let“ vyplývá, že pojem „přímo navazující lety“ musí být chápán tak, že se jím označují dva nebo více letů, které pro účely nároku cestujících na náhradu podle Nařízení představují jeden celek po vzoru přímo navazujících letů. Tak je tomu tehdy, když jsou dva nebo více letů rezervovány současně, tedy jsou předmětem jediné rezervace. Žádné ustanovení Nařízení nepodmiňuje kvalifikaci přímo navazujících letů tím, zda jsou všechny lety, které je tvoří, zajišťovány týmž letadlem. Pojem „cílové místo určení“ je v čl. 2 písm. h) Nařízení definován jako místo určení na letence předložené na přepážce pro registraci k přepravě nebo, v případě přímo navazujících letů, místo určení posledního letu dotyčného cestujícího (srov. rozsudky SDEU ze dne 24. 2. 2022, Airhelp Ltd proti Austrian Airlines AG, C-451/20, ze dne 31. 5. 2018, Claudia Wegener proti Royal Air Maroc SA, C-537/17, ze dne 26. 2. 2013, Air France SA proti Heinz-Gerke Folkerts a Luz-Tereza Folkerts, C-11/11, či ze dne 3. 2. 2022, J.W., H. D., X. S. proti LOT Polish Airlines, C-20/21). S těmito závěry rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například R 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
Těmto požadavkům žalovaná v dovolání nedostála, pokud namítala, že „žalobci nemohl vzniknout ani nárok na náhradu výdajů vynaložených na náhradní letenku dle čl. 19 Montrealské úmluvy (ve výši 6 264,66 Kč s příslušenstvím – poznámka Nejvyššího soudu), protože žalovaná neporušila své povinnosti vyplývající z Montrealské úmluvy, a i kdyby porušila, pak není dána příčinná souvislost mezi škodou a jednáním žalované“. Ve vztahu k této námitce žalovaná nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání v této části již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v celkové výši 2 517 Kč, které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 1 780 Kč podle §6 odst. 1, §7 bodu 5 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, vypočtené z tarifní hodnoty 16 342,66 Kč (6 264,66 Kč + 10 078 Kč, tj. 400 EUR při kurzu 25,195 Kč/1 EUR ke dni podání vyjádření k dovolání – 9. 11. 2021), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, a z náhrady za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 21 %, tj. 437 Kč, neboť advokát žalobce je plátcem této daně. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobci k rukám jeho advokáta ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení (§149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 12. 2022
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu