ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2685.2018.1
sp. zn. 24 Cdo 2685/2018-871
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně E. P. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 1044/23, proti žalovanému K. S. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Petrem Vyroubalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 323/13, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 210/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. února 2018, č. j. 5 Co 1147/2017-710, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 438 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Vyroubala, advokáta se sídlem v Praze 1, Jánský vršek č. 323/13 .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 21. 10. 2013 se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou po A. S., nar. XY v XY, zemřelém 27. února 1950 v XY v městě XY“ . Žalobu odůvodňuje zejména tím, že „majetek A. S., nacházející se na území dnešní České republiky, nebyl nikdy projednán“, že „rozhodnutím Okresního soudu v Murau z 29. 11. 1951, sp. zn. A 29/50, bylo odevzdáno H. S. jako univerzálnímu dědici movité i nemovité dědictví po A. S., avšak pouze dědictví, které se nacházelo v XY“, že „H. S., který byl univerzálním dědicem A. S., zemřel 18. 6. 1965, proto je vyloučeno, aby se ujal ležící pozůstalosti na území České republiky“, že „ta musí být odevzdána ve smyslu ust. §809 Obecného občanského zákoníku jeho dědicům, pokud se o ni přihlásí“, že „A. S. závětí ze dne 17. 8. 1948 ustanovil univerzálním dědicem svého bratrance H., prince ze S.“, že „pod bodem A II. závěti ustanovil, který majetek připadá jeho univerzálnímu dědici“, že „tento majetek mu však zanechal se závazným příkazem (nařídil povinnost svého univerzálního dědice) bojovat všemi prostředky proti bezpráví za navrácení rodinného majetku“, že „H. S. zemřel dne 18. 6. 1965“, že „řízení o dědictví A. S. na území České republiky bylo na návrh žalobkyně ze dne 3. 4. 2005 zahájeno až usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2006, č. j. 54 D 97/2006-665“, že „je tudíž vyloučeno, aby se H. S. ujal ležící pozůstalosti na území České republiky“, že „rovněž H. S. zemřel se zanecháním závěti“, že „touto závětí ze dne 24. 11. 1960, ve znění dodatku ze dne 4. 6. 1965, ustanovil, že pokud by měl zemřít, aniž by zanechal živé potomstvo mužského pohlaví, které je určeno jako univerzální dědic, jmenuje univerzálním dědicem K. J. N. v. S., nar. XY, v případě jeho úmrtí pak jeho nejstaršího manželského žijícího potomka mužského pohlaví“, že „pro případ, že univerzálním dědicem by se měl stát jeho adoptivní syn K. J. N. v. S. nebo jeho potomci, bude příslušet dceři E. nebo jejím potomků nastoupivším na její místo povinný dědický nárok, ke kterému navíc obdrží z pozůstalostního majetku čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti bez závazků, který se propočte způsobem v závěti uvedeným, jakož i v závěti specifikovaná panství“, že „pokud bylo touto závětí ustanoveno, že žalobkyni nebo jejím potomkům náleží povinný dědický nárok v podobě dědického podílu, není žádná pochybnost o tom, že E. P. je dědičkou H. S.“, že „závěť H. S. obsahuje rovněž závazné nařízení uplatňovat nároky na navrácení nebo plné odškodnění majetku odňatého československým státem A. S.“, že „se jedná o zavazující příkaz, který dědice zatěžuje“, že „nesplnění této povinnosti by mělo za následek zánik dědického práva“, že „jí v každém případě svědčí dědické právo k jedné čtvrtině ležící pozůstalosti A. S.“, že „toto právo jí svědčí bez ohledu na to, že je navíc jedinou dědičkou celé ležící pozůstalosti A. S.“, neboť „žalovaný, který byl původně k dědictví závětí H. S. povolán, dědické právo ztratil z důvodu zaviněného porušení závazných příkazů“, a že „je univerzální dědičkou A. S., neboť nahradila žalovaného, který byl původně k dědictví povolán, neboť v její prospěch svědčí H. S. jeho závětí nařízené povolání náhradního dědice“. Dále uvádí, že „se proto bezvýhradně přihlásila k celé ležící pozůstalosti A. S. jako jeho univerzální dědička“, že „rovněž žalovaný podal bezvýjimečnou přihlášku k pozůstalosti po zůstaviteli, nacházející se na území České republiky“ a že „byla v řízení o dědictví odkázána, aby podala žalobu, že je dědicem“, a to z důvodu, že „její dědické právo je slabší, neboť dle závěti H. S. ze dne 24. 11. 1960, doplněné dodatkem ze dne 4. 6. 1965, byl ustanoven univerzálním dědicem žalovaný a jí byl přiznán povinný díl formou odkazu“. Rovněž podrobně poukazuje na důvody, pro které podle jejího názoru žalovaný „ztratil postavení dědice“ tím, že nesplnil příkazy všemi prostředky bojovat za navrácení rodinného majetku, obsažené v závěti A. S. a v závěti H. S., a dovozuje, že „porušení závazného příkazu byť jen z jedné závěti způsobuje, že žalovaný ztratil postavení dědice, který by byl oprávněn ujmout se ležící pozůstalosti po A. S., nacházející se na území České republiky“, a že „v důsledku toho nastupuje na místo závětního dědice K. S. z titulu závětní dědické posloupnosti jako dědička H. S.“. Nakonec rozvádí také námitku náhradní dědické posloupnosti, tedy že „je univerzální dědičkou A. S.“ rovněž proto, že „nahradila žalovaného, který byl původně k dědictví povolán“, že „v její prospěch svědčí H. S. nařízené povolání náhradního dědice“ a že „se naplnila k tomu v testamentu určená podmínka, když už je to toliko ona jako náhradní dědička, která ještě může majetek v zájmu rodiny získat zpět, protože je jedinou zákonnou dědičkou, která vznesla nárok na vydání nemovitostí podle restitučních předpisů“.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvádí zejména, že „ze závěti po A. S. nevyplývá, že by žalobkyně byla povolána jako dědička, ani že by na ni bylo jinak pamatováno“, že „H. S. zanechal pro případ své smrti závěť“, že „na základě definitivního znění závěti ustanovil svým univerzálním dědicem žalovaného“, že „H. S. zemřel dne 18. 6. 1965 v XY“, že „dědictví po něm bylo žalovanému potvrzeno Okresním soudem Judenburg (Rakousko) prostřednictvím tzv. Odevzdací listiny č. j. A 251/65/164 ze dne 9. 7. 1967“, že „na základě Odevzdací listiny, která je veřejnou listinou, byla pozůstalost odevzdána žalovanému“, že „žalobkyni, pokrevní dceři A. (E.), byl přiznán povinný díl“, že „dispozice v závěti H. S. ve vztahu k dceři A. nepředstavuje ustanovení (určení) dědicem, tj. právním nástupcem“, že „se jedná o odkaz (legát)“, že „na základě průkazu o splnění závěti z 21. 4. 1967 odkaz obsažený v závěti H. S. a týkající se A. P. splnil“ a že „v tomto prohlášení se A. P. mimo jiné vzdala veškerých pozdějších žalob týkajících se dědických nároků s výjimkou nároku na případná odškodnění za majetek konfiskovaný v Československu knížecímu rodu S.“. Upozorňuje na to, že „závěti A. S. i H. S. se vztahovaly na jejich veškerý majetek v Evropě“, že „povolání závětního dědice bylo provedeno bez rozlišení na majetek nacházející se v ČR, Rakousku, Německu nebo dalších evropských státech“ a že „určení dědice, k němuž byl příslušný (rakouský) Okresní soud v Judenburgu podle rakouského práva, tak je a musí být univerzálně platné pro veškerý majetek zůstavitele bez ohledu na místo, kde se nachází“. Zmiňuje, že z hlediska interpretace podmínek závětí A. S. a H. S. je „uplatňovaní nároků na rodový majetek povinností univerzálního dědice pouze tehdy, pokud to bude možné, a to fakticky i právně“, a že „nemůže souhlasit se subjektivním pohledem, který by za možnost domáhat se vydání majetku pouze formalisticky považoval oprávnění zahájit soudní či správní řízení, byť zjevně bez naděje na pozitivní výsledek“. Co se týká restitucí, konstatuje, že „majetek odňatý na základě L. S. nemohl být předmětem restituce“ a k tomuto závěru „se vždy přiklonila i judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu“. Navrhuje, aby žaloba byla odmítnuta či zamítnuta.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 2. 2017, č. j. 16 C 210/2013-530, rozhodl, že se žaloba zamítá (výrok I.) a že žalobkyně „je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 198 198 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného“ (výrok II.). Na základě rozsáhle provedeného dokazování nejprve shrnul skutkový stav. Vycházel ze zjištění, že „usnesením ze dne 18. června 2013, sp. zn. 54 D 97/2006-1155, v dědické věci po zemřelém A. S., nar. XY v XY a zemřelém 27. 2. 1950 v XY v městě XY se zanecháním závěti, rozhodl zdejší soud tak, že přijal dědickou přihlášku žalobkyně ujmout se ležící pozůstalosti po A. S., nacházející se na území České republiky, stejně tak přijal dědickou přihlášku žalovaného“ a že „současně soud odkázal žalobkyni, aby do 60 dnů od právní moci předmětného usnesení podala u soudu žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli A. S.“. Co se týče námitek žalovaného k včasnosti podané žaloby, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „rozhodnutí ze dne 18. 6. 2013 nabylo právní moci dne 24. 8. 2013 a žaloba doručená soudu dne 21. 10. 2013 byla tedy podána včas“. Dále zjistil, že „dědictví po A. S. bylo odevzdáno rozhodnutím Okresního soudu v Murau ze dne 29. 11. 1951, sp. zn. A 29/50, H. S., otci žalobkyně, to se však netýkalo majetku nacházejícího se na území tehdejšího Československa“, že „H. S. zemřel v roce 1965 a je tedy vyloučené, aby se ujal ležící pozůstalosti“, že „potud jsou skutková tvrzení žalobkyně mezi účastníky nesporná“, že „spor mezi účastníky je v tom, zda je žalobkyně dědičkou po H. S. či nikoliv“, a že „dědictví bylo potvrzeno žalovanému jako univerzálnímu dědici po H. S. Okresním soudem v Judenburgu prostřednictvím tzv. odevzdací listiny ze dne 9. 7. 1967, č. j. A 251/65/164, a na jejím základě byla pozůstalost žalovanému také odevzdána“. Soud prvního stupně poukázal na to, že „již v dědickém řízení po A. S. bylo rozhodováno, zda je žalobkyně účastníkem dědického řízení, kdy Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 27. 1. 2010, č. j. 21 Cdo 4212/2009-1391, učinil závěr, že není potřeba nově řešit otázku právního nástupnictví po dědici zůstavitele, neboť je na místě vycházet z pravomocného rozhodnutí o dědickém právu po H. S. vydaného soudem v Rakousku“, avšak že „toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2012, I. ÚS 1332/10“. Dospěl proto k závěru, že „s ohledem na nález ÚS a rozhodnutí NS ČR nemůže být rozhodnutím vydaným v dědickém řízení vázán, neboť je potřeba vždy minimálně zohlednit argumenty, které nebyly v době projednání dědictví zohledněny“. Podle jeho názoru je tedy potřeba se zabývat nejprve tím, zda je žalobkyně dědičkou po H. S.. Při zodpovězení otázky, zda je žalobkyně závětní dědičkou po H. S., je podle soudu prvního stupně „nepochybně potřeba vyjít ze samotné závěti ze dne 24. 11. 1960 ve znění dodatku ze dne 4. 6. 1965“. Soud prvního stupně uvedl, že „v předmětné závěti ustanovil zůstavitel svým univerzálním dědicem pro případ, že nezanechá vlastních mužských potomků, žalovaného“, že „žalobkyni pak odkázal povinný díl, když dodatkem k závěti zvýšil nárok na povinný díl své pokrevní dcery E. tak, že ‚při započtení na svůj povinný díl jako odkaz z mého dědického majetku obdrží nezatížený čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti‘, který se vypočítá dle pokynů v závěti“, a že „se výslovně v závěti v odst. 2 dodatku pojednává o panství XY a XY, kdy je právo žalobkyně požadovat jejich vydání rozšířeno za účelem provedení jejího nároku z odkazu způsobem v závěti dále specifikovaným“. Soud prvního stupně je proto přesvědčen, že „již ze samotného znění závěti vyplývá postavení žalobkyně jako legáta, nikoliv dědice“, že to „podporuje i skutečnost, že tzv. ¼ podíl obdrží žalobkyně jako nezatížený, vypočtený z čisté pozůstalosti, jde tedy o určení výše povinného dílu, nikoliv dědického podílu z pozůstalosti, tedy práv a závazků“, že „nelze pominout ani skutečnost, že závětí je ustanoven tzv. univerzální dědic, tedy výraz obvykle používaný pro dědice výlučného“ a že „žalobkyně je označována jako odkazovník a její nárok jako odkaz také v ostatních souvisejících dokumentech, jako je dopis Mým dětem, Výkaz o splnění závěti, Prohlášení žalobkyně ze dne 7. 10. 1965 aj.“. V otázce „žalobkyní tvrzené ztráty dědického práva žalovaným“ soud prvního stupně souhlasil se žalobkyní potud, že „ H. S. zanechal univerzálnímu dědici majetek, a to včetně nároků vůči československému státu na navrácení nebo plné odškodnění majetku zkonfiskovaného A. S. zákonem z 10. 7. 1947, se závazným příkazem tyto nároky uplatňovat, jakmile to bude možné, a usilovat o naturální restituci tohoto několik set let starého rodinného majetku, a že nesplnění závětního příkazu by znamenalo zánik dědického práva žalovaného“. Zdůraznil však, že „je potřeba se zabývat tím, zda měl žalovaný reálnou možnost úspěšně uplatnit nároky vůči státu ohledně majetku zkonfiskovaného na základě zákona L. S., příp. s vyhlídkou úspěchu usilovat o restituci jiného rodového majetku pod tento zákon nespadajícího“. V této souvislosti uvedl zejména, že „jak vyplývá ze skutkových tvrzení žalovaného (a potvrzují to i jeho výpověď, příp. výpověď svědka N. před rakouskými soudy), žalovaný si v 90. letech po poradě s právníky vyhodnotil situaci ohledně možnosti uplatnění restitucí (a tím i splnění závazného závětního příkazu, když této povinnosti si byl nepochybně vědom; vyplývá to i ze samotné korespondence mezi účastníky sporu z té doby) tak, že jejich uplatnění nepovažoval za smysluplné vzhledem k minimální šanci na úspěch“, že „v tomto směru nesdílí názor žalobkyně, že si žalovaný neměl co vyhodnocovat a měl uplatnit restituční nároky“, a že „je naopak toho názoru, že závětní příkaz je potřeba posuzovat s ohledem na rozumnou míru a s ohledem na rozumné posouzení vyhlídek na jeho splnění“. Uzavřel, že „žalovaný tedy neporušil závětní příkaz a nemohlo z tohoto důvodu dojít k zániku jeho dědického práva po H. S. a nastoupení žalobkyně na jeho místo“ a že „s ohledem na tyto závěry je nadbytečné zabývat se blíže žalobkyní namítanou náhradní dědickou posloupností“. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně proto dovodil, že „žalobkyně není dědičkou po A. S., neboť není ani dědičkou po H. S., právním nástupci A. S.“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 5 Co 1147/2017-710, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 38 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Vyroubala (výrok II.). Odvolací soud jednak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jednak je doplnil z listinných důkazů soudem prvního stupně již provedených (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013, uvedl, že nebylo třeba tyto důkazy při odvolacím jednání opakovat). Právní argumentaci soudu prvního stupně upřesnil a doplnil v tom smyslu, že „H. S. byl v době své smrti dne 18. 6. 1965 rakouským státním občanem, a proto se v souladu s §17 zák. č. 97/1963 Sb. použije u dědického práva po tomto zůstaviteli rakouské právo“, že „úprava rakouského ABGB ke dni úmrtí H. S. je shodná jako v případě Československem převzatého o. z. o. ve znění k 28. 10. 1918, jenž se v této části nezměnil do konce účinnosti o. z. o. v Československu“, a že proto i v tomto případě „použil obecný zákoník občanský (o. z. o.), účinný i v době úmrtí A. S.“; dále uvedl, že „rakouská soudní rozhodnutí o odevzdání pozůstalostí A. a H. S. ohledně jejich cizozemských dědictví lze uznat v České republice postupem dle §65 zákona č. 97/1963 Sb.“, avšak „bez závaznosti pro dědické řízení o českém dědictví po A. S. a i pro projednávaný spor o dědické právo, neboť zde má český soud výlučnou mezinárodní příslušnost“. Odvolací soud konstatoval, že „dospěl ke stejnému závěru jako rakouský soud, který v roce 1967 odevzdal žalovanému pozůstalost H. S. jako dědici pozůstalosti“, a tudíž „žalobkyně není závětní dědičkou s jednočtvrtinovým dědickým podílem po H. S., a tedy ani po A. S.“. Tento závěr odvolací soud odůvodnil zejména tak, že „zásadní skutečností svědčící pro zanechání pozůstalosti H. S. žalovanému jako jedinému dědici je právě to, že jen žalovanému byly zanechány závazky zůstavitele, když pozůstalost je právě souhrn práv a závazků zemřelého“, že „oproti tomu žalobkyni žádné závazky v závěti z roku 1960 ani v jejím doplňku zanechány nebyly“, že „z obsahu závěti plyne, že zůstavitel rozhodně nemínil žalobkyni ustanovit dědičkou (kterou by tížily i závazky), ale jeho vůlí bylo omezit ji na její povinný díl (jakožto obligační právo), přičemž při započtení na tento povinný díl jí výslovně formou odkazu odkázal dvě uvedená konkrétní panství, jež zmínil již soud prvního stupně“, že „tato panství měla být žalobkyni předána nezatížená břemeny, přičemž povinnost vypořádat se s nepominutelnými dědici byla uložena právě univerzálnímu dědici (který měl splnit i odkazy)“, že „i z toho plyne, že zděděné závazky měly tížit jen žalovaného jakožto jediného dědice, což je jeden z důvodů, proč nelze žalobkyni považovat za dědičku“, a že „přitom pouhé označení za nepominutelnou dědičku v závěti neznamená, že se jedná o dědice s dědickým podílem (s právem dědickým)“. Shrnul, že „bylo vůlí zůstavitele, aby žalobkyně obdržela podíl z čisté pozůstalosti ničím nezatížený“, a že „právě povolání k čisté pozůstalosti je odkazem a nikoliv dědictvím“. Co se týče argumentace žalobkyně o příkazech v závětech obou zůstavitelů, odvolací soud se shoduje se žalobkyní v tom, že „H. i A. S. zanechali pozůstalosti svým dědicům skutečně se závětními příkazy ve smyslu §709 o. z. o., dle něhož tento příkaz je rozvazovací výminkou, že má býti pozbyto zůstaveného, nesplní-li se příkaz“, rovněž „souhlasí se žalobkyní, že závětní příkaz A. S. přešel po smrti H. S. na jeho dědice“, a konstatuje, že se „proto musel zabývat i závětním příkazem A. S.“ a že „při jeho porušení by stejně jako u porušení příkazu H. S. ve vztahu k pozůstalosti po něm mohl žalovaný ztratit závětní dědické právo a pak by bylo namístě zkoumat i zákonné dědické právo žalobkyně“. Odvolací soud uvedl, že nesdílí názor žalobkyně, že „žalovaný tyto závětní příkazy nesplnil“. Podle odvolacího soudu „je třeba vycházet ze smyslu, jaký ze závětních příkazů vyplývá“, a „tím bylo navrácení konfiskovaného majetku či alespoň získání náhrady za něj“, což „předpokládá, aby to bylo právně možné“; jelikož však „taková právní možnost ani po obnovení demokracie v Československu (ani později v České republice) po roce 1989 nenastala (kromě výjimky dále uvedené), nedošlo ze strany žalovaného k porušení uvedených příkazů“. Odvolací soud odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, který opakovaně dovodil, že „k přechodu majetku hlubocké větve rodu S. (původně patřícímu A. S.) na československý stát došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. – L. S., tj. dnem 13. 8. 1947“, že tedy „restituce tohoto majetku na základě restitučních žalob právním řádem Československa či České republiky připuštěna nebyla“ a že „přestože žalobkyně vede se snahou o získání majetkových hodnot dříve patřících A. S. stále ještě další řízení, na něž odkazovala, nelze očekávat pro ni příznivé rozhodnutí, neboť judikatura Ústavního soudu je jasná a za zcela výjimečné bylo označeno pouze rozhodnutí ve věci XY“. Rovněž zmínil, že „žalovanému nelze vytknout, že se sám zrušení L. S. u Ústavního soudu nedomáhal“, neboť ani „žalobkyně neuspěla se svými návrhy na zrušení L. S.“; „porušení závětních příkazů nelze u žalovaného dovodit ani ze žalobkyní tvrzené nedostatečné aktivity žalovaného v oblasti zákonodárství, kdy poukazovala na jeho politické postavení“. Byť odvolací soud „není vázán rozhodnutími rakouských soudů“, poukázal na to, že „i rakouské soudy posoudily věc shodně“, nakonec i „tvrzené porušení závětních příkazů a náhradní dědictví bylo rakouským Nejvyšším soudem posouzeno shodně jako v České republice“. Odvolací soud proto uzavřel, že „žalobkyně není jednočtvrtinovou závětní dědičkou po svém otci (tj. ani po A. S.)“, že „ze strany žalovaného nedošlo k porušení závětních příkazů ani jednoho ze zůstavitelů“ a že „k zániku jeho dědického práva nedošlo ani na základě náhradního dědictví“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „napadené rozhodnutí spočívá v otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, že „napadené rozhodnutí spočívá v otázce hmotného práva, která s ohledem na specifika daného případu v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla“, a že „současně napadeným rozhodnutím, jakož i rozhodnutím soudu I. stupně, bylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces“. Je přesvědčena, že odvolací soud „předně pochybil, jestliže rozsudek soudu I. stupně pro závažné procesní vady a nepřezkoumatelnost nezrušil“, a to zejména z toho důvodu, že, „jak sám v napadeném rozhodnutí uvedl, skutková zjištění soudu I. stupně doplnil z listinných důkazů provedených soudem I. stupně a doplnil a upřesnil právní argumentaci“. Odvolací soud tak napadeným rozhodnutím rozsudek soudu I. stupně „zcela nahradil a tím zcela zbavil žalobkyni možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů zejména v těch otázkách, které soud prvního stupně absolutně pominul, byť byla pro posouzení věci zásadní“. Dovolatelka je rovněž přesvědčena, že „odůvodnění napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud dovodil, že žalovaný neztratil dědické právo v důsledku porušení závětních příkazů, postrádá náležitosti uvedené v ust. §157 odst. 2 o. s. ř.“, neboť „odvolací soud se nevypořádal se všemi relevantními důkazy žalobkyně (mezi takové nepochybně patří důkazy o tom, že žalovaný aktivně jednal proti závazným příkazům, čímž naplnil nejvyšší míru úmyslného zavinění při porušení příkazů, v důsledku čehož také jednoznačně ztratil dědické právo)“. Namítá, že „otázkou hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla, je, zda-li povolání nepominutelného dědice k čistému podílu (kvótě, zlomku, procentu) pozůstalosti v minimální zákonné výši, který musí být zůstaven dle ust. §774 věta prvá o. z. o. bez jakýchkoli omezení (tedy čistý), je povolání za dědice či legatáře“. Má za to, že „její postavení dědičky je jednoznačně ve smyslu §535 o. z. o. definováno poměrným dílem celé pozůstalosti, přičemž skutečnost, že žalobkyni byl zůstaven čistý čtvrtinový podíl, odráželo jen zákonnou úpravu vyjádřenou v ust. §774 o. z. o. věty druhé, dle které se každému z nepominutelných dědiců musí dostat z hodnoty dědictví alespoň polovice toho, co by mu připadlo při zákonné dědické posloupnosti, a to zcela volná a bez jakéhokoliv omezení, např. nezatížená odkazy, tedy slovy závěti H. S. čistý čtvrtinový podíl pozůstalosti“, že „odvolací soud pochybil, pokud usoudil na postavení legatářky z toho, že byla povolána k podílu na pozůstalosti bez závazků, přičemž jí nemohlo být ani v souladu s ust. §774 o. z. o. zůstaveno méně“, že odvolací soud „zcela pominul její zásadní argumentaci, že ustanovení v závěti H. S. ohledně započtení na povinný díl prokazuje její postavení jako dědičky“, že „pokud mělo být dle závěti provedeno započtení na povinný díl, jednalo se o způsob výpočtu zůstaveného dědického podílu“, že „to v žádném případě neznamená, že by na ni bylo pamatováno legátem“. Námitku porušení práva na spravedlivý proces (rozhodnutími soudů obou stupňů) dovolatelka vznáší s odkazem na závěry Ústavního soudu, podle nějž je tato námitka „uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241 odst. 1 o. s. ř.“. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v „úvahách odvolacího soudu ohledně právní možnosti navrácení konfiskovaného majetku“, který „nemůže v žádném případě postavit najisto, že účastník projednávaného sporu v jiném zcela odlišném řízení proti jinému subjektu neuspěje, a to navíc bez toho, aniž by znal stav tohoto řízení, důkazní situaci apod.“. Dovolatelka se také domnívá, že „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dovodil, že žalovaný K. S., který byl k dědictví závětí H. S. povolán, neztratil dědické právo z důvodu zaviněného porušení závazných příkazů obsažených v závětech A. S. a H. S.“. V tomto směru opakuje argumentaci vznesenou již v průběhu řízení a uzavírá, že „žalovaný porušil závazné závětní příkazy A. S. a H. S., neboť neučinil pro záchranu rodového majetku ničeho, nevyužil žádný legální prostředek, aby se o to alespoň pokusil, zejména nevznesl restituční výzvy a nesvolal rodinnou radu“, že „žalovaný závětní příkazy nejen porušil, ale přímo proti nim jedná“, že „předložila soudu důkazy o tom, že žalovaný – namísto toho, aby bojoval všemi prostředky za navrácení majetku – uznal vlastnictví státu k S. p. na XY a vyslovil souhlas se ztrátou vlastnictví bavorského archivu A. S.“ a že „v důsledku toho nepochybně dědické právo ztratil“. Nakonec dovolatelka namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil také v tom ohledu, když „dovodil, že v její prospěch nenastala náhradní dědická posloupnost, jelikož restituce majetku zkonfiskovaného na základě L. S. nebyla právně možná“. Pokud jde o otázku, zda nastala náhradní dědická posloupnost v její prospěch, dovolatelka uvádí, že „odvolací soud prakticky nahradil rozhodnutí soudu I. stupně, který se její rozsáhlou argumentací o tom, že v její prospěch nastala náhradní dědická posloupnost (ani důkazy předloženými k prokázání této argumentace), vůbec nezabýval“; „namísto toho, aby rozsudek soudu I. stupně, který neobsahoval odůvodnění k uplatňované náhradní dědické posloupnosti, zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, posoudil si tuto otázku zcela sám, čímž jí odňal možnost jakéhokoli přezkumu rozhodnutí“, navíc „v rámci skutkových zjištění neuvážil důkazy, které k prokázání argumentace o tom, zda nastala náhradní dědická posloupnost, předložila“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný argumentuje zvláště tím, že „v dané věci soud prvního stupně důkazy navržené účastníky řízení provedl“, že „před soudem prvního stupně proběhlo na poměry civilního řízení nebývale podrobné a obsáhlé dokazování, navíc vedené mimořádně pečlivě, kdy soudkyně každou jednotlivou listinu přečetla či podrobně sdělila její obsah, načež strany dostaly prostor pro podrobné vyjádření ke každé takové listině“, že „skutkový stav byl tedy zjištěn a odvolací soud neměl žádný důvod dokazování opakovat“. Vyjadřuje přesvědčení, že „dovolání z procesních důvodů vymezených žalobkyní není přípustné“, neboť v něm „nebyla formulována právní otázka, ohledně níž se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu“, když „dovolání obsahuje pouze zcela obecné tvrzení, že odvolací soud neodůvodnil své rozhodnutí v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. a dále pak námitku proti tomu, jak byla zhodnocena část důkazů“. Žalovaný souhlasí se závěry odvolacího soudu, že „podle závěti H. S. má žalobkyně postavení legatářky, nikoli dědičky“, stejně tak souhlasí s tím, jakými úvahami odvolací soud k těmto závěrům dospěl. K otázce, zda „povolání nepominutelného dědice pouze k aktivům pozůstalosti přesto znamená povolání za dědice ve smyslu o. z. o.“, jak ji předestírá žalobkyně, uvádí poměrně obsáhlou právní argumentaci se shrnutím, že takový právní závěr „vyvrací právní úprava (zejména vymezení pojmů pozůstalosti a dědice), dobový soudní výklad (nepominutelný dědic je zavázán stejně jako ostatní dědicové) i zjevně nesprávný výpočet dědických podílů, ke kterému by právní závěry žalobkyně vedly – upřednostnění nepominutelného dědice, které nemá oporu v zákoně“. Co se týká polemiky ohledně závětních příkazů, žalovaný vznáší pochybnosti o tom, zda lze vůbec považovat vyjádření zůstavitele A. S. za závětní příkaz, nikoliv za přání zůstavitele bez právních následků, zdůrazňuje, že „nejednal proti závětním příkazům, ale jednal v souladu s tehdy (a dosud) platnou právní úpravou, což mu nelze přičítat k tíži“, a že „pokud by dovolací soud dovolání vyhověl, žalovaný by nesl negativní důsledky v podobě ztráty dědického práva proto, že respektoval platné restituční zákony a nežádal o vydání majetku, na jehož vydání mu podle restitučních zákonů nevznikl nárok“. Dodává, že „napříč soudní praxí, a to včetně vrcholných soudních instancí – Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, Ústavní soud – panuje naprostá shoda na tom, že majetek A. S. přešel na stát na základě L. S. účinností tohoto zákona v roce 1947 a nemůže tedy být předmětem restitucí“. Konečně poukazuje na žalobkyní provedenou „nesprávnou a účelovou interpretaci ustanovení závěti H. S. o podmínkách, za kterých nastane náhradní dědická posloupnost“. Žalovaný navrhuje odmítnutí, příp. zamítnutí dovolání žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně ve svém dovolání mimo jiné zpochybňuje správnost skutkových zjištění a vznáší výhrady proti hodnocení důkazů, namítá-li, že odvolací soud se nevypořádal se všemi relevantními důkazy (o tom, že žalovaný aktivně jednal proti závazným příkazům, čímž naplnil „nejvyšší míru úmyslného zavinění“ při porušení příkazů). Dále namítá i vady řízení, které spatřuje v tom, že odvolací soud, „jak sám v napadeném rozhodnutí uvedl, skutková zjištění soudu I. stupně doplnil z listinných důkazů provedených soudem I. stupně a doplnil a upřesnil právní argumentaci“ [pro úplnost k tomu srov. právní názor prezentovaný ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle nějž odvolací soud může listinné důkazy hodnotit (i jinak a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně), aniž je znovu provedl při odvolacím jednání, a který je vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013] . Uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které se nelze těmito dovolacími námitkami v dovolacím řízení dále zabývat.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky postavení nepominutelného dědice dle §774 Obecného zákoníku občanského, vyhlášeného císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s., spočívající v tom, za jakých okolností lze dovodit, zda nepominutelnému dědici byl zanechán dědický podíl nebo odkaz. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Z obsahu spisu vedeného v posuzované věci a spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 54 D 97/2006 vyplývá, že A. S., zemřelý dne 27. 2. 1950 v XY v XY, posledně bytem v XY (dále též jen „zůstavitel”), závětí ze dne 17. 8. 1948 ustanovil univerzálním dědicem svého syna H. (J.) S. s tím, že uvedl: „Československý parlament přijal 10. července 1947 zákon, podle kterého je můj veškerý majetek v Československu vyvlastněn bez odškodnění ve prospěch země české. Popírám právoplatnost toho zákona odporujícího všemu právu i morálce a jsem rozhodnut proti němu bojovat všemi prostředky, které mám k dispozici. Od svého univerzálního dědice očekávám, že bude pokračovat v tomto boji a dovede jej úspěšně do konce.” Rozhodnutím rakouského Okresního soudu v Murau ze dne 29. 11. 1951, sp. zn. A 29/50, bylo rakouské dědictví po zůstaviteli odevzdáno jeho univerzálnímu dědici ze závěti rakouskému státnímu občanu H. (J.) S., který posléze zemřel dne 18. 6. 1965 v XY a jehož dědictví bylo projednáno Okresním soudem v Judenburgu; rozhodnutím tohoto soudu ze dne 27. 7. 1967, sp. zn. A 251/65, bylo odevzdáno jeho adoptivnímu synovi K. S. (jako univerzálnímu dědici ze závěti ze dne 24. 11. 1960, jíž bylo od něj „požadováno“, aby – „jakmile to bude možné“ – uplatňoval „nároky vůči československému státu na vrácení nebo plné odškodnění za majetek protiprávně konfiskovaný právnímu a majetkovému předchůdci“ a „všemi silami usiloval o naturální restituci tohoto staletého majetku“, a dodatku závěti ze dne 4. 6. 1965, jenž zvýšil nárok na povinný díl dcery E. tak, že „při započtení na svůj povinný díl jako odkaz z majetku obdrží nezatížený čtvrtinový podíl z čisté pozůstalosti“, přičemž „za účelem provedení jejího nároku z odkazu“ výslovně pojednal o panství XY a XY). Řízení o dědictví po A. S., nacházejícím se na území České republiky, bylo k návrhu E. (A.) P. (dcery univerzálního dědice H. S. a vnučky zůstavitele) zahájeno až usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2006, č. j. 54 D 97/2006-665. Vzhledem k tomu, že Okresní soud v Českých Budějovicích přijal dědické přihlášky E. P. i K. S. (adoptivního syna univerzálního dědice zůstavitele) k celé pozůstalosti nacházející se na území České republiky a že s ohledem na podrobně popsané skutkové okolnosti případu dospěl k závěru, že „dědické právo účastnice řízení paní A. P. se jeví být slabší”, odkázal ji, aby „ve smyslu §125 Císařského patentu číslo 208/1854 ř. z. podala do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení žalobu na určení, že je dědicem po A. S.”; zároveň ji poučil, že „nebude-li v uvedené lhůtě žaloba podána, bude pozůstalost projednána nehledě k dědickým nárokům odkázaným na právní pořad”.
Dovolací soud předesílá, že již jednou rozhodoval o dovolání v řízení o dědictví po zůstaviteli se závěrem, že „v řízení o dědictví (tj. nesporném řízení) není na místě, aby soud sám rozhodoval o dědickém právu po zemřelém dědici zůstavitele, neboť závěr o dědickém právu má v takovém případě učinit soud v řízení o dědictví po dědici zůstavitele; v posuzovaném případě však ani nebylo potřebné, aby otázka právního nástupnictví po dědici zůstavitele J. S. byla nově řešena, bylo-li logicky na místě vycházet z pravomocného rozhodnutí o dědickém právu po J. S. vydaného v Rakouské republice”. Rozhodnutí dovolacího soudu (stejně jako předcházející rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně) však bylo Ústavním soudem zrušeno s odůvodněním, že „takový závěr považuje za ryze fomalistický, neboť nezohlednil argumenty A. P. směřující k popření dědického práva K. S.”. Jinými slovy dovolací soud byl zavázán, aby se argumentací dovolatelky zabýval věcně.
Jelikož zůstavitel A. S. zemřel dne 27. 2. 1950 a při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele (srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), řídí se dědické právo po zůstaviteli a vypořádání dědictví i v současné době právní úpravou platnou v době jeho smrti, tedy Obecným zákoníkem občanským, vyhlášeným císařským patentem ze dne 1. 6. 1811 č. 946 Sb. z. s. (dále též jen „o. z. o”.), který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
H. S. byl v době své smrti dne 18. 6. 1965 rakouským státním občanem, a proto se při dědění po tomto zůstaviteli (i ve vztahu k majetku na území ČR) použije rakouské právo platné ke dni jeho smrti (srov. §17 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013); vzhledem k tomu, že – jak vyslovil již odvolací soud – „úprava rakouského ABGB ke dni úmrtí H. S. je shodná jako v případě Československem převzatého o. z. o. ve znění k 28. 10. 1918, jenž se v této části nezměnil do konce účinnosti o. z. o. v Československu“, je možné dědické právo a vypořádání dědictví po H. S. posuzovat (stejně jako v případě A. S.) podle o. z. o.
Podle ustanovení §531 o. z. o. souhrn práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech pouze osobních, nazývá se jeho pozůstalostí.
Podle ustanovení §535 o. z. o. není-li na někoho pamatováno dědickým podílem, který se vztahuje na celou pozůstalost, nýbrž jen jednotlivou věcí, jednou nebo několika věcmi určitého druhu, částkou nebo právem, nazývá se to, čím je pamatováno, odkazem (legátem), i kdyby hodnota toho byla největší částí pozůstalosti, a ten, komu to bylo zůstaveno, nebude posuzován jako dědic, nýbrž jako odkazovník (legatář).
Podle ustanovení §554 o. z. o. ustanovil-li zůstavitel jediného dědice bez určení podílu, neomeziv jej na díl pozůstalosti, dostane se mu celé pozůstalosti. Byl-li však jedinému dědici vyměřen toliko dědický podíl určený v poměru k celku, připadnou ostatní díly zákonným dědicům.
Podle ustanovení §709 o. z. o. jestli zůstavitel někomu zůstavil pozůstalost s příkazem, jest tento příkaz považovati za rozvazovací výminku, že má býti pozbyto zůstaveného, nesplní-li se příkaz.
Podle ustanovení §774 o. z. o. povinný díl může být zanechán ve způsobu dědického podílu nebo odkazu i bez výslovného pojmenování jako povinný díl. Musí však zůstati nepominutelnému dědici zcela volný. Každá výminka nebo závada jej omezující jest neplatna. Zůstaví-li se nepominutelnému dědici větší dědický podíl, může se vztahovati jen na část, která převyšuje povinný díl.
V rámci o. z. o. právní teorie i soudní praxe dovozovala, že okolnost, zda jde v konkrétním případě o dědice či odkazovníka, sluší rozhodnouti podle zůstavitelovy vůle, zda chtěl povolati k pozůstalosti jako k celku či nikoli (zejména sluší hleděti k pasivům) [srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str. 23]. Podle soudní praxe například dědic, který se přihlásil k dědictví bez výhrady, jest zavázán za pozůstalostní dluhy neomezeně (i svým jměním) i před odevzdáním (srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Gl. U. 1863). Právní teorie pak vycházela z toho, že zatímco dědic je univerzálním právním nástupcem, odkazovník je pouze singulárním právním nástupcem, neboť není účasten všeobecných břemen pozůstalosti. Při univerzální sukcesi jde o povolání k pozůstalosti jako celku. Není tomu tak (a tudíž jde o odkaz) tehdy, byl-li někdo povolán třebas ke kvotě , ale nikoli celé pozůstalosti, nýbrž jen určitého jmění, nebo jen čisté pozůstalosti ( legatum partitionis) . Judikatorně bylo rovněž dovozováno, že ustanovení, kterým bylo pamatováno (v dodatečném posledním pořízení) na odkazovníky polovicí čisté pozůstalosti podle výše odkazů jim učiněných, není povoláním za dědice, a že pokud jde o otázku výkladu vůle zůstavitelovy, chtěl-li odkázati své dceři polovici peněžité hodnoty svého majetku, jde o „odkaz“ částky rovnající se polovici hodnoty čistého jmění zůstavitelova (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozhodnutí Gl. U. 13.834 nebo v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 11. 1942, sp. zn. R I 52-53/42, uveřejněném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu - Vážný, pod č. 18386).
Na univerzálního dědice se nahlíželo tak, že dostane celou pozůstalost, neboť zůstavitel povolal jediného dědice a neurčil mu dědický podíl (§554 věta první o. z. o.). Jestliže přitom zůstavitel ustanovil, že určité pozůstalostní věci nemá povolaný dědic dostati ( hereditas institutio excepta re certa ), sluší v tom spatřovati odkaz ve prospěch určených osob a nebyly-li určeny, ve prospěch zákonných dědiců (srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str. 78).
Ze zákonné dikce ustanovení §774 o. z. o. vyplývalo, že povinný díl může býti zanechán ve formě dědického podílu nebo ve formě odkazu. V prvém případě platí ustanovení o dědicích (proto např. ručí za pozůstalostní dluhy, srov. §ust. 801 o. z. o.), ve druhém případě platí ustanovení o odkazovnících, a protože jde o povinný díl, platí i předpisy o něm dané (tzn. nesmí zde býti podmínka nebo nějaké zatížení, které by povinný díl omezovaly; k tomu srov. ust. §774 věta druhá o. z. o.).
Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že žalobkyně není závětní dědičkou H. S., tudíž ani A. S., neboť H. S. „nemínil žalobkyni ustanovit dědičkou (kterou by tížily i závazky), ale jeho vůlí bylo ji omezit na její povinný díl“ formou odkazu.
Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, při (stěžejním) výkladu závěti H. S. ze dne 24. 11. 1960, ve znění jejího dodatku ze dne 18. 6. 1965, nelze dospět k jinému závěru, než že jeho vůlí bylo zanechat celou pozůstalost (bez určení jakéhokoliv podílu) univerzálnímu dědici K. S., který se s nepominutelnou dědičkou E. P. vypořádá „vyplacením“ jejího povinného dílu (v nemovitých hodnotách) ve výši ¼ z čisté pozůstalosti, tedy ve formě odkazu. Již odvolací soud správně uvedl, že s tímto výkladem (mimo jiné) „korespondují i úkony účastníků v soudním pozůstalostním řízení vedeném u Okresního soudu v Judenburgu“, kde „žalobkyně nakonec dne 7. 10. 1965 podala prohlášení, v němž konstatovala, že jí je znám obsah závěti a dodatku jejího otce a že přijímá poslední vůlí odkázané legáty a je jimi uspokojena v nárocích na její povinný díl po otci“, že i „v rámci rakouského dědického řízení po otci žalobkyně nakonec byli účastníci ve shodě ohledně odkazu pro žalobkyni“ a že „jak účastníci, tak i Okresní soud v Judenburgu bezpochybně považovali žalovaného za jediného dědice a žalobkyni jen za legatářku“. Dovolací soud souhlasí také s tím, že na tomto závěru nic nemění, že „součástí výkazu o splnění závěti byl i oddíl o břemenech a závazcích, kdy žalobkyně vzala na vědomí a k dalšímu plnění břemena váznoucí na přebíraných nemovitostech a i patronátní závazky k farnímu kostelu a farním obročím ve XY“, neboť se „jednalo jen o konkrétní závazky spojené s odkazovanými nemovitostmi, nikoliv o podíl žalobkyně na závazcích celé pozůstalosti“.
V této souvislosti není (již s ohledem na ust. §241a odst. 6 o. s. ř. nemůže být) uplatnitelná nová skutečnost spočívající (dle žalobkyně) v tom, že podstatou povinného dílu je, že musí zůstat „zcela volný, tedy bez jakýchkoliv omezení“; pro úplnost však dovolací soud dodává, že není ani opodstatněná, neboť žalobkyně opomíjí, že „čistý“ povinný díl (jako podíl na čisté pozůstalosti), tedy odkaz, nelze ztotožňovat s „volným“ povinným dílem bez omezení v podobě příkazu, doložení času, ustavení poddědice aj. (jako podílem na celé pozůstalosti, včetně pasiv), tedy dědickým podílem. Konečně nelze shledat důvodnou ani námitku „důkazu postavení dovolatelky jako dědičky“ v podobě započtení panství XY a XY na její povinný díl, neboť není vyloučeno při určení povinného dílu nepominutelného dědice ve formě odkazu (k tomu srov. §787 věta první o. z. o.).
Co se týká závětních příkazů, jakkoliv dovolací soud sdílí pochybnosti žalovaného, zda „vůbec lze považovat vyjádření zůstavitele A. S. za závětní příkaz“, nikoliv za pouhé „očekávání“ (přání zůstavitele, §711 o. z. o.) [z použité formulace „očekávám, že…“ lze pomocí jazykového výkladu projevenou vůli zůstavitele interpretovat i tak, že ponechal na rozhodnutí univerzálního dědice, zda jeho očekávání bude respektovat či nikoliv, k tomu viz srovnání v odstavci níže], nemá to pro posuzovanou věc většího praktického významu (vyjma případného odpadnutí výslovného závazku ke svolání rodinné rady), neboť žalobkyně namítá ztrátu závětního dědického práva žalovaného v souvislosti s „porušením závětních příkazů“ A. S. i H. S..
Příkaz (modus) jest nařízení zůstavitelovo dědici nebo odkazovníkovi, aby se zanechaným jměním nebo jeho částí nakládal určitým způsobem anebo aby něco jiného vykonal, respektive něčeho opominul, například nařízení postaviti kapli nebo náhrobek, aby dal sloužiti mše a jiné. Není však příkazem (v technickém slova smyslu) pouhé přání, které zůstavitel vyslovil (§711 o. z. o.), takové ustanovení nemá právních následků (modus simplex). Nelze-li se splnění příkazu ani přiblížiti, je-li tedy přikázáno činění nebo opomenutí nemožné, sluší příkaz – pokud není zřejma jinaká vůle zůstavitelova – pokládati za nedoložený (§710 věta druhá o. z. o.), přičemž je lhostejno, zda jde o nemožnost počáteční či pozdější (stejné platí, bylo-li přikázáno něco nedovoleného). Zda povinnost splniti příkaz přechází na dědice dědicovy (popřípadě na poddědice), sluší rozhodnouti podle okolností toho kterého případu. Jde-li totiž o konání ryze osobní povahy, je nepřevoditelné (srov. Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl III., svazek 1. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2013, str. 303-304).
Vzhledem k výše uvedenému se dovolací soud (obdobně jako soud odvolací) neztotožňuje se závěry žalobkyně vztahujícími se k závětním příkazům, a to již pro objektivní nemožnost dostát požadavku H. S. usilovat o navrácení konfiskovaného rodového majetku S. nebo za něj získat náhradu (odškodnění) [§710 věta druhá o. z. o.], spočívající v tom, že – dovozováno judikatorně – rozhodná právní úprava neumožňovala (a neumožňuje) prosazení nároků na navrácení tohoto majetku.
Podle dosavadní obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na niž odkazuje již odvolací soud a jejíž závěrů se dovolací soud (pro stručnost) v této otázce dovolává, restituce tohoto majetku na základě restitučních žalob „nebyla (a není) právním řádem připuštěna“. Jedinou výjimku prozatím činí nález Ústavního soudu „ve věci tzv. XY hrobky v XY, který se ale netýkal majetkového nároku, nýbrž řešil toliko právo na rodinný život, konkrétně ochranu pietního místa“, ovšem – jak podotkl i odvolací soud – „ani u této hrobky nelze dovodit porušení závětních příkazů ze strany žalovaného, protože právě k jeho žalobě bylo Okresním soudem v Jindřichově Hradci pravomocně určeno, že tato hrobka náleží do pozůstalosti A. S. a je z tohoto důvodu předmětem uvedeného pozůstalostního řízení“. V této souvislosti dovolací soud také podotýká, že opakovaně judikatorně řešil (obdobně jako Ústavní soud) i otázku, jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř.) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechod na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním, a dospěl k závěru, že nelze obcházet účel a smysl restitučního zákonodárství (k tomu srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 24 Co 139/94, publikovaném v časopise Ad Notam č. 3, ročník 1995; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. 3 Cdon 677/96; stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, uveřejněném pod č. 477/2005 Sb.; usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. I. ÚS 260/96; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5051/2007; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4983/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 4145/2011; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2449/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 578/2018).
S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, dovodil-li, že ve prospěch žalobkyně nenastala náhradní dědická posloupnost, stanovená H. S. v jeho závěti ze dne 24. 11. 1960. K substituci by došlo totiž skutečně pouze v případě situace předvídané v části A bodu II. závěti, tj. pokud by uplatňování nároků vůči československému státu na vrácení nebo plné odškodnění za zkonfiskovaný rodový majetek S. bylo (objektivně) omezeno na určitý okruh dědiců H. S. a univerzální dědic by k nim nepatřil. Taková situace však nenastala. Dovozuje-li žalobkyně své postavení náhradní dědičky ze (subjektivního) přesvědčení, že je jedinou zákonnou dědičkou a jako jediná proto může usilovat o navrácení majetku, zcela přitom přehlíží, že k přechodu vlastnického práva u majetku hlubocké větve S. na zemi Českou došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947, a opakovaně odmítá připustit, že je judikatorně dovozováno, že restituce tohoto majetku nebyla (a není) právně možná pro žádného z dědiců, s výjimkou tzv. XY hrobky v katastrálním území XY (srov. právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2477/08).
Pro úplnost dovolací soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) není nepřezkoumatelné; je naopak toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu nepostrádá zákonem stanovené náležitosti a je vyčerpávajícím způsobem zdůvodněno. Dovolatelka totiž - navzdory vzneseným námitkám - nepochybně věděla, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil ( k otázce přezkoumatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, v návaznosti na usnesení soudu prvního stupně, srov. např. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013). Důvodná nemůže být ani dovolací námitka porušení práva na spravedlivý proces rozhodnutími soudů obou stupňů, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a proto je povinna nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 7 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrad ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Petr Vyroubal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 638 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 9 438 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta JUDr. Petra Vyroubala, který žalovaného zastupoval v tomto řízení (§149 odst. 1 o. s. ř.), a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu