ECLI:CZ:NS:2022:23.ND.72.2022.1
sp. zn. 23 Nd 72/2022
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Equity Legal s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, identifikační číslo osoby 07410441, zastoupené Mgr. Zuzanou Beranovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Ke Střelnici 2072, proti žalovanému B. B. , bytem XY, Norské království, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 občanského soudního řádu pro žalobu o zaplacení 1.280 EUR s příslušenstvím, takto:
I. K projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
II. Věc se postupuje k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala u Nejvyššího soudu dne 28. 1. 2022 návrh na určení místně příslušného soudu pro řízení o žalobě, jíž se žalobkyně (se sídlem v Praze 10, Šrobárova 2002/40, Česká republika) vůči žalovanému (s bydlištěm v Norsku) domáhá zaplacení částky 1.280 EUR s příslušenstvím za službu zprostředkování koupě automobilu značky SAAB, označení 9-3 EOK VIGGEN 2.3T, včetně služby sepsání kupní smlouvy týkající se uvedeného automobilu v česko-anglickém jazyce.
Součástí uvedeného návrhu byla žaloba na zaplacení částky 1.280 EUR s příslušenstvím. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný poprvé kontaktoval žalobkyni telefonicky a souhlasil s podmínkami další spolupráce. Předmětem spolupráce se staly právní služby na sepsání kupní smlouvy v česko-anglickém jazyce pro žalovaného, a to na výše uvedený automobil, který si sám žalovaný vyhledal na internetu, zaslal internetový odkaz na předmětný automobil žalobkyni a žalovaný chtěl za uvedený automobil zaplatit skrz žalobkyni. Žalovaný měl zájem také o technickou kontrolu a převzetí předmětného automobilu s tím, že předáním automobilu měla být ukončena spolupráce mezi žalovaným a žalobkyní tím, že žalobkyně přistaví předmětný automobil přepravní firmě, kterou zajistí žalovaný. Žalovanému byla emailem ze dne 5. 3. 2021 sdělena hodinová sazba 140 EUR za poskytované právní a další služby. Žalovaný žádal žalobkyni, aby zjistila, kdo je skutečný majitel předmětného automobilu, a aby zajistila technického experta na automobily typu Saab, který by prohlédl předmětný automobil. Žalobkyně požádala žalovaného o zaslání zálohy ve výši 900 EUR za práci experta na automobily typu Saab a za právní služby žalobkyně. Dne 17. 3. 2021 žalovaný zaplatil na bankovní účet 900 EUR jako zálohu za právní služby a další služby týkající se zprostředkování koupě automobilu. Žalobkyně zaslala žalovanému připravenou kupní smlouvu v česko-anglickém jazyce na předmětný automobil, informovala žalovaného o dokončení technického posouzení vozidla a zaslala mu vyhotovené technické posouzení předmětného automobilu v česko-anglickém jazyce. Pro nevyhovující technický stav vozidla žalovaný ztratil zájem o předmětný automobil a požádal žalobkyni ukončit vyjednávání o předmětném automobilu. Žalovaný následně uvedl, že má zájem o koupi automobilu za částku 1.500 EUR a požádal žalobkyni, aby vyjednala s prodejcem automobilu, zda by měl zájem prodat automobil za uvedenou částku. Žalobkyně zaslala žalovanému podrobný hodinový protokol za všechny poskytnuté služby v celkové výši 2.065 EUR. Celkově žalobkyně poskytla služby žalovanému v délce 14 hodin 45 minut; 115 EUR stály tzv. out of pocket expenses (na základě faktury od dodavatele technické služby). Z toho žalovaný uhradil dne 17. 3. 2021 žalobkyni částku 900 EUR za zálohy, a tedy žalovanému zbývá uhradit žalobkyni částku ve výši 1.280 EUR. Posléze žalovaný potvrdil žalobkyni, že zbývající částku zaplatí a že má zájem o koupi předmětného automobilu v případě, že prodávající bude mít zájem automobil prodat za 1.500 EUR. Žalovaný v emailové komunikaci sděloval žalobkyni, že finanční částku 1.280 EUR zaplatí, nicméně ji neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému do Norska doporučený dopis s předžalobní výzvou, kterou zároveň zaslala emailem. Poštovní zásilka byla poslána do zahraničí dne 24. 9. 2021 a byla doručena žalovanému na výše uvedenou adresu dne 25. 10. 2021. Žalobkyně rovněž uvedla, že z komunikace mezi žalobkyní a žalovanou nikdy nevyplynulo, že žalovaná jedná v rámci své podnikatelské činnosti a že žalobkyně neprovozuje svou advokátní činnosti v Norsku, nezaměřuje svou činnost na Norsko a ani nemá pobočku nebo jiné zastoupení v Norsku. Dále též uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným neexistuje dohoda ohledně místní příslušnosti soudu.
Nejvyšší soud uvádí, že na uvedenou žalobu o zaplacení částky 1.280 EUR s příslušenstvím je třeba hledět tak, že byla podána u Nejvyššího soudu.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 4). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno (odst. 6).
Podle §9 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy (odst. 1). Nejvyšší soud rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak zvláštní právní předpis (odst. 3).
V dané věci nerozhoduje Nejvyšší soud jako soud prvního stupně podle §9 odst. 3 o. s. ř. a není tedy oprávněn rozhodnout o předmětné žalobě, která mu byla žalobkyní podána jako soudu věcně nepříslušnému. Předmět řízení zároveň nespadá ani do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně (§9 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto podle §104a odst. 4 o. s. ř. rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.).
Žádost o určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně zdůvodnila tím, že pravomoc soudů České republiky je založena čl. 5 odst. 1 písm. b) odrážka druhá Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, publikovaná v Úředním věstníku Evropské unie L 339/1 dne 21. 12. 2007 pod číslem 2007/712/ES (dále jen „Luganská úmluva II“). Místní příslušnost konkrétního českého soudu však podle jejího názoru nelze zjistit, proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud určil místně příslušný soud.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Nejvyšší soud s ohledem na podmínky pro určení místně příslušného soudu v §11 odst. 3 o. s. ř. nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc rozhodnout (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve věci se jedná o spor s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je fyzickou osobou s bydlištěm v Norsku.
Pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) tuzemských soudů je v projednávané věci určující Luganská úmluva II, který byla ratifikována Evropskou unií a představuje součást přímo aplikovatelného unijního práva. Z hlediska časové působnosti se Luganská úmluva II dle článku 63 odst. 1 vztahuje na řízení zahájená po vstupu této úmluvy v platnost ve státě původu, přičemž v souladu s čl. 69 odst. 5 Luganské úmluvy II vstoupila úmluva v platnost mezi EU a Norskem 1. 1. 2010. Podmínky časové působnosti úmluvy jsou tak v projednávaném případě naplněny, jelikož návrh na určení místní příslušnosti byl Nejvyššímu soudu doručen dne 28. 1. 2022, kterýžto den je podle §82 odst. 1 o. s. ř. okamžikem zahájení řízení. Luganská úmluva II se podle svého čl. 1 odst. 1 vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu, což je podmínka věcné působnosti, kterou nyní projednávaný návrh žalobkyně splňuje. Z hlediska osobní a teritoriální působnosti Luganské úmluvy II je rozhodné jen to, že návrh byl podán k soudu smluvního státu. Z toho plyne, že pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky k rozhodnutí o návrhu žalobkyně je třeba posoudit právě a jen podle Luganské úmluvy II.
Podle čl. 1 odst. 1 protokolu č. 2 o jednotném výkladu úmluvy a o Stálém výboru bere každý soud používající a vykládající úmluvu řádný ohled na zásady stanovené jakýmkoli významným rozhodnutím vydaným soudy států vázaných úmluvou a Soudním dvorem Evropských společenství k dotčenému/dotčeným ustanovení/m nebo jakémukoli podobnému/jakýmkoliv podobným ustanovení/m Luganské úmluvy z roku 1988 a aktů uvedených v čl. 64 odst. 1 úmluvy. V usnesení ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4352/2017, Nejvyšší soud uvedl, že pravidla mezinárodní příslušnosti soudů obsažená v Luganské úmluvě II je nutné (s ohledem na výslovné znění její Preambule) vykládat shodně s týmiž pravidly obsaženými v Bruselské úmluvě o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. 9. 1968 (dále též jen „Bruselská úmluva“), v nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“), popř. v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“).
V usnesení ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, uveřejněném pod číslem 14/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že v režimu nařízení Brusel I platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Teprve poté, kdy je žalovanému žaloba doručena a ten příslušnost procesního soudu nezaloží podle článku 24 nařízení Brusel I, může soud prvního stupně zkoumat podmínky (mezinárodní a místní) příslušnosti a postupovat (podle okolností případu) např. podle §11 odst. 3 o. s. ř.
Výše uvedený judikatorní závěr pak nepochybně platí i pro výklad čl. 24 Luganské úmluvy II, který je identický s čl. 24 nařízení Brusel I. Článek 24 Luganské úmluvy II přitom upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost soudů pro případ, že se žalovaný řízení před soudem, u něhož byla žaloba podána, účastní, a podřídí se tak pravomoci žalobcem zvoleného soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015).
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro postup podle §11 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovanému dosud nebyla doručena žaloba. Nejvyšší soud tudíž nemohl určit, který soud je místně příslušný k projednání a rozhodnutí věci.
Žalobkyně zdůvodnila žádost o určení místě příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. odkazem na čl. 5 odst. 1 písm. b) Luganské úmluvy II.
Žalobkyně zjevně přehlédla, že článek 5 odst. 1 písm. a) a b) Luganské úmluvy II [který je téměř identický s čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I bis] upravuje jak mezinárodní příslušnost soudů určitého členského státu, tak i místní příslušnost konkrétního soudu [k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 162/2020, a ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Nd 391/2017, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že čl. 7 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I bis neupravuje pouze mezinárodní příslušnost, ale také příslušnost místní]. I z tohoto důvodu nelze dosud dovodit, že by podmínky místní příslušnosti chyběly nebo je nebylo možné zjistit (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 30 Nd 391/2017, či ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 220/2020).
S ohledem i na případnou možnost použití čl. 5 odst. 1 písm. b) Luganské úmluvy Nejvyšší soud rozhodl podle §104a odst. 6 o. s. ř. o tom, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, v jehož obvodu sídlí žalobkyně, která poskytla službu zprostředkování koupě automobilu a službu sepsání kupní smlouvy v česko-anglickém jazyce. Tímto se nepředjímá místní příslušnost uvedeného soudu (§104a odst. 6 o. s. ř.).
Na Obvodním soudu pro Prahu 10 bude, aby vyjma otázky věcné příslušnosti soudu přezkoumal další podmínky řízení včetně otázky mezinárodní a místní příslušnosti, neboť toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro soudy a účastníky řízení závazné toliko ve vztahu k otázce věcné příslušnosti soudů (§104a odst. 7 o. s. ř.).
Nad rámec výše uvedeného pro další řízení Nejvyšší soud dodává, že v případě, že žalovaný po doručení žaloby příslušnost podle čl. 24 Luganské úmluvy nezaloží, bude nezbytné, aby soud při posuzování (mezinárodní a místní) příslušnosti přihlédl také k čl. 5 odst. 1 úmluvy, případně s přihlédnutím k dosavadním žalobním tvrzením také k tomu, zda vztah mezi účastníky lze kvalifikovat jako spotřebitelský ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) úmluvy.
Z dosavadního obsahu spisu se přitom nepodává, že by žalobkyně s žalovaným uzavřeli dohodu ve smyslu čl. 23 úmluvy o tom, které soudy jsou mezinárodně příslušné k projednání daného sporu.
Ve vztahu k použití čl. 15 odst. 1 písm. c) Luganské úmluvy II srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 823/2020, jenž ve svém odůvodnění odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (s odkazy na rozhodnutí Soudního dvora) týkající se výkladu uvedeného ustanovení, případně i výkladu k později obsahově rovnocenné úpravě uvedené v čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. K použitelnosti závěrů formulovaných Soudním dvorem ve vztahu k nařízení Brusel I, Brusel I bis či Bruselské úmluvě srov. usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že vzhledem k výše citovanému článku 1 odst. 1 protokolu č. 2 k Luganské úmluvě II musí vnitrostátní soud, aplikující tuto úmluvu, brát řádný ohled na judikaturu Soudního dvora Evropské unie k nařízení Brusel I, a také již výše citované usnesení sp. zn. 27 Cdo 4352/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že pro výklad pravidel mezinárodní příslušnosti soudů obsažených v Luganské úmluvě II je plně použitelná judikatura Soudního dvora přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis.
Nejvyšší soud rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Na Obvodním soudu pro Prahu 10 dále bude, aby vyjma otázky věcné příslušnosti soudu přezkoumal další podmínky řízení včetně otázky mezinárodní a místní příslušnosti, neboť toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro soudy a účastníky řízení závazné toliko ve vztahu k otázce věcné příslušnosti soudů (§104a odst. 7 o. s. ř.); srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2020, sp. zn. 30 Nd 220/2020.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu