ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2689.2022.1
sp. zn. 24 Cdo 2689/2022-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzované M. K. , narozené XY, trvale bytem XY, t. č. bytem v Domově pro seniory Blaník, s. r. o., se sídlem v Mnichovicích, Jiráskova č. 456, zastoupené T. Č., advokátem se sídlem XY, jako opatrovníkem pro řízení, za účasti 1) navrhovatele K. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, 2) J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 643/39, 3) města Mnichovice , se sídlem městského úřadu v Mnichovicích, Masarykovo náměstí č. 83, a 4) Okresního státního zastupitelství Praha-východ, se sídlem v Praze 1, Husova č. 243/11, o svéprávnost a opatrovnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 14 Nc 408/2021, o dovolání J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2022, č. j. 24 Co 165/2022-116, takto:
Dovolání J. K. se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 6. 2022, č. j. 24 Co 165/2022-116, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 5. 2022, č. j. 14 Nc 408/2021-93, který zamítl návrh J. K. na změnu opatrovníka posuzované M. K., narozené XY (dále též jen „posuzovaná“), pro řízení o svéprávnost a opatrovnictví s tím, že situace v rodině posuzované není zcela příznivá, probíhá intenzivní spor mezi K. L. (partnerem posuzované) a J. K. (synem posuzované) a dcerou posuzované o majetek, který dříve posuzované náležel a který byl posuzovanou darován J. K., jenž se uchází o pozici procesního opatrovníka posuzované v dané věci. Odvolací soud shledal, že již soud prvního stupně postupoval správně, pokud jmenoval posuzované opatrovníkem pro řízení advokáta, že již z povahy věci existuje konflikt zájmů mezi posuzovanou, J. K., případně životním partnerem posuzované a její dcerou; tento rozpor pak působí ve smyslu §32 odst. 2 o. s. ř. a §29 odst. 4 o. s. ř. důvody, pro které je J. K. vyloučen z funkce opatrovníka posuzované v řízení o svéprávnost a opatrovnictví.
Proti usnesení odvolacího soudu podal J. K. prostřednictvím zvoleného advokáta dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 o. s. ř.). Namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu, která klade důraz na hodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech a v rozporu s ústavními právy hodnotí tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5326/2014, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1103/2014, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, kdy příslušné skutkové závěry zjevně stojí bez opory v provedených důkazech tak, jak je tomu v posuzované věci). Je přesvědčen, že za daných okolností měl soud prvního stupně i odvolací soud nařídit ve věci jednání a provést důkazy, ze kterých by si mohl učinit relevantní představu, kdo a z jakého důvodu z osob blízkých je tím, který by nejlépe sledoval zájmy posuzované, nikoliv tak povšechně všechny osoby blízké, především děti, označit za osoby s rozpornými zájmy s posuzovanou. Není pravda, že by zájmy všech osob blízkých osob byly protichůdné, když je zjevné, že děti posuzované spolu nijaké spory nemají, stejně jako tyto nemají a neměly s posuzovanou. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí spolu s usnesením soudu prvního stupně, když neprodlený výkon tohoto rozhodnutí, tj. jmenování opatrovníka posuzované z řad advokátů, může vést k mnohým nadbytečným právním úkonům a výdajům, které pro účastníky řízení mohou mít zvláště nepříznivé následky, přičemž posuzované, ani navrhovateli, odkladem vykonatelnosti nehrozí žádná újma. Závěrem svého dovolání vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou, která určuje, že opatrovníkem má být nejbližší možná osoba blízká, pokud tato nemá rozdílné zájmy s posuzovanou, když nebylo prokázáno, ani relevantně prokazováno, že by takovouto osobou neměl být právě syn posuzované, případně její dcera. Rovněž je toho názoru, že judikaturou Nejvyššího soudu nebylo vyřešeno, zda při jmenování opatrovníka nemá soud samostatně provést dokazování o veškerých skutečnostech tak, aby sám dospěl k závěru, která osoba blízká je (nebo není) vhodným opatrovníkem. Navrhl, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se návrhu syna posuzované vyhovuje, případně aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení o posouzení syna, případně dcery posuzované coby vhodného opatrovníka ve zdejším řízení, event. jiné osoby posuzované blízké, která může její zájmy a práva řádně hájit.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1).
Především, soudy v projednávané věci řádně vysvětlily, jakými úvahami se při posouzení otázky jmenování opatrovníka posuzované v řízení o svéprávnosti ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, řídily. Soud prvního dospěl k závěru, že podmínku v podobě možného střetu zájmů opatrovníka a posuzované nutno dovodit zejména z povahy věci, a odkázal přitom na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 15 Co 465/2014, publikované v ASPI, přičemž v tomto ohledu je odkaz soudu prvního stupně zcela přijatelný, když krajský soud v odkazované (skutkově obdobné) věci vyjádřil právní názor, že jestliže navrhovatel vystupuje v řízení jako samostatný účastník, pak nemůže být zároveň zástupcem posuzované osoby, neboť je zřejmé, že obecně se mohou zájmy obou účastníků dostat do rozporu. Odvolací soud pak shledal, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud jmenoval posuzované opatrovníkem pro řízení advokáta, a správně nakonec také dovodil – jakkoliv (obdobně jako soud prvního stupně) zkoumal i povahu sporů mezi osobami blízkými posuzované – že „již z povahy věci existuje konflikt zájmů mezi posuzovanou a J. K.“ (případně životním partnerem posuzované K. L. a její dcerou).
Pokud pak dovolatel ve svém dovolání cílí zejména na domnělou potřebu podrobného zkoumání, která z blízkých osob by mohla být vhodným opatrovníkem posuzované, jeví se (vzhledem k výše uvedenému i dosud výslovně nezdůrazněnému, že jmenování advokáta opatrovníkem je toliko pro řízení a že pravomocným skončením řízení výkon funkce opatrovníka končí) jako nadbytečné. Dovolatel poukazuje v této souvislosti na „rozpor s ustálenou judikaturou, která určuje, že opatrovníkem má být nejbližší možná osoba blízká, pokud tato nemá rozdílné zájmy s posuzovanou“, ustálenou rozhodovací praxi však nijak nekonkretizuje, a proto argumentaci v tomto směru nelze považovat ani za způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Nadto dovolatel opomíjí, že posouzení otázky ustanovení osoby blízké opatrovníkem posuzované bude přicházet v úvahu zejména v případě hmotněprávního opatrovnictví ve smyslu ustanovení §62 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o které se v posuzované věci - prozatím - nejedná), když hmotněprávní opatrovník spravuje záležitosti posuzovaného a zastupuje ho až v případě omezení svéprávnosti [ke vztahu obou opatrovníků srov. právní názor, podle nějž v řízení o svéprávnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka dle ust. §37 odst. 1 z. ř. s., i když má stálého („hmotněprávního“) opatrovníka, vyjádřený např. v usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 2016, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2497/2019]. Zpochybňuje-li dovolatel pak i správnost a úplnost skutkových zjištění [namítá-li zejména, že „není pravda, že by zájmy všech osob blízkých byly protichůdné, když je zjevné, že děti posuzované spolu nijaké spory nemají, stejně jako tyto nemají a neměly s posuzovanou“, a že „soud prvního stupně i odvolací soud měly nařídit ve věci jednání a provést důkazy, ze kterých by si mohly učinit relevantní představu, kdo a z jakého důvodu z osob blízkých je tím, který by nejlépe sledoval zájmy posuzované“] a na základě těchto námitek setrvává na vyjádření vlastního právního názoru na věc, že „opatrovníkem posuzované, byť toliko procesním, má být určen nejbližší člen rodiny posuzované, který jako jediný dokáže řádně hájit práva posuzované“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Vznáší-li pak dovolatel taktéž námitky „extrémního nesouladu příslušných skutkových závěrů, které zjevně stojí bez opory v provedených důkazech“, a poukazuje-li na související ustálenou judikaturu dovolacího i ústavního soudu, nejedná se o námitky opodstatněné, neboť odvolací soud – jak řečeno výše – zkoumal povahu sporů mezi osobami blízkými posuzované nad rámec povahy věci. Dovolatel navíc zcela přehlíží, že ustanovením advokáta jako procesního opatrovníka posuzované v řízení o svéprávnosti se jedná o ochranu práv posuzované, když ve vztahu k dovolateli jako přímému účastníku řízení nelze vyloučit důvody kolize zájmů s posuzovanou. Pro úplnost lze dodat, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. je možné napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudům v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry ohledně povahy sporů mezi osobami blízkými posuzované.
Výše uvedené námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 věty první o. s. ř., a z nichž nevyplývá žádná právní otázka, jež by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., tedy nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání J. K. podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Návrhem J. K. na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí se dovolací soud nezabýval s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, v němž bylo konstatováno, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není projednatelný rovněž návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, jelikož jde o návrh akcesorický.
Protože tímto rozhodnutím řízení ve věci svéprávnosti a opatrovnictví posuzované nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu