ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.1810.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 1810/2022-628
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného P. K. , narozeného XY, trvale bytem XY fakticky bytem XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem v Praze 10, Křeslická č. 301/1, a J. D., advokátem se sídlem XY, jako opatrovníkem pro řízení, za účasti 1) B. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická č. 1659/4, 2) H. K. , narozené XY, bytem XY, a 3) Okresního státního zastupitelství v Břeclavi , se sídlem v Břeclavi, U Stadionu č. 2129/2, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 20 Nc 24007/2018, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. prosince 2021, č. j. 14 Co 128/2021-514, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 12. 2021, č. j. 14 Co 128/2021-514, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 22. 4. 2021, č. j. 20 Nc 24007/2018-459, který (ve výroku II.) jmenoval P. K., narozenému XY (dále též jen „posuzovaný“), opatrovnici H. K., a (pouze formálně) změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) o omezení svéprávnosti posuzovaného s tím, že stanovená omezení svéprávnosti v sobě již zahrnují i dispozice s nemovitým a movitým majetkem v hodnotě nad 2000 Kč, tedy uzavírání darovacích smluv, smluv o finančních produktech a pořizování závěti, a proto je není nutné definovat jmenovitě; současně také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že ani státu se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) na základě všech uvedených zjištění vyplývajících ze znaleckého dokazování a listinných důkazů dospěl k závěru, že pro charakter onemocnění posuzovaného (posttraumatickou demenci jako získaný defekt paměti a dalších intelektových funkcí, který je vnějším vyjádřením poškození mozkové tkáně úrazovým mechanismem a nasedajícími degenerativními změnami) a jeho trvalost a nevyléčitelnost nepřichází v úvahu méně závažná opatření než omezení svéprávnosti, přičemž je třeba posuzovaného omezit ve svéprávnosti na dobu pěti let. Odvolací soud odkázal na zhodnocení jednotlivých v řízení provedených znaleckých posudků, když znaleckými posudky předloženými posuzovaným nebyla vyvrácena správnost ani věrohodnost znaleckého posudku soudem ustanovené znalkyně MUDr. Jany Zmekové. Odvolací soud nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování svědeckými výslechy dcery posuzovaného Š. V. a bývalé manželky posuzovaného M. K. Za nedůvodné pak považoval i odvolání posuzovaného do výroku II. o jmenování opatrovníka s odůvodněním, že jako nejvhodnější osoba byla vybrána manželka posuzovaného, která s ním každodenně žije, stará se o veškeré jeho potřeby, je mu člověkem velmi blízkým, má k němu citový vztah a je ochotna funkci opatrovníka vykonávat. Dodal, že dcera posuzovaného B. L. o výkon funkce opatrovníka zájem neprojevila a její sestra Š. V. bydlí v XY a vykonává funkci podpůrce a ani ona neprojevila zájem o výkon opatrovnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný prostřednictvím zvoleného advokáta dovolání. Přípustnost dovolání „opírá o ust. §237 o. s. ř.“, přičemž odkazuje na všechny v ustanovení uvedené varianty přípustnosti. Namítá, že odvolací řízení „je postiženo vadou, kterou je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), pro niž je napadený rozsudek chybný, když nerespektuje ustanovení zásadní povahy upravené v čl. 5 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, tedy podléhající režimu proporcionality potenciálního zásahu do základních práv“. Je přesvědčen, že „omezení jeho způsobilosti k právním úkonům a povinnostem tak, jak to učinil prvoinstanční soud a modifikoval svým rozhodnutím soud odvolací, je, a to nejméně, nepřiměřeně hrubým zásahem do lidské důstojnosti, vůči jeho osobě“. Odkazuje přitom na znění ustanovení §55 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a tvrdí, že „odvolací soud se zřetelně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když plně postačují mírnější a méně omezující prostředky“. Argumentuje taktéž pravomocným schválením smlouvy o nápomoci Okresním soudem Praha-západ a rozporem rozsudků soudů obou stupňů v posuzované věci s tímto rozhodnutím a ztotožňuje se se závěrem znalce MUDr. Jana Flídra, že trpí (pouze) mírnou kognitivní poruchou; dovozuje proto, že postačí mírnější opatření v podobě nápomoci. Rozsudky soudů obou stupňů považuje za nepřiměřené, neboť se opomenuly vyrovnat ve svých odůvodněních s posudky oponentními, dovoláním napadený rozsudek navíc vychází (podle jeho názoru) z chybně interpretovaných skutkových zjištění, která mají zásadně jiný důkazní význam. Domnívá se, že soudy obou stupňů skutkový rozpor zaznamenaný znaleckými posudky nevyložily. V tomto případě jsou proto právní závěry soudů logicky v extrémním nesouladu s rozpornými skutkovými závěry odborné povahy, které soudy ve svém odůvodnění neodstranily, resp. přesvědčivě nevyložily, proč neprovedly další navrhované důkazy (soud I. stupně neprovedl důkaz ústavním posudkem, odvolací soud jej nekonfrontoval s ostatními posudky, když mohly přispět k objasnění věci), jedná se proto podle jeho názoru o opomenutý důkaz. Posuzovaný závěrem svého dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž se domáhal, aby dovolací soud rozhodl o odložení právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku.
B. L. ve svém vyjádření označila dovolání za nedůvodné a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14)“.
Otázku přípustnosti dovolání posuzovaný „opírá o ust. §237 o. s. ř.“ a (pro jistotu) vymezuje přípustnost všemi zákonem předvídanými předpoklady, když uvádí, že „napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byly adekvátně vyřešeny otázky hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Důvodnost dovolání (spočívající dle zákona výhradně v nesprávném právním posouzení věci) pak de facto zaměňuje s „vadou“ postihující odvolací řízení, která je spatřována v porušení principu proporcionality zásahu do jeho základních práv tak, jak je deklarován Listinou základních práv a svobod.
Na základě obsahu dovolání lze shrnout, že podstatou dovolacích námitek je polemika se správností závěru o naplnění předpokladů pro omezení svéprávnosti posuzovaného a jmenování mu opatrovníka s tím, že posuzovaný v dovolání nevymezuje žádné právní otázky, ale toliko vyslovuje nesouhlas se skutkovými zjištěními odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a polemizuje zejména se závěry znalkyně MUDr. Zmekové, z nichž soudy v tomto směru vycházely . Posuzovaný současně předestírá vlastní hodnocení důkazů (např. že „k ustanovení znalkyně MUDr. Jany Zmekové nebyl důvod, když soudu již na počátku předal znalecký posudek MUDr. Evy Elšíkové ze dne 23. 7. 2018, tedy posudek, kterému znalecký ústav ničeho nevytkl“) a také vlastní skutkové závěry, že trpí mírnou kognitivní poruchou, na jejichž podkladě pak buduje od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, že vůči němu postačí mírnější opatření v podobě nápomoci při rozhodování.
K uvedenému dovolací soud konstatuje, že obecně formulovanou dovolací námitkou odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k ustanovení §55 odst. 2 o. z. se nelze podrobněji zabývat. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno jednak to, o kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva jde, jakož i to, od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti rovněž plně respektuje, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Je ovšem zapotřebí právně relevantním způsobem vymezit dovolací důvod, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována judikatura Ústavního soudu, případně že se od této judikatury odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že např. tím kterým procesním postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces nebo že byl dovolatel krácen na svých právech daných mu Listinou základních práv a svobod. Nadto, spatřuje-li posuzovaný porušení práva na spravedlivý proces v okolnosti, že odvolací soud (i soud prvního stupně) své rozhodnutí řádně neodůvodnil (rozuměno nevypořádal se se „skutkovým rozporem“ zaznamenaným znaleckými posudky a nevyložil, proč neprovedl důkaz ústavním posudkem a nekonfrontoval jej s ostatními posudky), opomíjí v tomto ohledu zejména bod 20. odůvodnění napadeného rozsudku. Již odvolací soud totiž tamtéž uvedl, že „objektivní závěry o zdravotním stavu posuzovaného obsahuje znalecký posudek soudem ustanovené znalkyně MUDr. Jany Zmekové, která na rozdíl od uvedených dvou znalců provedla zevrubné posouzení zdravotního stavu posuzovaného bez jakéhokoli ovlivnění ze strany posuzovaného či členů jeho rodiny majících zájem na výsledku jeho šetření“, že „ani znaleckým posudkem znaleckého ústavu nebylo prokázáno, že by závěry této znalkyně týkající se otázek soudem k posudku zadaných byly nesprávné, nebylo prokázáno ani ovlivnění posuzovaného členy jeho rodiny v souvislosti s provedeným šetřením u znalkyně“, a že „jediné pochybení znalkyně MUDr. Zmekové bylo shledáno v nesprávné odpovědi na otázky týkající se duševního stavu posuzovaného v roce 2015 a 2016, což nebylo předmětem znaleckého zkoumání, což také znalkyně při svých odpovědích na tyto otázky hned uvedla“.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že dovolání posuzovaného ani v této části neobsahuje odpovídající dovolací (zde ústavně právní) argumentaci, která by umožňovala dovolacímu soudu zabývat se v uvedeném směru přípustností dovolání, tj. zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí z pohledu dovolatelem namítané judikatury Ústavního soudu.
Vznáší-li pak posuzovaný námitky „extrémního nesouladu“ (právních závěrů soudu s rozpornými skutkovými závěry odborné povahy), „opomenutého důkazu“ v podobě neprovedeného ústavního znaleckého posudku a neprovedení dalších navržených důkazů, dovolací soud připomíná, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Soud prvního stupně i soud odvolací v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení důkazů, k tomu budiž dodáno, že zohlednily mj. i projev posuzovaného během soudního jednání. Nad rámec již řečeného z obsahu spisu vyplývá (srov. bod 19. odůvodnění napadeného rozsudku), že znalecký posudek MUDr. Jana Flídra podle odvolacího soudu nelze považovat za použitelný i v tomto (pozn.: odvolacím) řízení, neboť byl zpracován rovněž na žádost posuzovaného, a to pouze pro potřeby řízení o schválení smlouvy o nápomoci. Pokud se týká námitky „opomenutého důkazu“, je zřejmé (taktéž bod 19.), že odvolací soud naopak vyhověl návrhu posuzovaného na doplnění dokazování znaleckým posudkem znaleckého ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice ze dne 18. 8. 2020, vypracovaným pro Policii České republiky v rámci šetření podezření z trestného činu nepravdivého znaleckého posudku. Znalecký ústav dospěl (mimo jiné) k závěru, že „není neobvyklé, že člověk, který v červenci 2018 netrpěl duševní poruchou, je v následujícím roce postižen lehkou demencí“ a že „znalecké posudky obou dvou znalkyň byly shledány jako pravdivé, resp. souladné se současnými postupy české forensní psychiatrie“. Z obsahu spisu se dále podává, že po doplnění navrženého dokazování dospěl odvolací soud k tomu, že objektivní závěry o zdravotním stavu posuzovaného obsahuje znalecký posudek MUDr. Jany Zmekové, jak již bylo uvedeno výše. Odvolací soud rovněž konstatoval, proč nepovažoval za potřebné doplňovat dokazování svědeckými výslechy dcery posuzovaného Š. V. a bývalé manželky posuzovaného M. K., a to z důvodu, že „okolnosti, pro které je posuzovaný ‚zavlečen‘ do sporů mezi svými dcerami ohledně platnosti dřívějších převodů majetku, nemohou vést k závěru o nesplnění podmínek pro nyní potřebné omezení jeho svéprávnosti, což naopak spíše svědčí pro to, aby zájmy posuzovaného ohrožované probíhajícími či budoucími spory mezi jeho dcerami byly ochráněny“. Vzhledem k uvedenému tedy skutkové hodnocení soudů obou stupňů nelze označit za vnitřně rozporné.
Pro úplnost, ani dovolací argumentace týkající se existence smlouvy o nápomoci uzavřené dne 4. 4. 2020, která je podle posuzovaného „zmařena“ výsledkem řízení v projednávané věci, není opodstatněná. Již soud prvního stupně se s touto situací vypořádal, když uvedl (bod 14. odůvodnění rozsudku), že vzhledem ke stavu poškozeného by k ochraně jeho zájmů nepostačovalo využití méně omezujících opatření, neboť je naprosto vyloučeno, aby jednal toliko s podporou jiné osoby. V této souvislosti zmínil, že rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 8. 2020, č. j. 27 Nc 1709/2020-30, kterým byla smlouva o nápomoci schválena, bylo vydáno za situace, kdy soud posuzovaného vůbec nezhlédl, nevyslechl jej, znalecký posudek MUDr. Flídra byl jen konstatován, znalec nebyl vyslechnut a vyslechnuti nebyli ani podpůrci Š. V. a M. V. Nadto, jak dále zjistil dovolací soud z obsahu spisu v posuzované věci, pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi, č. j. 20 Nc 24007/2018-603, bylo za posuzovaného schváleno podání návrhu na zahájení řízení o změnu rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ ve smyslu zrušení smlouvy o nápomoci.
Výše uvedené námitky, jimiž posuzovaný uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání posuzovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Návrhem posuzovaného na odložení právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí se dovolací soud nezabýval s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž bylo konstatováno, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není projednatelný rovněž návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, jelikož jde o návrh akcesorický.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu