ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1396.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1396/2022-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti Komerční banky, a. s. , identifikační číslo osoby 45317054, se sídlem v Praze 1, Na příkopě 969/33, o povolení vkladu výmazu smluvního zástavního práva a o nahrazení rozhodnutí katastrálního úřadu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 49/2021, o dovolání účastnice řízení – Komerční banky, a. s., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2022, č. j. 5 Co 18/2021-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastnice řízení – Komerční banka, a. s., je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 83 C 49/2021-44, zamítl žalobu o povolení vkladu výmazu zástavního práva smluvního a zápisů s tím souvisejících na blíže specifikovaných pozemcích a o nahrazení rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, ze dne 4. 8. 2021, č. j. V-13339/2021-807-6 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. 5 Co 18/2021-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se povoluje vklad výmazu zástavního práva smluvního, jakož i výmazů s tím souvisejících zápisů, sjednaného ve prospěch účastnice Komerční banky, a. s., k zajištění blíže specifikovaných pohledávek na podrobněji označených pozemcích, čímž nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, ze dne 4. 8. 2021, č. j. V- 3339/2021-807-6 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla účastnice řízení v rozsahu jeho výroku I dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Posuzované dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť účastnice řízení – Komerční banka, a. s. nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účastnice řízení v dovolání pouze parafrázovala §241a odst. 1 o. s. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, důvod dovolání lze z jeho obsahu (byť jen implicitně) dovodit tak, že soudy v řízení aplikovaly §41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, jež dovolatelka považuje za odporující ústavnímu pořádku, v dovolání však zcela absentuje jednoznačné vymezení důvodu přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Zákonem předjímaná povinnost vymezit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, směřuje k naplnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), aby advokáti dovolatelů (či osoby práva znalé jednající za dovolatele) byli před podáním dovolání nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 272/2021). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě účastnicí řízení naplněn.
Uvedené závěry platí bezvýjimečně, tedy i v případě, kdy dovolatelka namítá, že aplikace předmětných ustanovení by mohla být v konkrétních případech protiústavní. V opačném případě by pro podání (z hlediska podmínky §241a odst. 2 o. s. ř.) „bezvadného“ dovolání postačilo, aby dovolatel u jakéhokoliv tvrzeného pochybení odvolacího soudu povšechně uvedl, že jím bylo zasaženo do základních práv dovolatele (příp. že daná ustanovení jsou „protiústavní“). Taková praxe není aprobována ani Ústavním soudem (srov. kupříkladu dále označený plenární nález soudu ochrany ústavnosti).
Nejvyšší soud též připomíná, že mu nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, nebo – jako v projednávané věci – vyhledával možný důvod přípustnosti dovolání. Dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž podléhá určitým omezením. Ta koneckonců vyplývají i přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem, kdy podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel (osoba za něj jednající). Platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 346/17). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Vytýkala-li dovolatelka odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení zejména v tom, že odvolací soud se podle ní „dostatečně nevypořádal s její námitkou neústavnosti ustanovení §41 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích…“, uplatnila tím de facto vadu řízení spočívající v nedostatku odůvodnění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 828/2021, či ze dne 16. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3608/2020), přičemž v té souvislosti žádnou otázku (procesního práva), na níž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost k ní, jak uvedeno výše, nevymezila. Vady řízení přitom samy o sobě založit přípustnost dovolání nemohou (a nemohou být ani specifikací důvodu přípustnosti dovolání), neboť k jejich existenci dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci.
Jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání koncipováno, Nejvyšší soud doplňuje, že neúspěch účastnice řízení ve vkladovém řízení (potažmo v navazujícím řízení před soudem podle částí páté o. s. ř.) nepředstavuje (nemusí představovat) definitivní vyřešení otázky sporné existence zástavního práva, přičemž nic dovolatelce nebrání v podání „obecné“ určovací žaloby, v jejímž rámci by jako jedna z otázek byla řešena i problematika souladu §41 zákona o majetku České republiky s ústavním pořádkem, kterážto otázka je nadto v současnosti na návrh Nejvyššího soudu předmětem řízení před plénem Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 31/21 (v podobnostech viz www.usoud.cz ).
Výrok o náhradě nákladů řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu