ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.986.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 986/2022-153
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Pivovary Staropramen s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Nádražní 43/84, PSČ 150 00, IČO 24240711, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Slupi 134/15, PSČ 128 00, proti žalované Š. D. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Zachou, advokátem, se sídlem v Praze, Na příkopě 857/18, PSČ 110 00, o zaplacení částky 935 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 66/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 8. 2021, č. j. 2 Cmo 325/2020-105, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. 24 Cm 66/2018-51, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 935 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,1 % denně od 15. 4. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 935 000 Kč za období od 1. 4. 2010 do 14. 4. 2012 (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. 2 Cmo 325/2020-105, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná podle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předestírá dvě otázky, podle jejího mínění dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené:
a) Lze ustanovení §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále také jen „ZRŘ“), upravující možnost pokračování v jednání ve věci samé k návrhu některé ze stran a ustanovení §16 odst. 2 ZRŘ upravující zachování účinků žaloby podané k rozhodčímu soudu aplikovat i v případě neexistence jakékoliv rozhodčí smlouvy?
b) Lze neexistenci rozhodčí smlouvy považovat za druh neplatnosti rozhodčí smlouvy?
Svou argumentací ve vztahu k výše formulovaným otázkám brojí dovolatelka proti závěrům odvolacího soudu vztahujícím se k posouzení vznesené námitky promlčení. Dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyně uplatnila své právo, o něž jde ve zde projednávané věci, žalobou u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Rozhodčí nález tohoto rozhodčího soudu ze dne 19. 6. 2012, č. j. Rsp 2723/11, byl zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 64 Cm 91/2012-94, přičemž tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 Cmo 369/2015-120. V řízení o zrušení rozhodčího nálezu přitom bylo prokázáno, že mezi jeho účastníky nedošlo ke sjednání jakékoliv rozhodčí smlouvy ve smyslu §3 ZRŘ. Při neexistenci rozhodčí smlouvy je podle dovolatelky nutno konstatovat, že se ve věci zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování. Návrhu na zrušení rozhodčího nálezu tedy soud vyhověl podle §31 písm. c) ZRŘ a rozhodčí nález tak nebyl zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky podle §31 písm. b) ZRŘ, tj. nebylo možné pokračovat v řízení u obecného soudu podle §34 odst. 1 ZRŘ. Vrchní soud v Praze ve výše označeném rozhodnutí sice odkázal na písm. c) předmětného ustanovení ZRŘ (dovolatelka má zde s přihlédnutím k obsahové návaznosti zjevně na mysli písm. b/ předmětného ustanovení), na skutkovém závěru o tom, že nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva, však ničeho nezměnil. Jde-li o vázanost soudů v projednávané věci těmito předchozími rozhodnutími v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, pak jsou soudy podle dovolatelky vázány především závěrem, že nebyla uzavřena jakákoliv rozhodčí smlouva. Neexistenci rozhodčí smlouvy přitom nelze považovat za druh neplatnosti rozhodčí smlouvy ve smyslu §31 písm. b) ZRŘ, závěr o možnosti aplikace §34 odst. 1 a §16 odst. 2 ZRŘ proto podle dovolatelky neobstojí a žaloba podaná u rozhodčího soudu nemá žádný vliv na běh promlčecí doby.
Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá.
Dovoláním napadeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, přičemž uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že žalobkyně uplatnila nárok žalobou u rozhodčího soudu dne 24. 11. 2011, tj. před uplynutím promlčecí doby. K tomuto datu došlo ke stavení promlčecí doby podle §14 odst. 1 ZRŘ. Rozhodčí soud žalobu projednal, když shledal svou pravomoc a teprve v řízení o zrušení rozhodčího nálezu byla soudem shledána neplatnost rozhodčí smlouvy. O zrušení rozhodčího nálezu bylo pravomocně rozhodnuto k 10. 8. 2016 a dne 5. 9. 2016 byla podána žaloba ve věci samé. Vzhledem k tomu, že byla podána ve lhůtě stanovené podle §16 odst. 2 ZRŘ, zůstaly zachovány účinky podané žaloby k rozhodčímu soudu, tedy i účinek stavení promlčecí doby. Odvolací soud se tedy ztotožnil s názorem soudu prvního stupně ohledně zachování účinků žaloby podané k rozhodčímu soudu a implicitně tak navázal na jeho posouzení významu předchozího řízení u rozhodčího soudu i následného řízení o zrušení rozhodčího nálezu.
Soud prvního stupně přitom vyšel ze zjištění, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu byl rozhodčí nález zrušen na základě skutkového závěru, že nebyla uzavřena rozhodčí doložka, a navazujícího právního závěru přijatého odvolacím soudem o tom, že tím byl naplněn důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ. Odvolací soud v tam projednávané věci potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, korigoval však jeho nesprávný závěr o tom, že je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. c) ZRŘ, neboť případy, kdy nebyla uzavřena rozhodčí doložka, je třeba podřadit pod písm. b) tohoto ustanovení. S touto kvalifikací se soud prvního stupně ztotožnil, současně pak poukázal na to, že soud i strany řízení jsou vázány rozsudkem vydaným v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, kterým bylo rozhodnuto o otázce, zda je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, resp. o který důvod jde. Nepřichází proto v úvahu – jak se domáhala žalovaná, aby si soud sám jako předběžnou otázku posoudil existenci a kvalifikaci důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu.
Právě posledně shrnutých závěrů, na nichž s přihlédnutím k výše uvedenému spočívá rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, se argumentace dovolatelky svým obsahem dotýká.
Jde-li však o námitky dovolatelky týkající se vázanosti soudu řešením otázky, zda je dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, resp. otázky, o který z těchto důvodů jde, v pravomocném rozhodnutí vydaném v předcházejícím řízení o zrušení rozhodčího nálezu, pak závěr o tom, že soudy ve zde projednávané věci nemohly samy posoudit existenci a kvalifikaci důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu jako otázku předběžnou, obstojí.
Výkladem ustanovení §159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. (odst. 5 ve znění účinném do 31. 12. 2013) při posouzení významu předběžné otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, přičemž opakovaně zdůraznil, že jen výrok rozhodnutí je způsobilý přivodit účinky, které zákon spojuje s jeho právní mocí a vykonatelností, zatímco prostřednictvím odůvodnění se sdělují skutkové a právní závěry ve výroku vyjádřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2770/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 813/2015). Jinak řečeno, pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Výrok rozsudku je však nutné posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním, neboť to je významné pro zjištění, o čem soud tímto výrokem rozhodl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, či ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011). Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, pak nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Navázal-li odvolací soud na závěr soudu prvního stupně o tom, že ve zde projednávané věci nepřicházelo v úvahu, aby si soud sám jako předběžnou otázku posoudil existenci a kvalifikaci důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu, pak se nikterak neodchýlil od výše citované ustálené rozhodovací praxe, neboť účastníci tohoto řízení byli účastníky řízení o zrušení rozhodčího nálezu (byť v opačném postavení), přičemž do výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 64 Cm 91/2012-94, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 Cmo 369/2015-120, se přímo promítá závěr o existenci konkrétního zrušovacího důvodu podle §31 ZRŘ. Právě otázka existence konkrétního důvodu (či důvodů) pro zrušení rozhodčího nálezu byla předmětem daného řízení, samotná kvalifikace tohoto důvodu je pak určující pro možnosti dalšího procesního postupu účastníků podle §34 ZRŘ (srov. odst. 1 a odst. 2 tohoto ustanovení). Nejedná se v tomto řízení o otázky předběžné, nýbrž otázky, které jsou přímo předmětem sporu, byť výrok neobsahuje výslovný odkaz na některý ze zrušovacích důvodů, je nutné jej pro zjištění, o čem soud tímto výrokem rozhodl, posoudit v souvislosti s odůvodněním předmětného rozhodnutí ve smyslu výše citovaných závěrů. Právní posouzení této otázky tak je souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud nehledává důvody se od závěrů dříve vyslovených odchýlit ani ve zde projednávané věci.
K dovolatelkou formulovaným otázkám týkajícím se kvalifikace daného důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu pak Nejvyšší soud připomíná, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). V návaznosti na výše uvedené je však zřejmé, že vzhledem k vázanosti soudu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2015, č. j. 64 Cm 91/2012-94, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 26. 7. 2016, č. j. 6 Cmo 369/2015-120, nejsou tyto otázky nejsou určující pro závěr o důvodnosti žaloby, resp. pro závěr o neopodstatněnosti námitky promlčení vznesené žalovanou. Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, se již Nejvyšší soud samostatně nezabýval tímto akcesorickým návrhem dovolatelky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3, věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 6. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu