ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2822.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2822/2021-852
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. M. , zemřelé dne 24. prosince 2015, posledně bytem v XY, za účasti 1) M. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, 2) L. Š. , narozeného dne XY, bytem v XY, 3) M. Š. , narozeného dne XY, bytem XY, 4) P. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, 5) H. Č. , narozené dne XY, bytem ve XY, 6) M. B. , narozené dne XY, bytem v XY, 7) L. H. , narozené dne XY, bytem v XY, 8) P. J. , narozeného dne XY, bytem v XY, 9) J. M. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ivem Muškou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského č. 1178/6, 10) M. M. , narozené dne XY, bytem v XY, 11) J. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem se sídlem ve Vyžlovce, Lidická č. 95, 12) J. H. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, 13) B. T. M. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná č. 47/19, a 14) J. M. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 15/11, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 35 D 56/2016, o dovolání M. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. dubna 2021, č. j. 9 Co 64/2019-778, takto:
Dovolání M. K. se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 D 56/2016-255, odvolal M. K. z funkce správce pozůstalosti zemřelé A. M., s odůvodněním, že v průběhu předběžného šetření bylo opatrovníkem zůstavitelky předloženo usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III., Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 3. oddělení, vydané dne 21. 3. 2016 pod č. j. KRPA-114409-251/TČ-2014-001393, kterým bylo zahájeno trestní stíhání M. K., jako obviněného ze spáchání XY, kterých se měl dopustit jako XY A. M. a jako jednatel společnosti E. při správě majetku A. M.
K odvolání M. K. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 3. 2019, č. j. 9 Co 64/2019-488, usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 D 56/2016-255, potvrdil. Vycházel ze zjištění, že odvolatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 51 T 132/2017, zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu, „nicméně bylo zjištěno a prokázáno, že odvolatel v roce 2011 (tedy v době, kdy již zůstavitelka trpěla těžkou demencí) prodal na základě dříve udělené plné moci rekreační chatu zůstavitelky ve XY za prodejní cenu 450 000 Kč, ačkoliv obvyklá tržní hodnota této chaty činila dle zpracovaných posudků znalců nejméně 588 310 Kč“. Uzavřel, že je zřejmé, že již za života zůstavitelky, a to v době jejího závažného duševního postižení, nejednal odvolatel v nejlepším zájmu zůstavitelky, a je zde proto dán jiný vážný důvod, pro nějž odvolatel není způsobilý vykonávat správu pozůstalosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podal M. K. dovolání, jehož přípustnost spatřoval v tom, že „právní otázka možnosti rozšíření důvodu odvolání správce pozůstalosti odvolacím soudem až v rámci řízení o podaném opravném prostředku (odvolání) nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena“. Podle jeho názoru, v odvolacím řízení je soud druhého stupně oprávněn posuzovat pouze ty důvody odvolání správce pozůstalosti, které byly specifikovány v rozhodnutí nalézacího soudu, kterými byl správce pozůstalosti odvolán ze své funkce. Toto dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným, neboť o dovolatelem formulované právní otázce (možnosti rozšiřování důvodů pro odvolání správce pozůstalosti v odvolacím řízení) dosud nerozhodoval. Po projednání dovolání pak usnesením ze dne 19. 11. 2020, č. j. 24 Cdo 2599/2020-711, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; důvodem zrušení byla vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud nejednal se všemi, kteří v době jeho rozhodování splňovali zákonné předpoklady účastenství v řízení o pozůstalosti. K dovolacím námitkám dovolací soud uvedl, že podle ustanovení §28 odst. 1 věty první z. ř. s. mohou být v odvolacím řízení uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, podle věty druhé tohoto ustanovení pak platí, že k novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud přihlédne, i když nebyly uplatněny.
V dalším řízení Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 4. 2021, č. j. 9 Co 64/2019-778, usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 D 56/2016-255, potvrdil. Odkázal na názor dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušujícím usnesení ze dne 19. 11. 2020, č. j. 24 Cdo 2599/2020-711, že v souladu s ustanovením §28 odst. 1 věty první zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, odvolací soud v řízení o pozůstalosti (které patří mezi tzv. nesporná řízení) přihlédne k novým skutečnostem nebo důkazům, i když nebyly uplatněny, a uvedl, že vycházel ze znaleckého posudku o duševním zdraví zůstavitelky vypracovaného znalcem MUDr. Jiřím Bazikem dne 27. 12. 2014, ústavního znaleckého posudku nemocnice Hradec Králové ze dne 27. 2. 2015, znaleckého posudku MUDr. Olgy Sloupkové ze dne 10. 6. 2012, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 7. 2012, č. j. 28 Nc 1719/2011-50, kterým byla zůstavitelka zbavena způsobilosti k právním úkonům, dále z kupních smluv ze dne 17. 8. 2011 a 5. 3. 2012, u nichž odvolatel ověřil podpisy prodávající (zůstavitelky), a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 51 T 132/2017, kterým byl odvolatel zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu podvodu a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Uzavřel, že ze znaleckých posudků vyplývá, že zůstavitelka nejpozději od roku 2009 trpěla těžkou demencí, v srpnu 2011 již byla zcela nesamostatná a s takovým stupněm duševního postižení, že to nutně muselo být zřejmé i laikovi bez odborného lékařského vzdělání, a pokud za této situace odvolatel sepsal kupní smlouvy o prodeji nemovitostí zůstavitelky a ověřil její podpis, nejednal v nejlepším zájmu zůstavitelky ani v souladu s etickými standardy advokáta, v čemž odvolací soud spatřuje jiný vážný důvod ve smyslu ustanovení §1560 o. z., pro který odvolatel není způsobilý vykonávat správu pozůstalosti.
M. K. podal i proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 9 64/2019-778, dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyplývající z jeho předcházejícího rozhodnutí v této věci (č. j. 24 Cdo 2599/2020-177 ze dne 19. 11. 2020), když nerozhodl o nových účastnících řízení L. H. a P. J., resp. pokud rozhodnutí vydal, nebylo mu doručeno do jeho datové schránky, čímž řízení zatížil stejnou vadou řízení, která mu byla již jednou dovolacím soudem vytknuta. Při opětovném potvrzení usnesení soudu prvního stupně o odvolání správce pozůstalosti odvolací soud v rozporu s ustanovením §135 odst. 1 o. s .ř. a §159a odst. 1 o. s. ř. nerespektoval pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 10. 2018, č. j. 51 T 132/2017, o zproštění dovolatele obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., když ohledně převodu nemovitostí v k. ú. XY bylo prokázáno, že uvedený skutek není trestným činem. Žádný důvod ke kárnému řízení nenašla ani Česká advokátní komora, nebyla vůči němu ani podána žaloba ohledně náhrady škody či jiné újmy za poškození zájmů zůstavitelky jejím opatrovníkem L. M., ačkoliv byl na tuto možnost výslovně v trestním rozsudku upozorněn, proto nemůže být sankcionován tím, že bude odvolán z funkce správce pozůstalosti, k čemuž ho povolala sama zůstavitelka. Odvolací soud odůvodňuje své rozhodnutí obecnou formulací, že odvolatel nejednal v nejlepším zájmu zůstavitelky, aniž by uvedl, čím byla zůstavitelka poškozena. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2021, č. j. 9 Co 64/2019-778, jakož i usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 D 56/2016-255, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §237 o. s .ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.)
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tuto rozhodovací praxi usměrnil Ústavní soud názorem (vysloveným např. v nálezu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1226/17), že ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání vymezeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, že však toto vymezení z něj musí být seznatelné, může být vyjádřeno v kterékoliv jeho části.
Dovolání M. K. proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2021 neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 věta první o. s. ř. Kromě odkazu na předcházející rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci, tj. usnesení ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2599/2020 (k tomu viz níže), neoznačil dovolatel žádné rozhodnutí dovolacího soudu, resp. odlišné řešení právní otázky, od kterého se měl odvolací soud při řešení otázky, na které záviselo dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu odchýlit, a ani z obsahu dovolání není taková otázka seznatelná. Je zřejmé, že dovolatel má především výhrady proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci (tj. splnění podmínek pro odvolání z funkce správce pozůstalosti) odvolacím soudem rozhodující, a proti hodnocení důkazů. Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají.
Ani námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval závěr Nejvyššího soudu uvedený v jeho usnesení ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2599/2020, a „řízení opětovně zatížil vadou řízení, která byla odvolacímu soudu již jednou NS ČR vytknuta“, když nerozhodl o účastenství v řízení L. H. a P. J., resp. rozhodnutí o tom mu nebylo doručeno do jeho datové schránky, nezakládá přípustnost dovolání podaného správcem pozůstalosti. Z úpravy okruhu účastníků řízení o pozůstalosti (ustanovení §110 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, ve spojení s ustanovením §6 z. ř. s.), vyplývá, že správce pozůstalosti není účastníkem řízení v celém rozsahu. Podle ustanovení §115 z. ř. s. je správce pozůstalosti účastníkem řízení, jde-li v něm o ustanovení správce pozůstalosti nebo o úkony správy pozůstalosti. Jeho účast je tedy omezena na tu fázi řízení, ve které se jedná o jeho postavení správce pozůstalosti (jeho práva a povinnosti) a úkony správy pozůstalosti. Za úkony, při kterých bude jednáno se správcem pozůstalosti jako s účastníkem řízení, lze ve shodě s odbornou literaturou (srov. např. právní názor vyjádřený v Macková, A., Muzikář, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. Leges, s.r.o., 2016, str. 229) považovat zejména vyrozumění správce o tom, že byl povolán a má se ujmout správy (§1557 o. z., §148 z. ř. s.), jmenování správce pozůstalosti (§157 z. ř. s.), odvolání správce pozůstalosti ( §159 z. ř. s.), rozhodování v pochybnostech, zda má správu pozůstalosti vykonávat správce pozůstalosti nebo jiná osoba (§156 z. ř. s.), rozhodování ve věci správy pozůstalosti (§161 z. ř. s.), nebo úkony související s vyhotovením seznamu pozůstalostního majetku (§1687 odst. 1 o. z.). Jen stěží by k takovým úkonům, jež se týkají postavení správce pozůstalosti a úkonů správy pozůstalosti, mohlo být zařazeno i rozhodnutí soudu o tom, s kým bude v řízení jednáno místo v průběhu řízení zemřelého účastníka řízení. Je zcela zjevné, že v této fázi řízení správce pozůstalosti účastníkem řízení není; na tom ničeho nemění ani skutečnost, že rozhodnutí o procesním nástupnictví po zemřelém účastníkovi pozůstalostního řízení je vydáváno v průběhu odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí o odvolání správce pozůstalosti. Není-li správce pozůstalosti účastníkem řízení ve fázi rozhodování o procesním nástupnictví, nemůže mít nedoručení tohoto rozhodnutí správci pozůstalosti žádný vliv na nabytí právní moci rozhodnutí - právní moc je závislá výlučně na doručení těm účastníkům řízení, jejichž účastenství není v této fázi řízení omezeno. Pokud není správce pozůstalosti účastníkem řízení při rozhodování o procesním nástupnictví, pak mu ani v případě nedoručení takového rozhodnutí nepřísluší dovozovat z této skutečnosti dovolací důvod ve věci svého odvolání z funkce správce pozůstalosti.
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud usnesením ze dne 18. 3. 2021, č. j. 9 Co 64/2019-750, rozhodl, že ve věci projednání pozůstalosti po A. M. bude v řízení o odvolání M. K. proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 5. 2016, č. j. 35 D 56/20116-255, namísto dědice O. J., který zemřel dne 28. 1. 2021, nadále pokračováno s jeho právními nástupci, kterými jsou L. H., narozená dne XY, a P. J., narozený dne XY. Toto usnesení bylo mimo jiné doručováno i M. K., a to na adresu XY, prostřednictvím doručujícího orgánu doručenkou do vlastních rukou, po úložní době byla zásilka vhozena do schránky, adresát ji tedy fakticky nepřevzal. Pokud však doručování správci pozůstalosti nemohlo mít žádný vliv na právní moc doručovaného usnesení, je zcela bez významu to, že doručování prostřednictvím doručujícího orgánu (pošty) neodpovídá ustanovení §45 o. s. ř., podle něhož mělo být doručováno prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, jak ostatně soud jinak správci pozůstalosti doručoval.
Jestliže odvolací soud o procesním nástupnictví po zemřelém O. J. rozhodl (stejně jako usnesením ze dne 21. 1. 2021, č. j. 9 Co 64/2019-739, o procesních nástupcích E. K., zemřelé dne 16. 3. 2020, a usnesením ze dne 13. 4. 2021, č. j. 9 Co 64/2019-765, o procesní nástupkyni J. H., zemřelé dne 22. 2. 2021), není na místě srovnání a dovolatelem namítané nerespektování závěru Nejvyššího soudu o vadě řízení učiněného v této věci v usnesení ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2955/2019. Zatímco v tomto usnesení bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že jednal pouze s těmi, kteří byli účastníky řízení u soudu prvního stupně, nejednal však i s dalšími, kteří splňovali zákonné předpoklady účastenství v řízení o pozůstalosti v době probíhajícího odvolacího řízení, tak při rozhodování odvolacího soudu usnesením ze dne 15. 4 .2021, č. j. 9 Co 64/2019-778, již byli za účastníky řízení odvolacím soudem považováni i všichni procesní nástupci po zemřelých dřívějších účastnících řízení O. J., E. K. a J. H., podle rozhodnutí vydaných odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovolání správce pozůstalosti proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2021, č. j. 9 Co 64/2019-778, není ze shora uvedených důvodů přípustné, Nejvyšší soud toto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu