ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.2860.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2860/2021-590
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně S&T AG , se sídlem Industriezeile 35, Linz, Rakouská republika, reg. č. 190272m, zastoupené DDr. Alexandrem Haschem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Sirkárny č. 467/2a, proti žalované K. C. p., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční č. 730/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované K. K. G. C., se sídlem v XY, zastoupeného JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v Ostravě, Matiční č. 730/3, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení neúčinnosti kupní smlouvy a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 390/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2021, č. j. 56 Co 47/2019-515, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 9. 2018, č. j. 61 C 390/2013-396, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva ze dne 1. 8. 2013, uzavřená vedlejším účastníkem jako prodávajícím a žalovanou jako kupujícím ohledně v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitostí je neplatná. Žaloba byla zamítnuta též v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitostí je vedlejší účastník, rovněž byla zamítnuta žaloba v části na určení, že kupní smlouva ze dne 1. 8. 2013, uzavřená vedlejším účastníkem jako prodávajícím a žalovanou jako kupujícím, je vůči žalobkyni právně neúčinná, a žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované a vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tvrzením, že žalobkyně má za vedlejším účastníkem pohledávku, jejíhož uspokojení se nemůže domoci, a že kupní smlouva je absolutně neplatná, neboť žalovaná s vedlejším účastníkem tvoří koncern a pro převod nemovitostí nebyly splněny podmínky §196 odst. 3 obchodního zákoníku, neboť kupní cena byla podhodnocená a nebyl vypracován znalecký posudek na stanovení obvyklé ceny. Soud dospěl k závěru, že V. S. a P. K. byli společně jednateli obou společností (žalované a vedlejšího účastníka) do listopadu 2012, od té doby je však jeden z nich jednatelem a společníkem jen jedné z těchto společností, a druhý z nich je ve stejné pozici ohledně jen druhé ze společností. Žalovaná a vedlejší účastník proto v době převodu netvořili koncern, ani nebyli osobami jednajícími ve shodě, a proto nebyla dána povinnost vypracovat znalecký posudek na stanovení obvyklé ceny. Soud dále nepovažoval za prokázané, že by jednatel žalované věděl o případném zkracujícím úmyslu jednatele vedlejšího dlužníka. Zároveň se soud zabýval i přiměřeností kupní ceny, při jejímž posuzování vycházel zejména ze znaleckého posudku Ing. René Butkova, Ph.D., MBA, ve spojení s jeho dodatkem a tohoto znalce také vyslechl. Z něj zjistil, že obvyklá cena nemovitostí byla srovnávací metodou stanovena na 1 580 000 Kč, kterou však, jak se podává z dodatku znaleckého posudku, bylo| vzhledem k vadě spočívající v absenci právního zajištění přístupu k nemovitostem (pročež se jedná o nemovitosti těžko obchodovatelné), zapotřebí snížit o 20 – 40 %, obvyklá cena se proto pohybovala k 1. 8. 2018 v intervalu 950 000 Kč – 1 265 000 Kč. K této skutečnosti provedl soud také důkaz posudkem Ing. Martiny Schulmeisterové z 19. 3. 2012, vypracovaným pro účely jiného soudního řízení, kterým byla stanovena obvyklá cena předmětných nemovitostí ve výši 1 400 000 Kč, a to dokonce bez garáže. Znaleckým posudkem Ing. Jana Kurovce z 30. 11. 2006 potom byla obvyklá cena stanovena ve výši 900 000 Kč. Oba tito znalci přitom rovněž v posudcích zmiňovali právní vadu ohledně nezajištěného přístupu. Soud uzavřel, že předmětem řízení nebylo stanovit zcela přesnou obvyklou cenu, nýbrž soulad této ceny se sjednanou kupní cenou, přičemž považuje stanovení obvyklé ceny určitým rozmezím za pochopitelné a správné, když stanovit obvyklou cenu nemovitostí s nezajištěným přístupem je velmi obtížné, jelikož takové nemovitosti nejsou často předmětem prodejů. Ani takové rozpětí nelze chápat zcela striktně. Rozdíl mezi znalci stanovenými cenami v maximální ceně podle Ing. Butkova ve výši 1 265 000 a Mgr. Martiny Schulmeisterové ve výši 1 400 000 činí jen zhruba 10 % ceny a nesvědčí o tom, že by byl některý z nich nesprávný, ale o tom, že nelze jednoznačně stanovit korekci odpovídající právní vadě. K vypracování revizního znaleckého posudku soud nepřistoupil pro neúčelnost, jelikož účelem řízení nebylo stanovit zcela přesnou obvyklou cenu. Obvyklá cena se pohybovala v rozmezí 900 000 – 1 400 000 Kč, sjednaná cena 1 000 000 Kč tomuto odpovídala, majetek žalované se proto nesnížil a kupní smlouva není neplatným ani odporovatelným úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 3. 2021, č. j. 56 Co 47/2019-515, výrokem I. ohledně části žaloby na určení neplatnosti smlouvy rozsudek soudu I. stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že vedlejší účastník je vlastníkem předmětných nemovitostí, výrokem III. potvrdil výrok o zamítnutí žaloby na určení neúčinnosti kupní smlouvy, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k výroku I. soudu prvního stupně bylo řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Dne 4. 6. 2020 byl zjištěn úpadek vedlejšího dlužníka a prohlášen konkurz na jeho majetek. Odvolací soud dospěl k názoru, že uvedené nebrání pokračování odvolacího řízení, když jeho výsledkem nebude dotčen průběh insolvenčního řízení, a v případě vyhovění žaloby na určení vlastnictví půjde o další majetek, na který dopadne konkurz, a insolvenční správkyně byla o odvolacím řízení informována. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z obchodního rejstříku ke společnosti K. K. G. C., z nějž zjistil, že od 21. 12. 2009 – 16. 10. 2013 byli V. S. a P. K. společníky této společnosti a do 1. 3. 2018 byli jejími společnými jednateli, z čehož odvolací soud vyvodil, že šlo o osoby jednající ve shodě a bylo jejich povinností opatřit znalecký posudek k hodnotě převáděného majetku. Porušení této povinnosti by nemělo za následek absolutní neplatnost, pokud by byla pro převodce sjednána cena výhodnější než cena tržní (v místě a čase obvyklá). Vedlejší účastník nabyl spoluvlastnický podíl ve výši ½ k předmětným nemovitostem za 600 000 Kč k roku 2009, zbývající podíl získal při vypořádání podílového spoluvlastnictví za vypořádací podíl 700 000 Kč k roku 2012. Vedlejší účastník tak získal předmětné nemovitosti celkem za 1 300 000 Kč. Znalkyní Ing. Martinou Schulmeisterovou byla pro řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví stanovena obvyklá cena předmětných nemovitostí ve výši 1 400 000 Kč. Rozdíl mezi touto cenou a cenou sjednanou není zanedbatelný. Od doby, kdy znalecký posudek zpracoval Ing. Kurovec (6,5 roku před uzavřením smlouvy) ceny nemovitostí obecně vzrůstaly. I znalec Ing. Butkov dospěl k ceně 1 540 000 Kč, ačkoli měl následně snahu ji snižovat s odkazem na právní překážku. Již jen závěr, že vedlejší účastník nabyl předmětné nemovitosti celkem za 1 300 000 Kč, neumožňuje věc posoudit tak, že nedošlo k obcházení §196 odst. 3 obchodního zákoníku (sjednaná kupní cena byla 1 000 000 Kč), což má za následek absolutní neplatnost kupní smlouvy. Převod majetku přitom několikanásobně přesahoval základní kapitál vedlejšího účastníka (převodce). Bylo-li žalováno i na neúčinnost této smlouvy, potom je-li smlouva neplatná, nelze určit, že je vůči žalobci neúčinná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Rozsudek napadá v celém rozsahu. K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání žalovaná uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka je rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za právní otázku označuje dovolatel aplikaci §127, 132 a 205a o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud provedl svévolnou revizi závěrů znaleckého posudku Ing. Butkova. Účelem §196a obchodního zákoníku je ochrana menšinových společníků a také ochrana společníků před svévolí statutárních orgánů. Vedlejší účastník přitom neměl v roce 2013 žádné menšinové společníky ani dluhy a ani nemohlo jít o svévoli statutárního orgánu, když „oba (jediní) společníci byli současně smluvní stranou“. Odvolacímu soudu proto vyčítá přepjatý formalismus. Od listopadu 2012 nejsou společnosti personálně propojeny, v žádné době nebyla jedna ze společností společníkem ve druhé společnosti, ani jejich společníkem nebyla stejná osoba. Podle dovolatele odpovídala sjednaná kupní cena ceně tržní, a proto považuje napadené rozhodnutí za odchylné od judikatury Nejvyššího soudu (uvádí rozhodnutí sp. zn. 27 Cdo 1236/2019). Dále argumentuje, že znakem jednání ve shodě je jeho dlouhodobost a soustavnost, a namítá, že soud v tomto směru neprováděl dokazování a uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 389/2012. Dovolatelka brojí rovněž proti tomu, že odvolací soud nevycházel ze znaleckého posudku Ing. Butkova a namítá, že tento znalec nebyl odvolacím soudem vyslechnut, v čemž zřejmě spatřuje odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu, popřípadě byl soud povinen přistoupit k vypracování revizního posudku, jestliže ani výslechem nebyly odstraněny pochybnosti o správnosti znaleckého posudku Ing. Butkova.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Ohledně výroku III. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o zamítnutí žaloby na určení neúčinnosti kupní smlouvy vůči žalobci, není dovolatelka subjektivně legitimována k napadení tohoto výroku, neboť jí jím žádná újma nebyla způsobena. V této části proto nezbývá než dovolání odmítnout jako podané osobou k tomu neoprávněnou. Jde-li o výrok I. odvolacího soudu, kterým byl z důvodu zpětvzetí žaloby zrušen výrok soudu I. stupně o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy a kterým v této části odvolací soud řízení zastavil (přičemž dovolatelka se zastavením řízení nesouhlasila, ale odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatelka neměla k nesouhlasu vážný důvod), ve vztahu k tomuto výroku dovolatelka žádnou argumentaci neuvádí, natož aby v této souvislosti vymezila právní otázku a předpoklad přípustnosti dovolání. Dovolání je proto v této části nepřípustné. Žádnou argumentaci potom dovolatelka neuvádí ani ohledně výroků o nákladech řízení, kdy dovolání pouze proti výroku o nákladech řízení by nadto nebylo přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka je rozhodována rozdílně a má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pomine-li dovolací soud, že dovolatelka uvádí vzájemně si odporující předpoklady přípustnosti dovolání, je nutné konstatovat, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Žádné takové údaje se však z dovolání nepodávají.
Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ani takové údaje však z obsahu dovolání nevyplývají. Ani tímto tvrzením proto nemůže být založena přípustnost dovolání.
Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Dovolatelka v dovolání vznášela námitky ohledně závěru odvolacího soudu, že se jednalo o osoby jednající ve shodě, a že proto měly povinnost nechat vypracovat znalecký posudek ke stanovení hodnoty převáděného majetku. Ve vztahu k uvedenému však dovolatelka žádnou právní otázku neformuluje, a není proto zřejmé, v jaké konkrétní právní otázce a od jakého jejího řešení se odvolací soud podle mínění dovolatele odchýlil. K ústavněprávní konformitě požadavku právní úpravy na formulaci právní otázky a vyjádření dovolatele k judikatuře Nejvyššího soudu k jím předložené právní otázce srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, ze dne 28. 11. 2017.
Nadto lze poznamenat, že tvrdila-li dovolatelka v této souvislosti, že nebylo prováděno dokazování k některým znakům jednání ve shodě, potom přehlíží, že břemeno důkazní a břemeno tvrzení tížilo ji, neboť druhý a třetí odstavec ustanovení §66b obch. zák. obsahují vyvratitelné právní domněnky definující osoby, jež se (není-li prokázán opak) vždy považují za osoby jednající ve shodě.
Dovolatelka dále trvá na správnosti znaleckého posudku Ing. Butkova, polemizuje se správností ostatních posudků a brojí proti tomu, že tento znalec nebyl vyslechnut odvolacím soudem. K tomu poukazuje zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státního notářství zn. Cpj 161/79, která byla uveřejněna pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2010, sp. zn. 25 Cdo 2414/2008) soud hodnotí důkaz znaleckým posudkem jako každý jiný důkaz (tj. podle ustanovení §132 o.s.ř.), nicméně je tu při hodnocení tohoto důkazu oproti jiným důkazům určitý rozdíl, který je vyvolán některými zvláštnostmi tohoto důkazu. Při hodnocení důkazu znaleckým posudkem se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To samozřejmě neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem a že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o.s.ř., "státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost".
Dovolatelka ve své polemice s postupem odvolacího soudu opomíjí, že soud též zkoumá, zda jsou závěry znaleckého posudku podloženy výsledky řízení a zda nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Odvolací soud své hodnocení založil na skutečnosti, že znalecký posudek stanovící obvyklou cenu, kterého se žalobkyně dovolává, není v souladu s jiným znaleckým posudkem ani s kupní cenou, za kterou vedlejší účastník předmětné nemovitosti nabyl předtím, než je převedl na žalovanou. V uvedeném proto nelze spatřovat odchýlení od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud znalce Ing. Butkova nevyslechl, přehlíží, že tento znalec byl vyslechnut již soudem I. stupně. Odvolací soud při hodnocení tohoto posudku vzal v potaz i vysvětlení poskytnuté znalcem před soudem I. stupně, a jestliže se při jeho hodnocení rozhodl vycházet z jiného znaleckého posudku, když dovolatelkou upřednostňovaný posudek neodpovídal jiným v řízení zjištěným skutečnostem, nebylo jeho povinností výslech znalce opakovat. V projednávané věci se nejedná o situaci, kdy by soud nahrazoval znalecký posudek vlastním názorem, jak uvedeno shora, nýbrž se odvolací soud přiklonil k jinému ze znaleckých posudků, a tento svůj postup logicky odůvodnil. Tvrzení dovolatelky o odchýlení odvolacího soudu od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu proto není opodstatněné a není jím založena přípustnost dovolání.
K listinám zaslaným dovolatelkou v průběhu dovolacího řízení, kterými se snažila dále prokazovat výši obvyklé ceny, dovolací soud podle ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. nepřihlížel.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované na základě výše uvedeného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu