ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2277.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2277/2022-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. G. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou Švejdovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České č. 32, proti žalovaným 1) P. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova č. 115, a 2) AAAAA (pseudonym), narozenému XY, bytem XY, zastoupenému kolizním opatrovníkem městem Vysoké Mýto, se sídlem městského úřadu ve Vysokém Mýtě, B. Smetany č. 92, o návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty a o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 1507/2020, o dovolání žalobce (otce) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. ledna 2022 č.j. 27 Co 295/2021-176, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.876,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Matěje Votroubka, advokáta se sídlem ve Vysokém Mýtě, Purkyňova č. 115.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce (otce) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12.1.2022 č.j. 27 Co 295/2021-176 ve výroku o věci samé, jímž nebylo vyhověno návrhu žalobce na popření otcovství k nezletilému AAAAA, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2018, sp. zn. 21 Cdo 5903/2016, a v něm vyjádřený závěr, že „není-li vyhověno návrhu jednoho z rodičů na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství a je-li zároveň návrh na popření otcovství podán po uplynutí zákonem stanovené popěrné lhůty, nemůže soud postupovat jinak, než že takový návrh na popření otcovství zamítne, a to aniž by se dále zabýval konkrétními okolnostmi případu; takový postup přitom nelze považovat za rezignaci na zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, neboť samotná právní úprava popírání otcovství je odrazem zákonodárcem provedeného vážení zájmu dítěte a zájem dítěte je dále též zjišťován při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství“) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Z citovaného právního názoru dovolacího soudu je zřejmé, že jakékoli nynější námitky dovolatele týkající se posouzení nejlepšího zájmu dítěte nejsou z hlediska závěru odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na popření otcovství podstatné. Právní závěry ohledně posouzení nejlepšího zájmu dítěte byly přijaty již v samostatném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23.6.2021 č.j. 18 Co 71/2021-83, kterým bylo pravomocně potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11.2.2021 č.j. 0 Nc 1507/2020-51 o zamítnutí návrhu žalobce na prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství, a také v navazujícím usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2022 č.j. 24 Cdo 487/2022-184, jímž bylo dovolání žalobce proti citovanému usnesení krajského soudu odmítnuto.
Poukazuje-li dovolatel ve prospěch svých úvah opětovně na skutečnost, že „kdyby měl podezření, že by se měl starat o cizí dítě, souhlasné prohlášení by nikdy neučinil“, a že určení otcovství „bylo vedeno zištnými důvody prospívajícími matce“, potom přehlíží, že podle skutkových zjištění soudů, učiněných v průběhu řízení, si žalobce „mohl a měl být vědom“ skutečnosti, že žalovaná 1) měla v době otěhotnění vedle žalobce více „intimních“ partnerů, ještě před souhlasným prohlášením o otcovství, resp. ještě „minimálně v době, kdy mu běžela lhůta k popření otcovství“. Jak dovolací soud již žalobci vysvětlil v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2022 č.j. 24 Cdo 487/2022-184, uvedená skutková zjištění soudů, která byla (a jsou) rozhodná pro posouzení projednávané věci, dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. §241a odst. 1 o.s.ř.), a rovněž zde dovolací soud zdůraznil, že výsledky dokazování nic nenasvědčují ani dovolatelovu přesvědčení o „zištných pohnutkách“ matky. Úvahy dovolatele vyjádřené v obou mimořádných opravných prostředcích proto opakovaně vycházejí z odlišných skutkových zjištění, než ke kterým na základě řádného dokazování dospěly soudy obou stupňů.
Také k názoru dovolatele, že ustanovení §790 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neopodstatněně znevýhodňuje nesezdané muže oproti sezdaným v délce lhůty k popření otcovství a že se tak „cítí být (oproti otcům – manželům matky) diskriminován popěrnou lhůtou“, se dovolací soud již v minulosti vyjádřil. Otázkou odlišné délky popěrných lhůt se zabýval v rámci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.9.2014 sp. zn. 30 Cdo 544/2014, ve kterém akcentoval, že okolnost, zda rodiče dítěte uzavřeli manželství či nikoli, má zcela zásadní význam pro postavení sezdaného a nesezdaného muže i ve vztahu k případnému otcovství. V prvém případě se jeho otcovství zakládá na uzavřeném manželství s matkou, zatímco v případě druhém se opírá o souhlasné prohlášení obou rodičů. Zákon při rozlišení úpravy popěrných lhůt respektuje autonomní vůli rodičů, a zohledňuje i sociální dimenzi rodičovství. Odlišnost, kterou zákon při úpravě popěrných lhůt stanovuje, tedy není bezdůvodná. I když byl uvedený názor vysloven ve vztahu k předešlé právní úpravě obsažené v zákoně č. 94/1963 Sb., o rodině (ve znění účinném do 31.12.2013), lze tento závěr – s ohledem na obdobnou koncepci domněnek otcovství i popěrných lhůt v režimu nynějšího o. z. – uplatnit i pro otázky spojené se současnou právní úpravou. Taktéž Ústavní soud v usnesení ze dne 3.3.2015 sp. zn. IV. ÚS 51/15 uvedl, že odlišná délka popěrných lhůt není v rozporu s ústavním pořádkem a nezpůsobuje zásah do Listinou zaručených práv stěžovatele. Proto také dovolatelův argument o možném porušení jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života, práva vlastnit majetek a práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je v této souvislosti bezpředmětný.
Za této situace Nejvyšší soud nespatřuje důvod pro dovolatelem naznačený (navržený) postup podle čl. 95 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť podle názoru dovolacího soudu není ustanovení §790 odst. 1 věty druhé o. z. v rozporu s ústavním pořádkem. Tento názor přitom – jak uvedeno výše – sdílí i Ústavní soud (srov. shora zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 3.3.2015 sp. zn. IV. ÚS 51/15).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce (otce) – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu