ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1262.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1262/2022-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v řízení o dědictví po zůstaviteli A. M. , narozeném XY, posledně bytem v XY, zemřelém 28. 10. 1980, za účasti 1) S. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného obecnou zmocněnkyní Š. S., narozenou XY, bytem v XY, 2) V. H. M. , narozené XY, bytem v XY, a 3) T. M., narozeného XY, bytem v XY, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 387/2011, o dovolání účastníka 3) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č. j. 29 Co 263,264/2020-385, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 20 D 387/2011-262, rozhodl, že v řízení o dědictví bude dále jednáno s vnukem zůstavitele S. M., vnučkou zůstavitele V. H. M. a vnukem zůstavitele T. M. Usnesením ze dne 4. 5. 2018, č. j. 20 D 387/2011-279, soud prvního stupně dále rozhodl jednak ve smyslu §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, o opravě záhlaví výše uvedeného usnesení (výrok I), jednak zamítavě rozhodl o návrhu účastníka 3) na změnu spisové značky usnesení z 20 D 387/2011 na 20 D 1288/2003 (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 13. 3. 2018, č. j. 20 D 387/2011-262 (výrok I usnesení odvolacího soudu), a potvrdil též ve výroku II usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 20 D 387/2011-279 (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že původní řízení o dědictví po zůstaviteli, který zemřel bez zanechání závěti, bylo vedeno Státním notářstvím pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 D 1525/80 a skončilo zastavením pro nepatrný majetek zůstavitele, jenž byl vydán osobě, která se postarala o pohřeb. Po skončení dědictví se objevil majetek zůstavitele, který bylo nutno projednat ve smyslu §47 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění ke dni úmrtí zůstavitele. Návrh byl podán účastníkem 1) u Obvodního soudu pro Prahu 8. Ten měl za to, že z důvodu zatopení Centrální spisovny Městského soudu v Praze v roce 2002 byl spis 8 D 1525/80 zničen, a proto po zahájení řízení pod sp. zn. 20 D 1288/2003 přistoupil k rekonstrukci původního spisu. V řízení tehdy účastník 1) uvedl, že je jediným dědicem ze zákona po zůstaviteli. Soud prvního stupně rozhodnutím ze dne 12. 12. 2003, č. j. 20 D 1288/2003-21, potvrdil nabytí dědictví účastníkovi 1). Posléze se opět objevil další majetek, jejž bylo nutné projednat. Návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví podal účastník 3), který zároveň namítal chybně stanovený okruh dědiců v řízení vedeném pod sp. zn. 20 D 1288/2003. Řízení o návrhu účastníka 3), na dodatečné projednání dědictví, bylo zahájeno usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 D 387/2011-32, a vyšlo v něm najevo, že se zachoval původní dědický spis sp. zn. 8 D 1525/80 a že podle tehdejších zjištění zůstavitel zemřel bez zanechání závěti a jako dědici přicházeli v úvahu účastníci 1), 2) a 3) jakožto vnoučata zůstavitele vzhledem k tomu, že jejich otec zůstavitele předemřel. Městský soud v Praze na základě podaného odvolání účastníků 2) a 3) následně usnesením ze dne 30. 4. 2014, č. j. 24 Co 88/2014-166, zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2003, č. j. 20 D 1288/2003-21, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení k projednání veškerého doposud zjištěného majetku zůstavitele. Účastník 3) následně namítl dědickou nezpůsobilost účastníka 1), který se měl dopustit zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, když v předchozí fázi dědického řízení zamlčel existenci dalších dědiců [účastníků 2) a 3)]. O této námitce bylo rozhodnuto soudem prvního stupně shora uvedeným usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 20 D 387/2011-262, přičemž toto rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem v záhlaví uvedeným usnesením.
Usnesení odvolacího soudu napadl účastník 3) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl.
Vymezuje-li účastník 3) přípustnost dovolání tak, že „podle §237 odst. 1 písm. c) má napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam“, činí tak v souladu se zněním o. s. ř. účinným do konce roku 2012. Na posuzované dovolání se však – jak bylo uvedeno výše – vztahuje o. s. ř. ve znění novely č. 286/2021, dle nějž lze v souladu s §237 vymezit přípustnost dovolání jedině tak, že dovolatel formuluje otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud však nepřistoupil k odmítnutí dovolání pro vady, když z dalšího obsahu dovolání jsou jednotlivé otázky seznatelné s tím, že k nim dovolatel uvedl i v čem spatřuje jejich přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. účinného znění, čímž ve výsledku dostál požadavkům kladeným na vymezení přípustnosti dovolání podle rozhodné právní úpravy.
Otázkami, zda je možné právní úkon směřující k určení okruhu dědiců vykonat opomenutím či nečinností, když tato nečinnost znamená nastoupení zákonné dědické posloupnosti a zda se účastník dědického řízení může stát dědicky nezpůsobilým, pokud se dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele, pokud zůstaviteli vyhovuje zákonné určení dědických podílů, a proto nesepíše závěť, a tímto jednáním se tak pokusí zbylé zákonné dědice o jejich dědické podíly připravit, dovolatel fakticky namítá nesprávné právní posouzení otázky dědické nezpůsobilosti účastníka 1) z důvodu zavrženíhodného jednání proti projevu poslední zůstavitelovy vůle. Posouzení této otázky však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud ji posoudil zcela v souladu s dlouhodobě ustálenou judikaturou soudu dovolacího, podle níž je třeba projevem poslední vůle zůstavitele rozumět zůstavitelovy úkony směřující ke stanovení okruhu dědiců (tj. závěť, vydědění) i úkony směřující k tomu, aby došlo k dědění ze zákona (např. zrušení či odvolání závěti nebo vydědění). Dědickou nezpůsobilost přitom má za následek pouze takové jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele, jde-li o jednání „úmyslné“, které lze – se zřetelem k motivaci, formě, intenzitě či účinku – považovat za „zavrženíhodné“. Jednáním proti projevu poslední vůle zůstavitele navíc může být nejen jednání směřující proti listině, na které je zachycena poslední vůle zůstavitele, ale také jednání, které sleduje zmaření či ovlivnění realizace svobodného projevu poslední vůle zůstavitele. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že o dědicky nezpůsobilého dědice z důvodu „zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může jít pouze v těch případech, kdy se dědic dopustí jednání, jímž se snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele v tomto směru (například aby se určitá osoba stala dědicem, nebo naopak aby se osoba, kterou zůstavitel povolal závětí za svého dědice, dědicem nestala, či aby potomek, kterého zůstavitel vydědil, dědil ze zákonné dědické posloupnosti nebo ze závěti). Půjde o všechny druhy fyzického nebo psychického donucení směřujícího ke zřízení závěti určitého obsahu, o jednání, jímž bylo zůstaviteli zabráněno projevit svou skutečnou vůli v závěti či zřídit, změnit nebo zrušit závěť, jakož i o jednání, jehož cílem je potlačení závěti již zřízené, a to například zničením listiny či zatajením její existence, nebo jejím zfalšováním nebo podvržením. K „zavrženíhodnému jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy“ může navíc dojít nejen za života zůstavitele, ale také po jeho smrti například tím, že by došlo k jejímu případnému potlačení, zfalšování, podvržení, apod. Naproti tomu za jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele ve smyslu ustanovení §469 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele, dále jen „obč. zák.“ se nepovažuje takové jednání dědice, jehož cílem je dosažení stavu, aby závětí povolaný dědic nenabyl majetek, který by mu jinak měl dle předmětné závěti připadnout (například tím, že majetek zůstavitele zatají), aniž by tím byla dotčena vůle zůstavitele o okruhu jeho dědiců, neboť takové jednání nesměřuje proti projevu poslední vůle zůstavitele, ale proti závětí obmyšlenému dědici (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, či ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015, uveřejněný pod číslem 129/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci jednáním účastníka 1) neměla být změněna zákonná dědická posloupnost, nýbrž nanejvýš měl být jeho prostřednictvím zastřen údaj o existenci dalších zákonných dědiců. Jde tedy o ten výše zmiňovaný případ, kdy mělo být dosaženo stavu, aby zákonem povolaní dědicové nenabyli majetek, který by jim jinak měl na základě zákona v důsledku intestátní dědické posloupnosti připadnout. Jinak řečeno, jednání účastníka 1) směřovalo nikoliv proti (nadto jednoznačně neprojevené) vůli zůstavitele, neboť i nadále okruh dědiců vymezoval přímo zákon, ale výlučně proti majetkovým zájmům účastníků 2) a 3), a již proto nemůže jít pojmově o případ dědické nezpůsobilosti.
Zbylé otázky žalobce, zda může soudkyně radit účastníku dědického řízení, aby zapřel ostatní dědice s odůvodněním, že je spis zničen po povodni a bude se vycházet při rekonstrukci spisu pouze z jeho tvrzení a zda si může soud svévolně „přečíslovat“ pravomocně neskončený spis a falšovat výkazy neskončených věcí starších časových řad, jsou otázkami, na nichž napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To je totiž výlučně postaveno na právním posouzení dědické nezpůsobilosti účastníka 1). Nejvyšší soud nadto podotýká, že z obsahu spisu se nepodává skutkový stav prezentovaný dovolatelem, že by soudkyně při rekonstrukci dědického spisu „radila účastníkovi 1), aby zapřel ostatní dědice“, čímž dovolatel současně konstruuje danou otázku na jiných skutkových zjištěních, než soudy nižších stupňů. Ohledně námitky „svévolného přečíslování neskončeného spisu“ pak Nejvyšší soud dodává, že ani meritorním přezkumem této otázky by dovolatel objektivně nemohl docílit příznivějšího stavu, pročež je tato otázka diskvalifikována z možnosti založit přípustnost dovolání, které je v tomto rozsahu zjevně bezdůvodným (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2763/2021, či ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4923/2010), když v usnesení ze dne 30. 4. 2014, č. j. 24 Co 88/2014-166, jímž odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2003, č. j. 20 D 1288/2003-21, závazně (§226 odst. 1 o. s. ř.) uložil soudu prvního stupně, aby dále jednal v rámci dědického řízení se všemi účastníky 1), 2) i 3) a projednal veškerý dosud neprojednaný majetek zůstavitele, jak tvrdili účastníci 2) a 3) v podaném odvolání. Dovolání je nepřípustné i v tom rozsahu, v němž dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu ve výroku II, jímž jmenovaný soud potvrdil výrok II usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 20 D 387/2011-279, když v tomu odpovídajícím rozsahu dovolatel nevymezuje přípustnost dovolání, jak má na mysli §241a odst. 2 o. s. ř. a jde tak o dovolání pro vady neprojednatelné.
Uvádí-li konečně dovolatel, že ve věci neměla rozhodovat notářka jako soudní komisařka v prvním stupni, nýbrž mělo být ve věci rozhodnuto „standardně“ obsazeným soudem, namítá tím ve skutečnosti zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., k níž však lze podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 o. s. ř.) přípustné, kterážto podmínka v daném případě splněna není. Ze stejného důvodu pak nemohou přípustnost dovolání založit ani další dovolatelem namítané vady řízení (že soudy provedly „neúplné“ dokazování, že skutková zjištění soudů neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, a že ve věci rozhodovali vyloučení soudci a notářka).
Údaje obsažené v závěru dovolání, byť sepsaného advokátem, pod čl. III a označené body 1 až 14, se zcela míjejí s obsahem napadeného usnesení, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že přezkum rozhodnutí odvolacího soudu je mu umožněn toliko v rozsahu důvodů vymezených v dovolání, jimiž je striktně vázán, pročež z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů v projednávané věci napadené rozhodnutí přezkoumávat nemohl (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §1 odst. 3 a 4 a §23 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu