ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1503.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1503/2022-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce P. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12, proti žalovanému K. R. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Martinem Supem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 9, Tikovská č. 2198/14, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 101/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2022, č. j. 55 Co 391/2020-477, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 050 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kiršnera, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 1720/12.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 55 Co 391/2020-477, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 11. 2020, č. j. 5 C 101/2015-354, který (ve výroku I.) určil, že žalobce je dědicem po F. R., zemřelém dne 24. 1. 2015 (dále též jen „zůstavitel“), a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 50 820 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta. Odvolací soud dále stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 36 203,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, přičemž zohlednil závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021,
č. j. 24 Cdo 2440/2021-457, podle nějž zůstavitel nebyl v životní situaci, kdy by se ocitl bez potřebné pomoci v nouzi ve smyslu ust. §1646 odst. 1 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť o něj pečoval jeho syn (žalovaný).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť nebylo třeba některý z důkazů opakovat či dokazování doplňovat. V tomto ohledu zejména neshledal pravdivým tvrzení odvolatele (žalovaného), že by soud prvního stupně dovodil, že zůstavitel byl ve stavu nouze vyžadujícím každodenní pomoc třetích osob. Konstatoval, že pokud jde o důvod vydědění žalobce dle §1646 odst. 1 písm. a) o. z., je vázán názorem dovolacího soudu, podle nějž zůstavitel byl nepochybně v tíživé životní situaci odpovídající pojmu „nouze“, avšak další podmínky naplnění tohoto důvodu vydědění splněny nebyly, zejména již proto, že péče o základní životní potřeby zůstavitele byla zajištěna jinak (žalovaným) a že polemiky o tom, zda byla tato péče zajišťována objektivně dostačujícím způsobem (včetně procentuálního vyjádření rozsahu domnělého rozsahu zajištěné péče), nejsou namístě. K důvodnosti vydědění žalobce pro neprojevování opravdového zájmu pak uvedl, že (jak se již vyslovil v předchozím rozsudku ve věci) tento důvod dán nebyl, že uvedený závěr byl akceptován i dovolacím soudem a odvolací soud nemá důvod se od něj odchýlit. Konečně neshledal naplněným ani poslední žalovaným tvrzený důvod vydědění, tj. že žalobce trvale vede nezřízený život. K tomu uvedl, že insolvence žalobce vznikla především z nesplácených úvěrů, nebylo přitom tvrzeno, že by tyto úvěry či dluhy žalobce vznikly z důvodů podřaditelných pod pojem „nezřízeného života“ (např. z důvodu herních automatů), že pouhá insolvence o nezřízeném životě nesvědčí, příčin může být celá řada od podnikatelských rizik, nesprávného hospodaření, nedostatečné finanční gramotnosti či obezřetnosti až po dluhy z nezřízeného života. Jelikož byl žalobce plně úspěšný, uložil odvolací soud žalovanému povinnost zaplatit mu náklady odvolacího i dovolacího řízení.
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu (tj. v rozsahu výroku I. a II.) dovolání, které staví především na polemice se správností závazného právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobce. Žalovaný „jako dovolací důvody“ uvádí „veškeré důvody uvedené v ustanovení §237 o. s. ř.“, zejména že „a) rozsudek MS závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak (než jak učinil dovolací soud v rozsudku NSČR); b) rozsudek MS závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; c) rozsudek MS závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Dovolání žalovaného je postaveno rovněž na argumentaci, že „Nejvyšší soud České republiky v řízení předcházejícím vydání rozsudku NSČR naprosto flagrantně a zásadně zasáhl do ústavních i zákonných práv žalovaného (zejména do práva na spravedlivý proces), když se vůbec neseznámil se žalovaného obsáhlým dovolacím vyjádřením“. Namítá, že „již soud prvního stupně v prvoinstančním rozsudku dospěl ke správnému závěru, že zůstavitel byl ve stavu nouze, kterýžto stav vyžadoval každodenní pomoc třetích osob (je jednoznačné, že zůstavitel v posledních letech svého života potřeboval pomoc dalších osob, a to jak v souvislosti se zajištěním nákupů, přípravy stravy, návštěv lékařů, úklidem a později i s hygienou)“, že „současně však soud prvního stupně dospěl k nesprávným (právním předpisům, komentářové literatuře, judikatuře i provedeným důkazům odporujícím) závěrům, které odmítl odvolací soud ve správném rozsudku“, že „odvolací soud správně ve shodě se žalovaným uváděl, že nezávisle na Listině o vydědění byl v případě žalobce naplněn i další důvod vydědění, a to sice důvod dle §1646 odst. 1 písm. a) NOZ spočívající v tom, že žalobce neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nouzi“. Je přesvědčen, že „na straně žalobce došlo k naplnění stanovených podmínek tohoto důvodu vydědění žalobce zůstavitelem“, přičemž ke splnění „dílčích podmínek“ snáší podrobnou argumentaci. Setrvává (mimo jiné) na splnění podmínky, že „zůstavitel neměl pomoc v nouzi (kteroužto potřeboval denně) zajištěnu jinak“, když odkazuje zejména na účastnickou výpověď žalovaného ze dne 13. 1. 2020 a svědecké výpovědi jeho rodinných příslušníků, podle nichž „pokryli pouze tak 2/3 péče o otce“, „ve zbytku byl bez pomoci, tj. v nouzi“. Polemizuje rovněž se závěry soudů o nenaplnění důvodu vydědění uvedeného v listině o vydědění žalobce a spočívajícího v neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele. V této souvislosti poukazuje na to, že „v řízení bylo předloženými listinnými důkazy i svědeckými výpověďmi naopak prokázáno, že zůstavitel postrádal jakýkoli (natož opravdový) zájem ze strany žalobce“ a že „sám projevoval o žalobce v mezích svého věku a svých zdravotních možností zájem a kontaktu se žalobcem se nebránil, ba právě naopak“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (tj. ve výroku I. a II.) a ve věci rozhodl sám tak, že v plném rozsahu zamítne žalobu žalobce, případně napadený rozsudek zruší a věc vrátí odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný v dovolání opakuje skutečnosti, se kterými se soudy obou stupňů i dovolací soud vypořádaly. Poukazuje na to, že dovolání není přípustné, neboť nejsou naplněny zákonné dovolací důvody. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
Žalovaný otázku přípustnosti dovolání ve svém podání výslovně nezmiňuje, poukazuje pouze na „dovolací důvody“, které však de facto zaměňuje s vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř., a to (pro jistotu) všemi zákonem předvídanými předpoklady. Především je nad veškerou pochybnost, že v posuzovaném případě není k řešení namítána právní otázka, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena (a to již vyjádřením závazného právního názoru v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu ve věci). Argument, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
Podstatou dovolacích námitek žalovaného je polemika se závěrem Nejvyššího soudu (vysloveným v rozsudku ze dne 24. 11. 2021, č. j. 24 Cdo 2440/2021-457, který byl vydán dovolacím soudem již dříve v posuzované věci), podle nějž neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi nelze dovodit v situaci, kdy je o základní životní potřeby zůstavitele postaráno jinak než vyděděným potomkem (např. jiným rodinným příslušníkem). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu obsaženým ve výše uvedeném rozsudku, jenž byl pro odvolací soud závazný a od něhož se dovolací soud nemá důvod odchylovat ani nyní.
Žalovaný dovozuje odlišný právní názor na věc, že důvod vydědění žalobce byl dán, když žalobce zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi, v níž se zůstavitel ocitl, neboť o něj žalovaným nebylo (nemohlo být) postaráno v celém potřebném rozsahu. Opakovaně přitom poukazuje na (obsahem spisu nepodložený) skutkový závěr o potřebě každodenní pomoci, který je pro přijetí předestřeného názoru podstatný, a uvádí například, že „stav zůstavitele vyžadoval každodenní pomoc třetích osob“ (dovolání str. 4), že „zůstavitel potřeboval objektivně pomoc (v daném případě každý den)“(dovolání str. 6) a že „v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že pomoc zůstaviteli (který potřeboval každodenní pomoc) poskytoval pouze žalovaný se svojí rodinou…“ (dovolání str. 11). Jak však vyplývá z obsahu spisu, již odvolací soud neshledal pravdivým tvrzení odvolatele (žalovaného), že by soud (prvního stupně) dovodil, že zůstavitel potřeboval každodenní péči (srov. odůvodnění napadeného rozhodnutí str. 3 bod 7.).
Žalovaný rovněž předestírá k posouzení otázku naplnění důvodu vydědění spočívajícího v neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, přestože v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, bylo již dříve v projednávané věci konstatováno, že soudy v otázce projevování opravdového zájmu žalobce o zůstavitele rozhodly v souladu s judikaturou (když v řízení bylo prokázáno, že zůstavitel se se žalobcem nestýkal, neprojevoval žádný zájem o komunikaci a že vztah mezi žalobcem a zůstavitelem bvl oběma lhostejný, neboť ani neprojevili snahu o vzájemné udržování /navázání/ běžného příbuzenského vztahu mezi prarodičem a vnukem), uvedený právní závěr byl závazný také pro odvolací soud a dovolací soud neshledává důvod na něm cokoliv měnit i nadále. Namítá-li dále žalovaný, že „je zapotřebí jednoznačně judikatorně vymezit, že s rostoucím věkem a zhoršujícím se zdravotním stavem (který někdy možnost kontaktu ze strany takové osoby de facto vylučuje) klesá požadavek právních předpisů na ‚udržování kontaktu‘ a ‚projevování zájmu‘ ze strany zůstavitele, až tento může být de facto vyloučen či eliminován, aniž by takový stav měl být k tíži takového zůstavitele interpretován jako ‚neprojevování zájmu‘ ospravedlňující neprojevování zájmu ze strany potenciálního dědice“, dovolací soud jeho názor nesdílí.
V dané věci z obsahu dovolání taktéž vyplývá, že byl zjevně uplatněn i jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat. Žalovaný vznáší výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) rozhodující, poukazuje-li opakovaně na (jak již výše uvedeno obsahem spisu nepodložený) vlastní skutkový závěr, že „stav zůstavitele vyžadoval každodenní pomoc třetích osob“, a namítá-li mimo jiné, že „soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl žalovaným navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností“. Na základě toho pak žalovaný dovozuje (odlišný) právní názor, že důvody vydědění žalobce byly dány.
Výše uvedené námitky, jimiž žalovaný uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti plně respektuje, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu (dovolacího soudu) bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Nadto, spatřuje-li žalovaný porušení práva na spravedlivý proces v okolnosti, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku nezmínil jeho vyjádření ze dne 23. 8. 2021 k předchozímu dovolání žalobce, opomíjí, že to neznamená, že ve vyjádření obsaženou argumentaci žalobce dovolací soud neznal, resp. se s ní neseznámil.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání žalovaného ani v této části neobsahuje odpovídající dovolací (zde ústavně právní) argumentaci, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání, tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu dovolatelem namítané judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že jsou-li dovoláním napadeny výslovně „veškeré výroky“ rozsudku odvolacího soudu, směřuje také do rozhodnutí o nákladech řízení (výrok II.) a ani v tomto rozsahu není přípustné [srov. ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017)].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu