ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.23.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 23/2022-95
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. N. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Jana Babáka č. 2733/11, proti žalované J. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Bzenecká č. 4156/17, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 55/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2021, č. j. 15 Co 63/2021-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. srpna 2021, č. j. 15 Co 63/2021-78, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. února 2021, č. j. 49 C 55/2020-61, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 49 C 55/2020-61, zamítl „žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem id. ½ z podílu žalované o velikosti id. ½, tedy žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti id. ¼ ve vztahu k celku na pozemku parcela č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY, vše zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY“. Soud vycházel ze závěru, že o otázce, zda závazek zůstavitelky V. M., zemřelé 9.2.2019, z darovací smlouvy ze dne 9.2.2019 (kterou zůstavitelka darovala J. M. spoluvlastnický podíl id. ½ na pozemku p.č. XY, jehož součástí je budova č.p. XY v obci XY) vůči žalované je pasivem pozůstalosti, bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29.8.2019, č.j. 59 D 335/2019-78, v řízení o pozůstalosti mezi týmiž účastníky jako v projednávané věci, a s ohledem na to není soud v projednávané věci podle ustanovení §159a odst. 3 a 4 ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř. oprávněn přezkoumávat otázku platnosti darovací smlouvy, kterou nyní žalobkyně uvádí jako důvod, z něhož lze dovodit její vlastnictví sporného podílu id. ¼.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-78, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 49 C 55/2020-61, potvrdil. Ztotožnil se s názorem, že se zde uplatňuje překážka věci rozhodnuté, neboť pro žalobkyni i žalovanou jsou závazná rozhodnutí soudu vydaná v řízení o pozůstalosti po V. M., jehož účastníky obě byly, a v němž žalobkyně nečinila žádné právně relevantní kroky, které by zpochybnily zařazení závazku z darovací smlouvy uzavřené zůstavitelkou, jako dárkyní, a pozůstalou dcerou J. M., jako obdarovanou, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl id. ½ pozemku p.č. XY, jehož součástí je budova č.p. XY v obci XY, do pasiv pozůstalosti, ani žádné právní kroky ke zpochybnění platnosti darovací smlouvy. Vyslovil, že „už v tomto dědickém řízení soud musel vyřešit otázku platnosti darovací smlouvy jako otázku předběžnou, když na řešení této otázky bylo závislé, zda do aktiv dědictví bude zařazen podíl na nemovitosti či zda závazek z darovací smlouvy bude zařazen do pasiv“, a že „je zřejmé, že tato majetková hodnota tak byla v dědickém řízení, které je pravomocně skončeno, vypořádána“. Uzavřel, že žalobou na určení vlastnického práva chce žalobkyně dosáhnout stavu, který neodpovídá závazným výsledkům řízení o pozůstalosti, v němž zůstala nečinnou, takové určení by však obcházelo výsledky předcházejícího řízení a na takovém právním určení nebyl shledán naléhavý právní zájem.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dosud jednoznačně nevyřešenou otázkou je, „zda rozhodnutí soudu o dědictví (rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši zůstavitelčiných dluhů a jiných pasiv pozůstalosti, čisté hodnoty pozůstalosti a o potvrzení nabytí dědictví), hovořící pouze ve svém odůvodnění o tom, že závazek z určitého právního jednání (zde Darovací smlouvy) uzavřené zůstavitelkou jako dárkyní patří do pasiv pozůstalosti, zakládá překážku věci rozsouzené pro žalobu o určení vlastnického práva k majetku, v rámci níž je třeba jako otázku předběžnou hodnotit právě právní jednání zůstavitelky zařazené do pasiv pozůstalosti (zde Darovací smlouvu)“. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil při řešení otázky „zda je pro překážku věci pravomocně rozhodnuté důležitá nejen identita skutkového základu, ale také předmětu procesního nároku, a nakolik je důležité, aby se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo do výroku jiného soudního rozhodnutí, které má zakládat překážku věci pravomocně rozhodnuté“, a dále „zda spornost dluhu v řízení o projednání pozůstalosti podle §173 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, zakládá i námitka týkající se pouze jiného právního hodnocení určitého právního jednání (zde Darovací smlouvy), a to například jako nicotného právního jednání nebo neplatného právního jednání, a zda je tedy důsledkem takové námitky to, že se k takovému dluhu nepřihlíží“. V prvním případě je rozsudek odvolacího soudu v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 5/2014, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5020/2017, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 468/2015, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 940/2019, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3553/2016, v případě druhé otázky pak v rozporu zejména s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4439/2014, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5623/2015, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006. Žalobkyně poukazuje také na rozhodovací praxi Ústavního soudu
- v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, je uvedeno, že soud při řešení otázky, posuzované v jiném řízení jako otázky předběžné, vázán jejím posouzením není, musí však přihlédnout k okolnostem, za kterých byla řešena v předchozím řízení, přičemž se od tohoto řešení může odchýlit a musí vysvětlit, proč tak činí, a v rozhodnutí ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07, Ústavní soud uvedl, že pravidlem je, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení a ve stejném rozsahu též pro všechny orgány, že právní moci může nabýt pouze výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, a proto se závaznost rozsudku pro účastníky i orgány vztahuje pouze k jeho výroku. Na základě uvedeného žalobkyně uzavírá, že pokud odvolací soud považoval otázku platnosti darovací smlouvy za pravomocně rozhodnutou jiným soudním rozhodnutím (v odůvodnění rozhodnutí o dědictví), pak musel buď nesprávně vyložit ustanovení §159a o. s .ř. nebo je nesprávně na uvedený případ aplikovat. Podle ní je právní názor odvolacího soudu o existenci překážky věci rozhodnuté nesprávný, neboť rozhodnutí o dědictví, ve kterém nebyla otázka platnosti darovací smlouvy náležitě řešena, nemůže vytvářet překážku věci rozhodnuté pro pozdější určující žalobu o určení vlastnického práva. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě stanovené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska skutkového stavu (jehož správnost přezkumu odvolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) bylo v projednávané věci zjištěno, že dne 9. 2. 2019 uzavřely V. M., jako dárkyně, a J. M., jako obdarovaná, darovací smlouvu, jejímž předmětem byl spoluvlastnický podíl id. ½ na pozemku p.č. XY, jehož součástí je budova č.p. XY, v obci XY, k.ú. XY. V. M. dne 9. 2. 2019 zemřela. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2019, č. j. 59 D 335/2019-78, vydaného v řízení o pozůstalosti po ní, byla určena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti částkou 3 308 514,89 Kč, výše zůstavitelčiných dluhů a jiných pasiv pozůstalosti částkou 3 300 227 Kč, čistá hodnota pozůstalosti částkou 8 287,89 Kč (výrok I.), potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů dědicům ze zákona J. M. a I. N., ideální jednou polovinou pozůstalosti, tj. podíl id. ½ pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č.p. XY, včetně příslušného podílu na ostatních součástech a příslušenství, v k. ú. XY, obec XY, dále peněžité pohledávky vůči společnosti Brněnské vodárny a kanalizace, a. s. (722 Kč), společnosti innogy Energie, s.r.o. (1 625,89 Kč), Finančnímu ředitelství pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II. (18 000 Kč), společnosti CENTROPOL ENERGY, a. s. (3 167 Kč), nábytek do dvou pokojů, běžné elektrospotřebiče, šatstvo, obuv a osobní svršky (výrok II.), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a jejich náhradě (výroky III. a IV.). Pod bodem 4. odůvodnění tohoto usnesení je mimo jiné uvedeno, že dluhy zůstavitelky tvoří dluh vůči Statutárnímu městu Brnu z titulu nedoplatku za komunální odpad 42 Kč a závazek vůči J. M. jako obdarované, z titulu darovací smlouvy ze dne 9.2.2019, jejímž předmětem byl dar podílu id. ½ pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, včetně příslušného podílu na ostatních součástech a příslušenství, v k. ú. XY, obec XY, v hodnotě 3 275 000 Kč, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl podán dne 11. 2. 2019, tedy po datu úmrtí dárkyně, a že dědici jsou touto smlouvou vázáni. V řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne 9. 2. 2019 bylo rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, č. j. XY, dne 10. 1. 2020 rozhodnuto, že se vklad vzniku vlastnictví do katastru nemovitostí k podílu ve výši ¼ pozemku p. č. XY v k. ú. XY povoluje (výrok I.) a k podílu ve výši ¼ pozemku p. č. XY v k. ú. XY se vklad zamítá. Dne 9. 4. 2020 podala I. N. u Městského soudu v Brně žalobu, kterou se domáhá určení, že je vlastníkem ½ z podílu žalované J. M. o velikosti id. ½, tedy podílu id. ¼ ve vztahu k celku na pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č.p. XY k. ú. XY, obec XY, a to s tvrzením, že darovací smlouvu ze dne 9. 2. 2019 je třeba posoudit jako zdánlivé (nicotné) právní jednání ve smyslu §551 a §552 občanského zákoníku pro absenci vůle a absenci projevené vážné vůle ze strany V. M., popř. jako absolutně neplatnou podle §581 a §588 občanského zákoníku, a že tak na základě této smlouvy nemohlo dojít k platnému a účinnému převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu předmětného pozemku z V. M. na J. M.. O této žalobě rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 49 C 55/2020-61, který byl na základě odvolání žalobkyně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2021, č. j. 15 Co 63/2021-78 (viz shora).
Za uvedeného skutkového stavu bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné posouzení, zda pravomocné usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, kterým byla určena obvyklá cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistá hodnota pozůstalosti a bylo potvrzeno nabytí dědictví dědičkám podle dědických podílů (v jehož odůvodnění je uvedeno, že součástí pasiv je i závazek zůstavitelky podle darovací smlouvy ze dne 9. 2. 2019 darovat spoluvlastnický podíl id. ½ na označené nemovité v ěci dceři J. M.), brání rozhodovat ve sporném soudním řízení o žalobě na určení vlastnictví, opírající se o tvrzení žalobkyně, že předmětná darovací smlouva je neplatná, tedy, zda jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté.
Vzhledem k tomu, že o překážce věci pravomocně rozhodnuté nebylo v uvedené souvislosti dosud dovolacím soudem rozhodováno a dovolatelka tuto právní otázku v dovolání vymezila, včetně uvedení toho, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s .ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) je, v návaznosti na ustanovení §159a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. o závaznosti výroku rozsudku pro účastníky řízení a jiné osoby a orgány, upravena ustanovením §159a odst. 4 o. s. ř., podle něhož, jakmile bylo ve věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté je dána tehdy, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. Podle ustálené rozhodovací soudní praxe se o „stejnou věc“ jedná,
jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká se totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn v dřívějším řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 906/2000).
Výklad pojmu „tentýž předmět řízení“ shrnul a usměrnil Nejvyšší soud rozhodnutím velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, v němž uvedl, že pro účely posouzení, zda řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo zkoumané předtím v pravomocně rozhodnutém sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, je podstatné, zda a jakým způsobem se řešení otázky, jíž se týká podaná určovací žaloba, promítlo ve výroku soudního rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti. Ve vztahu ke konkrétně řešené věci pak vyslovil, že je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není. Kromě shrnutí dosavadní judikatury i odborné literatury k dané problematice citoval Nejvyšší soud také názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2849/07: „Subjektivní meze právní moci rozsudku jsou upraveny v §159a odst. 1 až 4 o. s. ř. Pravidlem je, že výrok pravomocného rozsudku, je závazný jen pro účastníky řízení; v rozsahu, v němž je výrok závazný pro účastníky, je závazný též pro všechny orgány. Právní moci může nabýt pouze výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění. Z toho důvodu také citované ustanovení o. s. ř. vztahuje závaznost rozsudku pro účastníky i pro orgány toliko k jeho výroku“.
V projednávané věci je třeba uvést, že rozhodnutí vydané v řízení o pozůstalosti (které odvolací soud považoval za rozhodnutí, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o stejné věci, jakou žalobkyně uplatňuje žalobou na určení vlastnictví) není rozsudkem, ale má formu usnesení. Podle ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř. však platí, že se užijí stejná pravidla o závaznosti účastníků, jiných osob a orgánů jako u rozsudku, tedy i ustanovení o překážce věci pravomocně rozhodnuté podle ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř.
Výše uvedené „sjednocující“ rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší otázku věci pravomocně rozhodnuté v podmínkách, kdy obě řízení (o žalobě na plnění a o žalobě na určení) jsou vedena podle ustanovení o. s. ř. a jsou označována jako řízení sporné. V projednávané věci soudy posuzovaly závaznost účastníků řízení usnesením soudu vydaného v řízení o pozůstalosti, vedeného podle pravidel stanovených v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“), tedy v tzv. řízení nesporném, a (ne)možnost projednání žaloby na určení vlastnictví mezi týmiž účastníky ve sporném soudním řízení. Dovolací soud v dané věci dospěl k závěru, že není žádného důvodu k tomu, aby se v tomto případě měla problematika překážky věci pravomocně rozhodnuté posuzovat jinak, než v případě obou sporných řízení. Skutečnost, že řízení o pozůstalosti se zahajuje zpravidla bez návrhu (§138 odst. 2 z. ř. s.) a probíhá, aniž by zde byl konkrétní žalobní petit (který se vyžaduje u žaloby ve sporném řízení), není dostatečným důvodem pro případný jiný závěr, neboť ze smyslu a povahy řízení o pozůstalosti je zcela zřejmé, o jakém nároku se rozhoduje – prokázání dědického práva a potvrzení nabytí dědictví osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno (srov. zejména §1670 o. z.).
Jestliže věcí samou v řízení o pozůstalosti po V. M. bylo zjištění dědického práva a podle něho potvrzení nabytí dědictví dědicům v první dědické třídě, I. N. a V. M., pak následná žaloba I. N. na určení vlastnického práva, založená na tvrzení o nicotnosti či neplatnosti závazku zůstavitelky darovat spoluvlastnický podíl na označeném pozemku V. M. (podle darovací smlouvy ze dne 9. 2. 2019), stejnou věcí tak, jak je definována stávající judikaturou, není. Obdobně jak Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 vyslovil pro konkrétní věc, lze i v dané věci uvést, že je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu vlastnické právo k nemovité věci je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí o určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnoty pozůstalosti, které není rozhodnutím ve věci samé a v němž nejsou jednotlivá pasiva uvedena ve výroku rozhodnutí, překážku věci pravomocně rozhodnuté pro následný spor o určení vlastnictví odvozovaný od neplatnosti do pozůstalosti zařazeného závazku zůstavitelky z darovací smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v otázce věci pravomocně rozhodnuté správný. Vzhledem k tomu, že nebyly dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu