ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2011.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2011/2021-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Romana Fialy v právní věci nezletilé AAAAA (pseudonym) , narozené XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem statutárním městem Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Československé armády č. 408/51, dcery rodičů L. N. , narozené XY, bytem XY, a Z. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského č. 241, o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nc 1509/2019, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2020, č. j. 17 Co 155/2020-62, takto:
I. Dovolání otce nezletilé se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 11. 2020,č. j. 17 Co 155/2020-62, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 8. 2020, č. j. 0 Nc 1509/2019-46, kterým soud prvního stupně zamítl návrh otce nezletilé na popření jeho otcovství k nezletilé. Své rozhodnutí odvolací soud opřel zejména o relevantní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: “o. z.“), a názor, že ustanovení §790 o. z., proti kterému otec nezletilé brojil, a které určuje popěrnou lhůtu šesti měsíců pro muže, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, není v rozporu s ústavním pořádkem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal otec nezletilé dovolání, v jehož rámci uvádí, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla řešena. Touto otázkou dovolatel rozumí údajně diskriminační ustanovení §790 o. z., které dle jeho názoru nedůvodně znevýhodňuje nesezdané muže oproti sezdaným v délce lhůty k popření otcovství. Napadený rozsudek, který se o jmenované ustanovení opíral, pak považuje za zásah orgánu státu, kterým je zasaženo do jeho práva, které mu zaručuje čl. 3 odst. 1 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práva a svobod jako součástí ústavního pořádku České republiky (dále jen: „Listina“).
Nejvyšší soud uvádí, že názor dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, který doposud nebyla řešena, dovolací soud nesdílí. Dovolatel neuvádí žádnou konkrétní otázku, kterou by bylo možno označit za otázku doposud neřešenou. Nejvyšší soud se předkládanou otázkou odlišné délky popěrných lhůt již zabýval v rámci rozsudku ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 544/2014, a judikoval, že odlišnost v režimu zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, není bezdůvodná. S ohledem na obdobnou koncepci domněnek otcovství i popěrných lhůt v režimu o. z. lze tento závěr uplatnit i pro otázky spojené se současnou právní úpravou. Též Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 51/15, uvedl, že odlišná délka popěrných lhůt není v rozporu s ústavním pořádkem a nezpůsobuje zásah do Listinou zaručených práv stěžovatele.
Přezkumem napadeného rozhodnutí odvolacího soudu došel Nejvyšší soud k závěru, že soud druhého stupně postupoval korektně, a rozhodl v souladu s relevantními ustanoveními právních předpisů, kterými je vázán, i s předchozí judikaturou dovolacího soudu. Přestože vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010), ani Nejvyšší soud není oprávněn přejímat funkci zákonodárce, a se zákonnými ustanoveními nakládat zcela libovolně, resp. tak, jak dovolatel žádá.
Podle ustanovení §785 odst. 1 o. z. manžel může do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem dítěte, které se narodilo jeho manželce, popřít své otcovství u soudu, nejpozději však do šesti let od narození dítěte. Otcovství popírá vůči dítěti a matce, jsou-li oba naživu, a nežije-li jeden z nich, vůči druhému; není-li naživu žádný z nich, manžel toto právo nemá.
Podle ustanovení §786 odst. 1 o. z. Narodí-li se dítě mezi stošedesátým dnem od uzavření manželství a třístým dnem po jeho zániku nebo prohlášení za neplatné, lze otcovství popřít s výjimkou uvedenou v ustanovení §777, jen je-li vyloučeno, aby manžel matky byl otcem dítěte.
Podle ustanovení §790 odst. 1 o. z. muž, jehož otcovství bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů, může otcovství k dítěti popřít, jen je-li vyloučeno, že by mohl být otcem dítěte. Může tak učinit do šesti měsíců ode dne, kdy bylo takto otcovství určeno; dojde-li k určení otcovství před narozením dítěte, neskončí lhůta dříve než šest měsíců po jeho narození.
Nejvyšší soud odkazuje na shora citovanou předchozí judikaturu dovolacího soudu, podle níž okolnost, zda rodiče dítěte uzavřeli manželství či nikoli, má zcela zásadní význam pro postavení sezdaného a nesezdaného muže i ve vztahu k případnému otcovství. V prvém případě se jeho otcovství zakládá na uzavřeném manželství s matkou, zatímco v případě druhém se opírá o souhlasné prohlášení obou rodičů. Zákon při rozlišení úpravy popěrných lhůt respektuje autonomní vůli rodičů, a zohledňuje i sociální dimenzi rodičovství. Odlišnost, kterou zákon při úpravě popěrných lhůt stanovuje, tedy není bezdůvodná. V kontextu tohoto závěru lze dále uvést, že dovolatelův argument o možném porušení jeho práva zaručeného čl. 3 odst. 1 Listiny, je bezpředmětný.
Ani Nejvyšší soud nespatřuje důvod pro postup dle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §109 odst. 1, písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: „o. s. ř.“), neboť dle názoru dovolacího soudu není ustanovení §790 odst. 1 o. z. v rozporu s ústavním pořádkem. Tento názor sdílí i Ústavní soud (viz výše odkazované usnesení ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 51/15).
Dovolací soud uzavírá, že uplatněnou dovolací argumentací (dovolací důvod a vymezený předpoklad přípustnosti dovolání) se dovolateli přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání otce dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu