ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2103.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2103/2021-397
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně A. V. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrou Smolovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Americká č. 720/6, proti žalovanému L. M. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova č. 796/10, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 13 C 386/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. února 2021, č. j. 61 Co 242/2020-349, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalovanému se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 1. 6. 2020, č. j. 13 C 386/2015-307, výrokem I. zamítl žalobu na určení, že F. V. (zůstavitelka) byla ke dni svého úmrtí podílovou spoluvlastnicí v rozsahu jedné poloviny ve výroku specifikované nemovitosti, a výrokem II. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 34 180 Kč. Soud vyšel ze znaleckého posudku a výpovědí několika svědků a dospěl k závěru, že zůstavitelka v době, kdy darovala žalovanému podíl na předmětné nemovitosti, netrpěla duševní poruchou, která by jí činila nezpůsobilou k uzavření darovací smlouvy. Počínající lehká stařecká demence nezasahovala její úsudek. Zůstavitelka byla až do posledních dnů svého života schopna normálně komunikovat s okolím, docházely za ní kamarádky, se kterými si dala kávu a hrála s nimi karty. Současné uzavření darovací smlouvy a pořízení závěti ohledně téhož majetku je sice poměrně neobvyklé, ani to však není dokladem o duševní poruše zůstavitelky. Lze si představit logické důvody, proč tak zůstavitelka učinila, např. kdyby darovací smlouva byla shledána neplatnou. Dalším důvodem mohlo být, že v závěti pořídila kromě předmětné spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny též o další jedné čtvrtině, jejíž pozdější nabytí do svého vlastnictví předpokládala. Skutečnost, že se žalovaný o zůstavitelku dlouho nezajímal, nečiní darovací smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, neboť zůstavitelka mohla nakládat se svým majetkem podle svého uvážení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 2. 2021, č. j. 61 Co 242/2020-349, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., ve výroku II. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, a výrokem III. žádnému z nich nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rovněž vyšel ze znaleckého posudku a vyšel i z výpovědi samotné žalobkyně, a stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou, která by jí činila nezpůsobilou k uzavření darovací smlouvy. Ohledně námitky současného uzavření darovací smlouvy a pořízení závěti odkázal na závěry soudu I. stupně a konstatoval, že podstatné je, že z jednání zůstavitelky vyplývá vůle převést vlastnictví svého majetku na žalovaného, ať již jakoukoli formou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž k vymezení jeho přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, jaký vliv na platnost darovací smlouvy má skutečnost, že zůstavitelka o tomtéž majetku, který darovala, pořídila tentýž den také závěť. Dovolatelka namítá neúplné zjištění skutkového stavu, neboť ani přes její žádost nebyl vypracován revizní znalecký posudek. Má za to, že zůstavitelka uzavřela darovací smlouvu v duševní poruše. Akcentuje, že psychický stav je nutné hodnotit podle toho, jak se člověk choval v každodenním životě, a vytýká soudům nekritické převzetí závěrů znaleckého posudku. Ohledně nevyslechnutých svědků namítá, že měl soud prvního stupně učinit výzvu k doplnění skutečností podle ustanovení §118a o. s. ř. Podle dovolatelky o neschopnosti zůstavitelky posoudit následky svého jednání svědčí kolize závěti a darovací smlouvy, kterými je navíc převáděn spoluvlastnický podíl ve výši 3/4, ačkoli zůstavitelka v době podpisu vlastnila pouze ½ předmětných nemovitostí. Závěrem dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1209/2006. V této souvislosti uvádí, že je jedinou možnou dědičkou zůstavitelky, že se o ni celý život starala, snášela projevy zůstavitelčiny stařecké demence, poukazuje na svá zdravotní omezení, a dále uvádí, že zůstavitelka žila z finančních prostředků žalobkyně, a žalovaný se jen na konci jejího života vetřel do její přízně, soudy však přesto aplikaci ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb. ani nezvážily.
Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je patrné, že dovolatelka předložením otázky vlivu současného pořízení závěti a uzavření darovací smlouvy o tomtéž majetku na platnost těchto úkonů nenamítá, že by měla být darovací smlouva neplatná z důvodu současného učinění těchto úkonů, nýbrž dovozuje, že touto skutečností má být prokázáno, že zůstavitelka uzavřela darovací smlouvu v duševní poruše, která ji činila k takovému úkonu nezpůsobilou.
Takovou námitkou však dovolatelka ve skutečnosti zpochybňuje skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Soudy přitom zcela přesvědčivě vyložily, proč z této skutkové okolnosti nedovodily závěr o duševní poruše zůstavitelky, pro kterou by byla nezpůsobilá k uzavření předmětné darovací smlouvy, když již soud I. stupně uvedl, že závěť a darovací smlouva mohly být učiněny zároveň pro případ, kdyby darovací smlouva byla shledána neplatnou, a že dalším důvodem mohlo být, že v závěti pořídila zůstavitelka kromě předmětného spoluvlastnického podílu ve výši jedné poloviny též o další jedné čtvrtině, jejíž pozdější nabytí do svého vlastnictví předpokládala. Odvolací soud rovněž konstatoval, že ani případná neznalost právních předpisů by ještě nesvědčila o stařecké demenci zůstavitelky.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není napadení právního posouzení věci, založeného na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem a kritice hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2538/2017]. Podrobit dovolacímu přezkumu tedy lze toliko otázku, zdali odvolací soud stran uvedených výhrad postupoval při zjišťování skutkového stavu v souladu s procesními předpisy [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5649/2017].
Výše uvedená námitka dovolatelky proto přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolatelka dále ve svojí polemice se závěry znaleckého posudku a nevyslechnutím dalších navržených svědků nepředkládá žádnou otázku hmotného ani procesního práva a nevymezuje v této souvislosti žádný z předpokladů přípustnosti dovolání. Ani tyto námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou.
Nadto lze poznamenat, že se soudy zabývaly i chováním zůstavitelky v každodenním životě, přitom vyšly i z výpovědi žalobkyně, a své závěry v tomto směru přesvědčivě odůvodnily. Nelze proto souhlasit s tvrzením dovolatelky, že jsou rozhodnutí soudů založena na nekritickém převzetí závěrů znaleckého posudku.
Dovolatelka dále uváděla, že je napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí ohledně neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy.
Již soud I. stupně se zabýval platností darovací smlouvy (uzavřené přede dnem 1. 1. 2014) i z hlediska rozporu s dobrými mravy a takový rozpor neshledal, neboť zůstavitelka mohla nakládat se svým majetkem podle svého uvážení (soud I. stupně při tomto posouzení vycházel na základě svědeckých výpovědí i ze skutkového zjištění, že se podle zůstavitelky k ní žalobkyně nechovala dobře, které následně odvolací soud označil za učiněné v rozporu s koncentrací řízení). Dovolatelka odkazuje obecně na judikaturu Nejvyššího soudu definující dobré mravy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1209/2006, který se týká skutkově zcela odlišné věci), avšak ani s touto judikaturou není napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Podle ustanovení §39 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb.) je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Z ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. se pak podává, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998).
Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi také uzavřel, že není pojmově vyloučeno, aby i pořízení závěti bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť platná závěť musí splňovat i tuto obecnou náležitost platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a při posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje dobrým mravům ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2019, sp. zn. 24 Cdo 4260/2018).
V projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů nepodávají takové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že je předmětná darovací smlouva v rozporu s dobrými mravy. Skutečnosti, že zůstavitelka darovala podíl na nemovitosti svému vzdálenějšímu příbuznému, když bydlela se svojí dcerou (žalobkyní), která trpí zdravotními omezeními, ještě nečiní darovací smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. Uvádí-li žalobkyně, že zůstavitelka žila z jejích finančních prostředků, je zapotřebí konstatovat, že takové skutkové zjištění soudy v řízení neučinily. V řízení nebyly zjištěny natolik mimořádné skutkové okolnosti, které by v dané věci opodstatňovaly závěr o rozporu předmětné smlouvy se společenskými, kulturními, či mravními pravidly chování, ani nebylo zjištěno, že by se jednalo o tzv. šikanózní výkon práva.
I v tomto ohledu se proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu nikterak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu