ECLI:CZ:NS:2022:23.ICDO.83.2022.1
MSPH 98 INS 7691/2017
198 ICm 840/2018
sp. zn. 23 ICdo 83/2022-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HUTCHINSON s. r. o . se sídlem v Rokycanech, Plzeňské předměstí, Klostermannova 995, PSČ 337 01, IČO 61504424, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, PSČ 301 00, proti žalovanému Ing. Petru Bendlovi se sídlem v Plzni, Jižní Předměstí, Soukenická 690/5, PSČ 301 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka INVECO CONSTRUCTION s. r. o., o popření pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 198 ICm 840/2018 (98 ICm 7691/2017), jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka INVECO CONSTRUCTION s. r. o. se sídlem v Praze 1, Nové Město, Revoluční 1082/8, PSČ 110 00, IČO 05244650, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 7691/2017, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu ze dne 10. 1. 2022, č. j. 198 ICm 840/2018, 104 VSPH 851/2021-210 (MSPH 98 INS 7691/2017), takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 198 ICm 840/2018-168 (98 ICm 7691/2017), určil, že pohledávka žalobkyně za dlužníkem, přihlášená žalobkyní do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 7691/2017, jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, ve výši 3 596 740,13 Kč (pohledávka P14/1), je po právu (výrok I). Dále zamítl návrhy na určení, že pohledávka žalobkyně za dlužníkem, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 7691/2017, jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, ve výši 6 091 810,00 Kč (pohledávka P14/2), je po právu a že pohledávka žalobkyně za dlužníkem, přihlášená žalobkyní do téhož insolvenčního řízení jako pohledávka nezajištěná a nevykonatelná, ve výši 3 404 520,00 Kč (pohledávka P14/3), je po právu (výrok II); a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně jako objednatel a dlužník jako zhotovitel spolu uzavřeli dne 5. 8. 2016 smlouvu o dílo. V souladu se smlouvou žalobkyně dlužníkovi zaslala zálohovou platbu ve výši 126 000 EUR. Dlužník zahájil práce a v průběhu srpna, září a října 2016 uplatňoval u žalobkyně nevhodné podloží stavební plochy a navrhoval změny v provádění této fáze díla včetně požadavku na úhradu zvýšených nákladů. Dlužník práce na stavební ploše a dílo samotné dokončil do fáze hrubé montáže konstrukce haly. Po dokončení prací na hrubé konstrukci dlužník práce na díle ukončil. Dlužník za provedené práce vyúčtoval žalobkyni postupně 1 418 051,21 Kč, 61 288,36 EUR a 143 439,94 EUR. V dopisu ze dne 14. 12. 2016 žalobkyně uvedla, že obdržela od dlužníka tři faktury za provedené práce, které uhradila s tím, že dlužník k úhradě fakturovaných částek nepoužil poskytnutou zálohu ani její část. Žalobkyně dále v dopise upozornila dlužníka na jeho prodlení s poskytnutím bankovní záruky dle smlouvy o dílo s tím, že je oprávněna za toto prodlení požadovat smluvní pokutu ve výši 500 EUR za každý den prodlení. Konečně žalobkyně uvedla, že dlužník přestal provádět práce a žádala dlužníka, aby ji informoval, zda dílo dle smlouvy dokončí. Závěrem dopisu žalobkyně vyzvala dlužníka, že v případě, že nezahájí provádění prací nejpozději 19. 12. 2016, bude považovat tento krok za potvrzení, že dlužník práce nebude provádět. V dopise ze dne 23. 12. 2016 pak žalobkyně dlužníkovi oznámila, že nemá jinou možnost, než najmout jiného dodavatele k dokončení díla.
Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku P14 celkem ve výši 44 168 941,02 Kč z titulu předmětné smlouvy o dílo s tím, že žalobkyně poskytla dlužníku zálohu na cenu díla ve výši 126 000 EUR a dílčí pohledávkou P14/1 se domáhá jejího vrácení ve výši 3 569 740,13 Kč vč. zákonného úroku z prodlení jako nespotřebované zálohy na úhradu oprávněných pohledávek dlužníka za žalobkyní, které dlužník vůči žalobkyni nemá. Dílčí pohledávkou P14/2 žalobkyně uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 6 091 810 Kč podle odst. 19.1 písm. c) smlouvy o dílo ve výši 500 EUR za každý den prodlení dlužníka s předložením bankovní záruky podle odst. 10.19 smlouvy, a to za období od 16. 8. 2016 do 15. 11. 2017. Žalobkyně uvedla, že dne 5. 1. 2018 provedla vůči dlužníku a správci jednostranný zápočet ohledně části dílčí pohledávky P14/2 ve výši 84 500 EUR a jen z opatrnosti tuto část pohledávky uplatňuje žalobou spolu se zbývajícím nárokem na smluvní pokutu. Dílčí pohledávkou P14/3 uplatnila žalobkyně nárok na smluvní pokutu ve výši 3 404 520 Kč dle odst. 19.1 písm. a) smlouvy za prodlení dlužníka s prováděním díla ode dne 20. 11. 2016. Dne 5. 1. 2018 učinila žalobkyně vůči dlužníku a správci jednostranný zápočet dílčí pohledávky P14/3 ve výši 60 304 EUR – smluvní pokuty za období od 21. 11. 2016 do 14. 12. 2016 – a jen z opatrnosti tuto část pohledávky uplatňuje žalobou spolu se zbývajícím nárokem na smluvní pokutu. Insolvenční správce popřel pohledávky P14/1,2,3 z důvodu, že nevznikly, že jsou nedůvodné, neoprávněné, nemají oporu v platné právní úpravě ani ve smlouvě.
Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně dopisem ze dne 14. 12. 2016 odstoupila od předmětné smlouvy o dílo, a to ke dni 20. 12. 2016, když dlužník neobnovil práce (a nedošlo ani k jiné dohodě mezi stranami smlouvy) v dodatečně poskytnuté lhůtě do 19. 12. 2016. Soud aplikoval §1978 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“), podle něhož oznámí-li věřitel dlužníkovi, že mu určuje dodatečnou lhůtu k plnění a že mu ji již neprodlouží, platí, že marným uplynutím této lhůty od smlouvy odstoupil. Mezi stranami nedošlo po 19. 12. 2016 k žádné dohodě o pokračování smlouvy; dne 23. 12. 2016 žalobkyně oznámila dopisem dlužníkovi, že k dokončení díla najme jiného zhotovitele. Nadto bylo i z další korespondence mezi žalobkyní a dlužníkem zřejmé, že se nejednalo o řešení otázek pokračování prací podle smlouvy o dílo, ale o řešení vzájemných nároků, které vůči sobě strany uplatňovaly. Ohledně pohledávky P14/1 na vrácení poskytnuté zálohy na cenu díla dospěl soud k závěru, že je po právu, neboť nebylo prokázáno, že by dlužník zálohu použil na úhradu svých prací, a fakturované práce žalobkyně uhradila, proto je dlužník povinen nespotřebovanou zálohu vrátit. Ohledně pohledávek P14/2 a P14/3 na zaplacení smluvních pokut za prodlení dlužníka s předložením bankovní záruky a za prodlení s nesplněním dílčího milníku soud uzavřel, že pohledávky nejsou po právu. Uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobkyně vyzvala dlužníka k zaplacení předmětných smluvních pokut až po zániku závazku odstoupením od smlouvy, nevznikl jí nárok na jejich zaplacení.
K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 1. 2022, č. j. 198 ICm 840/2018, 104 VSPH 851/2021-210 (MSPH 98 INS 7691/2017), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně pohledávky P14/1 a ve výroku II ohledně pohledávky P14/2 a části pohledávky P14/3 ve výši 3 043 644 Kč potvrdil; ve zbytku výroku II a ve výroku III změnil tak, že se určuje pravost části pohledávky ve výši P14/3 ve výši 360 876 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud s ohledem na obsah popěrného úkonu žalovaného vycházel z toho, že pohledávky byly popřeny toliko jen co do pravosti a nikoli též co do jejich výše. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který obsah dopisu žalobkyně ze dne 14. 12. 2016 vyložil jako odstoupení od smlouvy ke dni 20. 12. 2016 podle §1978 odst. 2 o. z. Se soudem prvního stupně souhlasil i ohledně posouzení pohledávky P14/1. Ohledně pohledávek P14/2 a 3 odvolací soud nepřisvědčil soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně nesprávně zaměnil vznik práva na smluvní pokutu s jeho splatností. Odvolací soud uzavřel, že právo na zaplacení smluvní pokuty pro prodlení dlužníka s předložením bankovní záruky vzniklo před zánikem smlouvy; ovšem zánikem smlouvy zanikla práva a povinnosti účastníků, tedy i povinnosti předložit bankovní záruku – po datu 20. 12. 2016 tak dlužník nebyl v prodlení s předložením bankovní záruky; žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu od 16. 8. 2016 do 20. 12. 2016. Žalobkyně ale tvrdila a prokázala, že svoji pohledávku P14/2 jednostranně započetla na pohledávky dlužníka z vystavených faktur za období 8/2016-10/2016, dále za 11/2016 a oproti jeho nároku na doplacení víceprací; její nárok tak zanikl již započtením ze dne 16. 11. 2017. Rovněž právo na smluvní pokutu z titulu prodlení dlužníka s plněním dílčího milníku vzniklo před zánikem smlouvy; i zde však po zániku smlouvy o dílo již nemohl být dlužník v prodlení se splněním povinnosti. Pohledávka vzhledem k jednostrannému započtení žalobkyně zanikla za dobu prodlení od 21. 11. 2016 do 14. 12. 2016, a to započtením ze dne 16. 11. 2017. Pohledávka P14/3 je tak dle odvolacího soudu po právu jen za dobu od 15. 12. 2016 do 20. 12. 2016, tj. za 5 dnů v částce 340 452 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním oba účastníci řízení. Žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky interpretace právního jednání žalobkyně ze dne 14. 12. 2016, které odvolací soud nesprávně posoudil jako odstoupení od smlouvy podle §1978 odst. 2 o. z. Namítala, že v předmětném dopise dlužníkovi neurčila žádnou další dodatečnou lhůtu, dále že odvolací soud nepřihlédl k následnému chování stran. Žalobkyně uvedla, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na jejíž konkrétní závěry v dovolání poukázala. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty před zánikem smlouvy. Podle žalovaného má věřitel po odstoupení od smlouvy nárok jen na smluvní pokutu, která byla splatná již před zánikem smlouvy; odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud dle jeho názoru odchýlit. Nárok na zaplacení smluvní pokuty z titulu prodlení s plněním středního termínového milníku pak soud dle názoru žalovaného nesprávně posoudil, když se nezabýval tím, zda byly dány podmínky pro vznik nároku stanovené smlouvou v čl. 19.1. písm. a). Podle názoru žalovaného tak pohledávka P14/2 a část pohledávky P14/3 nejsou po právu z toho důvodu, že vůbec nevznikly, nikoli z toho důvodu, že zanikly započtením, jak uzavřel odvolací soud. Zbývající část pohledávky P14/3 ve výši 360 876 Kč, jejíž pravost odvolací soud uznal, není dle žalovaného po právu z téhož důvodu. Ohledně pohledávky P14/1 se žalovaný neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že záloha nebyla spotřebována v plné výši, a dále namítal, že dlužník částku ve výši pohledávky P14/1 sám zohlednil při vzájemném vypořádání tím, že o zálohu ponížil celkovou částku, kterou uplatnil vůči žalobkyni. Žalovaný v tomto směru odkázal na judikaturu k tzv. automatickému zápočtu u bezdůvodného obohacení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že pohledávka P14/1 není po právu, a dále že část pohledávky P14/3 ve výši 360 876 Kč není po právu, a aby přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného polemizovala s argumentací žalovaného a podrobně reagovala na jeho námitky. Podle žalobkyně dovolání žalovaného není přípustné, proto navrhla, aby jej dovolací soud odmítl.
Žalovaný se k dovolání žalobkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podaly osoby oprávněné zastoupené advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou dovolání přípustná.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť odvolací soud se při výkladu právního jednání obsaženého v dopisu žalobkyně ze dne 14. 12. 2016 neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže).
Dovolací soud ve své judikatuře při posuzování správnosti výkladu právního jednání vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů i z jejich odůvodnění postupu při výkladu předmětného právního jednání nevyplývá, že by jejich postup vedoucí k závěru o obsahu právního jednání byl vadný či nelogický. Soudy při výkladu vycházely jednak z obsahu samotného právního jednání a dospěly k závěru, že žalobkyně dlužníkovi určila dodatečnou lhůtu ve smyslu §1978 odst. 2 o. z., když mu v dopise mj. oznámila, že v případě, že nezahájí provádění prací nejpozději 19. 12. 2016, bude považovat tento krok za potvrzení, že dlužník práce nebude provádět. Soudy tak při výkladu projevu vůle vyjádřeného slovy nepochybily a přisoudily mu význam, jaký by mu přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (§556 odst. 1 o. z.). Postup soudů při výkladu právního jednání je rovněž v souladu s požadavky §556 odst. 2 o. z., neboť soudy přihlížely také k následnému chování stran, tedy k tomu, že ani po uplynutí lhůty uvedené v dopise nedošlo k žádné další dohodě stran o pokračování smlouvy, naopak žalobkyně oznámila dlužníkovi, že dílo dokončí jiný zhotovitel; z následné korespondence stran soudy dovodily, že účastníci neřešili otázky spjaté s pokračováním smlouvy o dílo, ale s vypořádáním vzájemných závazků po zániku smlouvy. Z uvedeného nelze usoudit, že by soudy ve svém postupu při výkladu právního jednání pochybily.
Dovolání žalovaného rovněž není přípustné.
Jestliže žalovaný u pohledávek P14/2 a části pohledávky P14/3, jejichž pravost odvolací soud neuznal, namítal, že tyto pohledávky nejsou po právu z jiného důvodu, než z jakého jejich pravost neuznal odvolací soud, jde o námitku směřující jen proti odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání tak v této části není přípustné podle §236 odst. 2 o. s. ř., neboť směřuje jen proti důvodům rozhodnutí.
V části týkající se části pohledávky P14/3 ve výši 360 876 Kč, jejíž pravost odvolací soud určil, dovolání žalovaného rovněž není přípustné. Dovolateli nelze přisvědčit v námitce, že se odvolací soud při posouzení, zda právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo před odstoupením od smlouvy, odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že pro posouzení, zda se odstoupení od smlouvy dotkne práva na smluvní pokutu, je stěžejní okamžik vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty, nikoli její splatnost. Tento závěr je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003), podle které je stěžejní, že před odstoupením od smlouvy vzniklo právo na smluvní pokutu, tj. došlo k porušení smluvní povinnosti zajištěné smluvní pokutou.
U námitky, že pohledávka P14/3 vůbec nevznikla, neboť nebyly naplněny podmínky vzniku právo na smluvní pokutu uvedené v čl. 19.1. písm. a) smlouvy o dílo, pak žalovaný neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání, tj. neformuloval ve vztahu k této námitce žádnou otázku, u které by tvrdil splnění některého z kritérií upravených v §237 o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Přípustnost dovolání pak nezaloží ani poslední námitka žalovaného týkající se pohledávky P14/1, u níž tvrdil, že tato pohledávka není po právu, neboť dlužník částku ve výši pohledávky P14/1 sám zohlednil při vzájemném vypořádání tím, že o zálohu ponížil celkovou částku, kterou uplatnil vůči žalobkyni. Uvedený argument je však založen na vlastním skutkovém (a v řízení neprokázaném) tvrzení žalovaného. K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Stejně tak zpochybnění právního hodnocení věci, které vychází z jiného skutkového stavu než z toho, který byl zjištěn v předchozím řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně, ani dovolání žalovaného nejsou přípustná. Nejvyšší soud proto dovolání obou účastníků řízení v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu