ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.92.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 92/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Janou Dvořákovou Závodskou, advokátkou se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 406/23, PSČ 170 00, proti žalovaným 1) V. K. , narozené XY, bytem v XY, 2) K. K. , narozené XY, bytem v XY, obě zastoupené Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Vinohradská 2828/151, PSČ 130 00, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 247/2020, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 20 Co 262/2021-132, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 4 114 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 5. 2021, č. j. 30 C 247/2020-76, určil, že žalobkyně je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/6 na bytové jednotce č. XY vymezené dle bytového zákona v budově č. p. XY, XY, XY, XY, XY, XY, na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, a 1/6 spoluvlastnického podílu 899/54807 na společných částech výše specifikovaného domu a 1/6 spoluvlastnického podílu 899/54807 na pozemcích výše uvedených parcelních čísel, zapsaných na listech vlastnictví č. XY a XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY. Dále uložil žalovaným zaplatit žalobkyně náklady řízení.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 10. 2021, č. j. 20 Co 262/2021-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé; ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil pouze ohledně výše náhrady nákladů, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z následujícího skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 7. 2018, č. j. 34 D 3068/2014-365, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2019, č. j. 29 Co 476/2018-424, bylo rozhodnuto o majetku patřícím zůstavitelově manželce V. K. a bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů ze zákona rovným dílem V. K. a zůstavitelovým dcerám L. K. a K. K. tak, že žalobkyni náleží 1/6 podílu z pozůstalosti. Manželé K. jako prodávající a manželé H. jako kupující uzavřeli dne 11. 5. 2010 ohledně bytové jednotky č. XY na pozemku parc. č. XY, včetně příslušných spoluvlastnických podílů na společných částech domu, v katastrálním území XY, která byla ve společném jmění manželů K. Kupní cena byla sjednána ve výši 4 900 000 Kč a byla zaplacena na sporožirový účet manželů K. První žalovaná jako kupující a P. K. jako prodávající uzavřeli dne 18. 6. 2010 kupní smlouvu ohledně bytové jednotky č. XY na adrese XY včetně souvisejících spoluvlastnických podílů v katastrálním území XY (sporná nemovitost) za kupní cenu 4 350 000 Kč. První část kupní ceny ve výši 200 000 Kč uhradila kupující jako zálohu z účtu č. XY, na který dne 9. 4. 2010 vložila částku 160 000 Kč; zbývající částku 4 150 000 Kč uhradila dne 18. 6. 2010 převodem ze sporožirového účtu manželů K. První žalovaná smlouvou ze dne 22. 2. 2017 darovala uvedenou spornou nemovitost druhé žalované, která dar přijala a je v katastru vedena jako její vlastnice. Matka první žalované M. P. sepsala nedatované prohlášení, že dala V. K. dne 30. 3. 2010 částku 4 400 000 Kč na koupi bytu pro K. K. s tím, že „byt bude převeden na K. K. po ukončení studia lékařské fakulty“, s podpisem M. P. a s dovětkem „převzala V. K.“.
První žalovaná vypověděla, že peníze na byt pro dceru si v hotovosti přivezla do Prahy od své matky a s manželem je odvezli do XY, uložili do sejfu a použili na rekonstrukci domu, cestování, koupi auta a zaplacení dluhů. Byt zaplatili manželé z prostředků na účtu, na který mezitím přišly peníze od H., a peníze od rodičů první žalované zůstaly v sejfu. Žádná dohoda mezi ní a manželem nebyla, neboť bylo od počátku jasné, že byt kupují rodiče a bude pro K., což manžel věděl a souhlasil s tím. Druhá žalovaná vypověděla, že věděla o tom, že babička pro ni bude šetřit peníze na koupi bytu a že peníze na byt byly od ní. Svědkyně M. K., kamarádka první žalované, vypověděla, že asi před 11 lety jela s první žalovanou za její matkou do XY za účelem předání většího obnosu peněz, které se uskutečnilo v bytě; první žalovaná a její matka odešly do vedlejší místnosti a poté měla žalovaná igelit, který vložila do kabelky. Svědkyně od první žalované věděla, že za tyto peníze byl koupen byt pro dceru první žalované.
Odvolací soud neshledal odvolání žalovaných důvodným. Poukázal na ustálený závěr judikatury, podle něhož při nabytí věci pomocí prostředků, které byly vzaty nejméně zčásti ze společného jmění manželů, je věc takto nabytá bez ohledu na rozsah prostředků použitých ze společného jmění předmětem společného jmění manželů. Sporná nemovitost byla zaplacena převážně ze společné pohledávky manželů K. z účtu u banky a stal se tak součástí společného jmění manželů K. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že matka první žalované měla jedné či druhé žalované darovat hotovost na koupi bytu pro druhou žalovanou, která však fakticky na koupi sporného bytu použita nebyla. Úvahy žalovaných o jejich zkrácení ve prospěch společného jmění považoval odvolací soud za nerozhodné, neboť předmětná hotovost byla spotřebována dle tvrzení žalovaných za trvání manželství pro potřeby rodiny žalovaných. Podle odvolacího soudu proto soud prvního stupně správně uzavřel, že sporný byt je součástí pozůstalosti po J. K., zemřelém 1. 12. 2014. Žalobkyně nabyla dědické právo k ideálnímu spoluvlastnickému podílu na tomto bytě v rozsahu jejího dědické podílu okamžikem smrti zůstavitele a první žalovaná tak nemohla tento ideální podíl v průběhu dědického řízení darovací smlouvou ze dne 22. 2. 2017 platně převést na druhou žalovanou.
Odvolací soud odmítl argument o relativní neplatnosti právního jednání manžela bez souhlasu druhého manžela s tím, že tento argument není na místě u právního jednání učiněného po smrti K., a uzavřel, že neplatnost části darovací smlouvy je pro rozpor se zákonem podle §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), absolutního charakteru. Odvolací soud doplnil, že žalobkyně uplatnila svůj nárok žalobou předvídanou v §189 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, neboť účastnice dědického řízení se neshodly na tom, že byt patří do společného jmění manželů a do pozůstalosti po K., a proto k němu nebylo jakožto k majetku spornému přihlédnuto v rozhodnutí o nabytí dědictví, přestože byl znám. Takový majetek již nemůže být podle judikatury předmětem ani dodatečného projednání dědictví. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako správný.
Rozsudek odvolacího soudu napadly v celém rozsahu obě žalované dovoláním, jehož přípustnost spatřovaly podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. První otázka dovolatelek se týkala toho, zda mohou manželé učinit dohodu o záměně finančních prostředků uložených na bankovním účtu s finančními prostředky v hotovosti. Dovolatelky namítaly, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že nelze zaměnit finanční prostředky v hotovosti s pohledávkou vůči bance. Takový závěr považovaly za příliš formalistický a uvedly, že uvedená otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatelky rovněž odkázaly na judikaturu, podle níž je třeba na právní jednání hledět spíš jako na platné než neplatné. Pro případ, že by i dovolací soud dospěl k závěru, že sporný byt byl ve společném jmění manželů, dovolatelky formulovaly otázku konkludentního souhlasu manžela s právním jednáním druhého manžela týkajícím se dispozice se společným jměním manželů. V tomto ohledu odkázaly na konkrétní judikaturu týkající se přípustnosti konkludentního souhlasu a tvrdily, že odvolací soud se od závěrů judikatury odchýlil. Dovolatelky totiž ze skutkových okolností dovozovaly, že K. konkludentně ještě za svého života předem souhlasil s darováním bytu druhé žalované, které první žalovaná učinila po jeho smrti. Poslední námitka dovolatelek se týkala dovolání se relativní neplatnosti právního jednání jednoho z manželů; konkrétně poukazovaly na §714 odst. 2 o. z., podle něhož se neplatnosti právního jednání jednoho z manželů týkajícího se společného jmění může dovolávat pouze druhý manžel. Podle dovolatelek tedy žalobkyni coby dědičce po K. nepřísluší dovolat se neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Podle dovolatelek se jedná o otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou. Rovněž poukázaly na to, že druhá žalovaná byt nabyla v dobré víře, a na judikaturu týkající se ochrany práv nabytých v dobré víře. Dovolatelky navrhly, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí zrušil.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelky vychází z vlastních skutkových tvrzení a v dovolacím řízení nelze skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, revidovat. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není přípustné.
Dovolatelky napadly rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, předně je tedy třeba konstatovat, že dovolání není přípustné v rozsahu napadených výroků II a III, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
V rozsahu, v němž dovolatelky napadají výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé, pak nezaloží přípustnost žádná z otázek formulovaných dovolatelkami. První otázka týkající se záměny finančních prostředků na bankovním účtu s finančními prostředky v hotovosti není otázkou, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo. Závěr o nemožnosti záměny finančních prostředků učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tuto argumentaci nepřevzal, byť rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Odvolací soud závěr o tom, že na koupi sporné nemovitosti byly použity prostředky ze společného jmění manželů, odůvodnil jednak tím, že kupní cena byla zaplacena z bankovního účtu manželů K., jednak tím, že žalovanými tvrzená hotovost byla použita pro potřeby rodiny K. za trvání manželství. Pro závěr odvolacího soudu o tom, že sporná nemovitost spadala do společného jmění manželů, proto není relevantní zodpovězení otázky, zda je možné zaměnit finanční prostředky na bankovním účtu za finanční prostředky v hotovosti. K povinnosti dovolatelek formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013.
Ani druhá otázka dovolatelek týkající se konkludentního souhlasu manžela s právním jednáním ohledně majetku náležejícího do společného jmění učiněným druhým manželem nezaloží přípustnost dovolání. Na uvedené otázce napadené rozhodnutí rovněž nespočívá, neboť pro závěr soudů v projednávané věci není rozhodující argument dovolatelek, že K. údajně měl za svého života konkludentně dát souhlas k právnímu jednání, které první žalovaná učinila více než dva roky po jeho smrti. Nadto dovolatelky postavily svoji argumentaci k této otázce na vlastních tvrzeních, že v řízení bylo prokázáno, že K. bylo od počátku známo, za jakým účelem je byt nabýván, a nikdy nevznášel vůči bytu žádné nároky. Jde však o vlastní skutková tvrzení dovolatelek; ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tvrzené skutečnosti nevyplývají. Dovolací soud v tomto ohledu připomíná, že je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, a ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017).
Poslední otázka vztahující se k tomu, že relativní neplatnost právního jednání učiněného jedním manželem bez souhlasu druhého manžela může podle §714 odst. 2 o. z. namítat pouze druhý manžel, rovněž nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy pro rozpor se zákonem podle §588 o. z. K uvedenému argumentu o relativní neplatnosti darovací smlouvy, kterou může namítat jen K., uvedl, že taková argumentace logicky nemá místo u právního jednání učiněného po smrti K. Z uvedeného vyplývá, že na otázce, zda relativní neplatnost právního jednání učiněného jedním z manželů může namítat pouze druhý manžel, napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud dovodil absolutní neplatnost právního jednání pro rozpor se zákonem a argumentaci žalovaných odmítl. K nezbytnosti formulovat právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, viz již výše citovaná rozhodnutí, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013.
S ohledem na závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti předmětné darovací smlouvy, je rovněž irelevantní odkaz žalovaných na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2010, neboť závěry v něm vyslovené se aplikují v případě relativní neplatnosti právního jednání učiněného jedním z manželů.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné. Nejvyšší soud jej proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 3. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu