ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.14.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 14/2022-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce B. B. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Holečkova č. 332/5, proti žalované T. R. , narozené dne XY, bytem v XY, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Mělníku, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021, č. j. 102 Co 12/2021-285, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s .ř.):
Žalobce podal dne 15. 11. 2021 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2021, č. j. 102 Co 12/2021-285, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 19. 3. 2021, č. j. 7 C 353/2018-240, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že žalovaná není účastníkem řízení o pozůstalosti po T. B., zemřelé dne 5. 12. 2015 (dále jen „zůstavitelka“), vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 50 D 1183/2015, na základě závěti ze dne 13. 12. 2012, sepsané do notářského zápisu JUDr. Jitkou Kohoutovou, notářkou v Mělníku. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zůstavitelka při pořízení závěti nebyla stižena duševní poruchou, která by ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Rozhodnutí soudu prvního stupně změnil jen z důvodu změny žaloby (kterou připustil poté, co žalobce poučil o náležitosti žaloby z hlediska jejího petitu), když soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a vyšel přitom z obsahu znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka a důkazům výslechem svědků a účastníků přikládal – s ohledem na to, že šlo o osoby zůstavitelce blízké a že jejich hodnocení chování zůstavitelky bylo „jen subjektivní“ – menší význam. Podle odvolacího soudu je nadto nepochybné, že obsah zprávy H. M. ze dne 14. 5. 2014 není způsobilý přispět k objasnění, zda byla zůstavitelka v prosinci 2012 způsobilá pořídit závěť, neboť se s ní setkala pouze jednou (zůstavitelka se u ní neléčila), navíc z obsahu zprávy ani nevyplývá, že by zůstavitelka v době vyšetření touto lékařkou nebo v minulosti trpěla nějakou duševní poruchou; nebyl tedy důvod k ní přihlížet, když obsah zprávy neodporuje závěrům znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka.
Dovolání žalobce není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení platnosti závěti pořízené zůstavitelkou dne 13. 12. 2012 (a řídící se proto předchozí hmotněprávní úpravou) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu k ust. §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5750/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 821/2015; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 844/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5331/2016, a v něm vyjádřený právní názor, že k závěru o neplatnosti právního úkonu (závěti) učiněného v duševní poruše není třeba, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly zcela vymizelé, ale postačí, byly-li podstatně sníženy] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak (a to ani za stávající obdobné hmotněprávní úpravy dle ust. §581 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2280/2021).
Jakkoliv se tedy žalobce domnívá, že „odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu kladl na dovolatele nepřiměřeně vysoký důkazní standard stran prokázání, že zůstavitelka mohla být stižena duševní poruchou v době pořízení závěti“, a odkazuje-li v této souvislosti zejména na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13, dovolací soud jeho námitky neshledává jako opodstatněné. Právní názor Ústavního soudu (vyjádřený ve zmíněném nálezu) vychází při vymezení tzv. důkazního standardu ze stanovení „vysoké míry pravděpodobnosti prokázání“, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Nejvyšší soud ve své pozdější judikatuře na názor Ústavního soudu opětovně reagoval tak, že judikatura dovolacího soudu (k tomu srov. výše) v tomto směru nikdy nebyla postavena na „stoprocentně“ zjištěném skutku, závěry dovolacího soudu a Ústavního soudu v řešení této problematiky tedy nejsou protichůdné.
Nadto, je především zapotřebí existenci duševní poruchy zjistit (v posuzované věci k takovému zjištění nedošlo) a zkoumat, zda zjištěná duševní porucha měla vliv na schopnost jednající osoby posoudit následky svého jednání a ovládnout svou vůli. Zjišťování těchto právně významných skutečností (z povahy věci) vyžaduje znalecké posouzení. Znalecký posudek by proto měl být (z hlediska odborného posouzení zdravotního stavu osoby, jež v předmětném období měla učinit právní úkon v duševní poruše) odborným podkladem ve formě důkazu, který (ve spojitosti s dalšími důkazy) by měl soud vést k tvorbě jeho závěru o tom, zda posuzovaná osoba v inkriminovaný okamžik při uzavírání předmětného právního úkonu jednala v duševní poruše či nikoli (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2224/2017).
Pokud pak dovolatel ve svém dovolání v tomto směru nadále zpochybňuje i správnost a úplnost skutkových zjištění a opakovaně vznáší výhrady proti provedení a hodnocení důkazů (namítá vadu řízení), spočívající zejména v tom, že odvolací soud neakceptoval jím navržené důkazy a „požadoval po něm prakticky bezchybné a 100% potvrzení o tom, že zůstavitelka trpěla v okamžiku pořízení závěti duševní poruchou“, a dovozuje-li na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný závěr, že zůstavitelka v době pořízení sporné závěti trpěla duševní poruchou, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu