ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1021.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 1021/2021-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně M. V. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 183/33, za účasti Stavebního bytového družstva České Budějovice , se sídlem v Českých Budějovicích, Krčínova 30, identifikační číslo osoby 000 37 745, zastoupeného JUDr. Rudolfem Hrubým, advokátem se sídlem v Lišově, Nám. Míru 140/1, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 6/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2020, č. j. 4 Co 250/2019-103, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastníkovi Stavebnímu bytovému družstvu České Budějovice na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Rudolfa Hrubého, advokáta se sídlem v Lišově, Nám. Míru 140/1.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2019 č. j. 11 C 6/2018-49, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na základě předmětné převodní smlouvy povolení vkladu vlastnického práva k označené bytové jednotce s uvedenými spoluvlastnickými podíly na specifikovaných pozemcích, a tím nahrazení označeného (návrh na vklad vlastnického práva zamítajícího) rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně své rozhodnutí (ve stručnosti shrnuto) odůvodnil tím, že účastník na předmětných pozemcích vlastní podíl o velikosti pouze 87964/9202387, což je méně, než podíl o velikosti (uvedený v převodní smlouvě) 6791/214009. Povolením vkladu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce by účastníkovi zůstal podíl o velikosti 201039/9202387. Příslušný katastrální úřad postupoval správně, zamítl-li vkladový návrh, neboť ten nenavazoval na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 12. 2020 č. j. 4 Co 250/2019-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a zcela přisvědčil jeho právnímu posouzení věci. Nad rámec odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí dodal, že katastrální úřad zkoumá skutečnosti týkající se vkladové listiny k okamžiku podání návrhu na vklad, nicméně nemůže pominout okolnosti, jež mohou objektivně bránit povolení vkladu vlastnického práva a jež nemají původ ve vkladové listině. Tak tomu bylo i v poměrech této věci, kdy stav, respektive výše podílu účastníka na převáděných pozemcích byla nižší, než výše podílu, jehož vlastníkem by se stala žalobkyně. Tato objektivní okolnost nastalá nezávisle na vůli účastníka řízení brání vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně, neboť hodnota podílu účastníka by se tak ocitla v záporných číslech, což není z logiky věci možné. K poukazu žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4486/2016, odvolací soud uvedl, že v tomto rozhodnutí se dovolací soud zabývá problematikou „vadného“ prohlášení vlastníka učiněného v rozporu s §21 odst. 7 a §8 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, kdy je vyloučeno, aby na nabyvatele spoluvlastnických podílů na společných částech domu či pozemku žádný podíl nezbyl, a dovozuje, že se tito nabyvatelé přesto vlastníky těchto podílů stali. To však v tomto řízení není sporné, když jeho předmětem je pouze zápis do katastru nemovitostí, který ovšem (z vyloženého důvodu) nelze provést.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není – jak bude dále rozvedeno
– ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, pokud jde o dovolání proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu, a podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není objektivně přípustné, pokud dovolání směřuje proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatelka uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. týkající se nesprávného právního posouzení věci, neboť má za to, že v daném případě byly splněny podmínky pro povolení vkladu vlastnického práva v její prospěch podle předmětné převodní smlouvy. Dovolatelka namítá, že“
1) Rozhodnutím odvolacího soudu „je popíráno ústavně garantované právo na vlastnictví a současně je obhajován zjevně protiprávní postup katastru nemovitostí.“
2) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4486/2016, který zaujal právní názor, že: „Vlastníci jednotek se tedy bez ohledu na nesprávnou výši spoluvlastnických podílů k předmětným pozemkům stali vlastníky spoluvlastnických podílů ve výši odpovídající §21 odst. 7 a 8 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, a proto je vyloučeno, aby při převodu zbývajících jednotek (dosud nepřevedených do vlastnictví členů družstva), nezbyl na tyto další nabyvatele odpovídající podíl na předmětných pozemcích a byl tak zablokován převod zbývajících jednotek.“
3) Podle dovolatelky „právní otázka, jež nebyla doposud dovolacím soudem zodpovězena (přičemž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení této otázky): Musí katastr nemovitostí na základě řádné vkladové listiny zapsat vlastnictví, i když tím způsobí duplicitní zápis vlastnického práva v případě, kdy vlastnické právo navrhovatele vyplývá ze zákona?“
K těmto variantám předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka předkládá svou argumentaci, která vesměs představuje polemiku s právním posouzením věci odvolacího soudu, v žádném ohledu ovšem přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Pokud je o dovolatelkou shora vymezené předpoklady přípustnosti jejího dovolání, Nejvyšší soud k nim uvádí následující závěry.
K ad 1 - Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15; poznámka dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu. K věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavně právní argumentaci) je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavně právní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou); k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2961/2020.
Jelikož dovolatelka ve shora uvedeném směru své dovolání neupřesnila, nemohl dovolací soud z uvedeného důvodu ani přistoupit k přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu posouzení přípustnosti dovolání na podkladě shora vyložené (vágní) ústavněprávní argumentace.
K ad 2 – Odvolací soud se při řešení otázky posuzování podmínek pro povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch dovolatelky podle předmětné převodní smlouvy nedostal do žádného rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4486/2016, neboť dovolací soud v uvedeném rozhodnutí rozhodoval o dovolání směřujícímu proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci uložení povinnosti uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví označené družstevní bytové jednotky do vlastnictví člena družstva a o bezúplatném převodu spoluvlastnického podílu k předmětným pozemkům, tedy ve věci, v níž neposuzoval podmínky pro povolení vkladu vlastnického práva ve smyslu katastrálních předpisů. Proto závěry, které v uvedeném rozhodnutí učinil dovolací soud, nelze (bez dalšího) mechanicky aplikovat na řízení o povolení vkladu vlastnického práva, v němž jednou ze základních náležitostí je vyřešení otázky, zda [ve smyslu §17 odst. 1 písm. g) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů] navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru, což je mj. též důsledkem principu materiální publicity podle §984 odst. 1 o. z. Správně přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017 sp. zn. 30 Cdo 5799/2016, v němž se mj. uvádí: „De lege lata již nepřichází v úvahu zápis tzv. duplicitního vlastnictví, přičemž i soudní rozhodnutí, na jehož základě má dojít k předmětnému zápisu do katastru nemovitostí, je jako veřejná listina předmětem vkladu; přitom ve vkladovém řízení příslušný katastrální úřad mj. ve smyslu §17 odst. 1 písm. f) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, zkoumá, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Znamená to tedy, že mělo-li by být vypořádáno (podle výroků rozsudku odvolacího soudu) podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných 2) a 3) k předmětnému nemovitému majetku, ač podle stavu zápisů v katastru nemovitostí žalovaný 1) je ohledně tohoto majetku stále veden jako jeho podílový spoluvlastník v rozsahu id. ½ vzhledem k celku, nemohlo by takto realizované vypořádání doznat reflexe ve vztahu ke katastru nemovitostí, dokud by navrhovaný vklad podle veřejné listiny (vzešlé na základě realizované dražby) nenavazoval na dosavadní zápisy.“
Prostřednictvím argumentace ad 2 se tedy dovolatelce rovněž nepodařilo přípustnost jejího dovolání založit.
K ad 3 – Na řešení takto dovolatelkou zformulované právní otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť primárním důvodem, proč odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně bylo zjištění týkající se nesouladu velikosti spoluvlastnického podílu uvedeného v převodní smlouvě a podle stavu zápisů v katastru nemovitostí, kdy odvolací soud zcela správně vyložil, že v daném případě je nezbytné při rozhodování o povolení vkladu ve smyslu již shora označeného §17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona zkoumat, zda navrhovaný vklad navazuje na dosavadní zápisy v katastru, přičemž v poměrech této věci konstatoval závěry shora již zreferované, které vylučovaly povolení dovolatelkou navrhovaného vkladu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce v jejích prospěch.
Lze tedy uzavřít, že ani tato dovolatelkou uplatněná dovolací argumentace (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) nemohla přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
Prakticky totožnou situací jako v právě projednávané věci týkající se téhož bytového domu se přitom Nejvyšší soud zabýval již i v usnesení ze dne 25. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3238/2020, v němž dospěl ke stejným právním závěrům, jako byly vyloženy výše v nyní projednávané věci. Ústavní stížnost proti uvedenému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. III. ÚS 2491/21, který v provedeném výkladu ustanovení §17 katastrálního zákona neshledal žádný ústavněprávní deficit.
Rovněž prostá právní polemika (a to včetně pouhých odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu) s rozhodnutím odvolacího soudu nenaplňuje podmínku právně relevantního vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4745/2018). Pokud jde o dovolatelkou (na str. 8 jejího dovolání) zmiňovanou nálezovou judikaturu, Nejvyšší soud ve skutkových poměrech této věci, s přihlédnutím k tomu, co již uvedl shora, neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenou nálezovou judikaturou bylo v jakémkoliv v rozporu.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 5. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu